another new normal

Mili pratele,

Dear friends, 

dneska slavim 29. mesic v remisi a mam i oficialne potvrzeno, ze jsem skoncil dvoulety cyklus udrzovacich chemoterapii. S vdecnosti za pridane dny chvalim Boha doslova denne.

Today marks 29 months in my remission and it's official that I have finished the two year cycle of maintenance chemotherapies! Praising God and being grateful for added days continues to be part of my daily life!  

Jeste mi to uplne nedochazi - jsem hotovej, uz to mam za sebou, uz nebudou chemoterapie, uz nebudu muset brat prasky!!!!!!!!!!!!!!!! Jenom davat krev, kostni dren a chodit na kontroly!!!!!!!!

It has not yet fully sunk in  - I am done with the maintenance chemotherapy.!!!!!!!!!!!!!! No more pills!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!. Just blood tests, sternal punctures and check ups.!!!!!!!! 

Mozna uz muzeme rict, ze se neco v nasich zivotech meni. Ta myslenka “ Co kdyz..” je v hlave porad, ale verim, ze pribyvajici mesice remise ten hlas ztisi natolik, ze me nebude odvadet od tech novych veci. A nebo naopak zustane, aby me ochranil pred nebezpecnym pokusem vratit se zpatky do tempa zivota,  kde jsem byl pred nemoci. Moje zivotni tempo se musi zvolnit, ne nabrat obratek.

Our life is slowly making a turn. There is the ever present question of 'What if..??' that holds me back, but I do hope that with each month in remission, the voice of the question will be less distracting. Or maybe it is the reminder that is to protect me from hurting myself by going back to “what I was used to before.” My pace of life needs to maintain rather slower speed, not going faster.

Nevim odkud se vzala ta naivni predstava, ze se moje telo “samo” vrati do me puvodni fyzicke kondice. To je opravdu naivni! Nejen ze se tam nevratila, ale jeste navic jsem zestarl skoro o 5 let! Tak to je treba ted pro me nove. jak se dostat do kondice aniz bych delal stejne chyby jako driv? Nesnasim stretching, ktery je mi doporucovan ze vsech stran kdyz prijde na cviceni - je to jak kdyz je to sprosty slovo. Jsem hodne casto unaveny a prirozene se tak kontroluje co muzu a na co uz nemam. Nekdy to mozna vyzniva, ze jsem vybiravy do ceho budu investovat a do ceho ne, ale s tim co mam za sebou je muj vyssi cil se uzdravit, dolecit se co to pujde. A netrpi jen telo, moje pamet si se mnou taky zahrava..

Somehow naively I believed that my physical shape will return to where it was before.

it was really naive. It has not returned there and what is not helping that I am almost 5 years older.. So that is something that is new. How do I best build up my physical shape without making the mistakes I did before? (stretching is a swear word for me, I don’t know that there is something that I dislike more when comes to physical activities). My body gets tired easily which limits the amount of “busyness” semi-naturally. So at times I may sound picky to what I say yes or no to, because I need time to recover. And not just my body, my memory seems to be very selective..

V poslednich mesicich jsem mel nekolik prilezitosti stat pred ruznymi skupinami a sdilet s nimi cim jsem si prosel. Jeden z citatu, ktery me v posledni dobe oslovil zni takto: 

Being relevant is now valued much more highly than being rooted.” Volny preklad by znel asi takto - Mit co rict, zaujmout (publikum) je ted ocenovano daleko vice, nez stat na pevnych zakladech, (nez mit pevne koreny).  Ja myslim, ze to odpovida dnesnimu svetu. Okusil jsem hloubku tohoto vyroku na sobe, kdyz jsem se zucastnil jedne konference pro mladez, nejdrive jako posluchac a pak jako ten, kdo mel mluvit. Kdyz jsem se zaposlouchal do slov a svedectvi jednoho starsiho pastora (takova ta poctiva stara skola), byl jsem unesen pribehem o tom, jak si ho Buh pouziva v zivote lidi okolo nej. Mluvil jsem necely den po nem a vice nez petkrat jsem se odkazoval na to, co tento Bozi muz rekl nebo prozil. On byl pevne zakorenen, on stal na pevnych zakladech. On nepotreboval nekoho zaujmout, on si mohl dovolit mluvit o svych korenech. Na druhou stranu, kdyz jsem se pripravoval na to co reknu ja, moje touha byla o tom abych byl relevantni, abych mel co rict, abych zaujmul publikum.  Nakonec ale odchazim s otazkou, zda je mozne mit co rict aniz bych mel pevne koreny?

In the last few months I had the privilege of being invited to different places in and outside of Prague with different audiences about my experience of the past 4 years. 

One interesting quote I read goes like this: “Being relevant is valued higher than being rooted.'  I think it fits today’s world. I have experienced that two weeks ago, when I heard an older speaker share with the young people God’s story of his life and had to speak in the next 24 hours after him. He was from the old school, he was rooted. In my preparations I found myself trying to be relevant. In my talk I had referred to his talk and his wisdom more than half dozen of times, he was so good. So it made me wonder, can you be relevant without being rooted?

 

Pripominka toho jak Buh promenil me udoli smrti na vyhled do hloubky Jeho kralovstvi z vrcholu te nejvyssi hory mi pomaha jak na tele, tak na dusi. To, co bych si chtel stale nest s sebou i v te nove realite je prave ten vhled do Jeho kralovstvi, to srovnani mezi zivotem ted a tady a tim co bude na vecnosti, ten zazity dotyk Bozi lasky,

It is good for my head and my soul to be constantly reminded how the valley of death turned into a mountain top with a deeper view into God’s kingdom. It is with this memory of the view, the vivid experience of how this life compares with eternity and the personal touch of God’s love, that I am planning to enter the “new” phase of my life. 

Budeme se stehovat!!! - tak to je dalsi novinka. Doslova Bozim darem skrze pomoc profesionalu a rodiny se nam podarilo najit stary domek se zahradkou v tichem koutu Prahy. Jeho umisteni nas prinuti pravidelne chodit pesky na zastavku MHD. Bude to cas jit spolu a povidat a nebo jit sam a premyslet. Uz se nemuzeme dockat!!!  Rekonstrukce by mela byt hotova do konce srpna a tak vlastne zacneme novy skolni rok na novem miste. 

One huge difference is that our family is going to move. It is another gift of God (thru professional help and family) that we were able to purchase an old house with a back yard in a very quit corner of the city. The location will push us to do more walking in order to reach the public transportation, but we see that as a great part of our daily commute that will slow us down naturally. We will have to take into account the time to walk to catch the tram and as we walk we can talk or just process things.. The reconstruction of the house should be finished in August and we will start a new school year at a new address. 

Co se tyka meho pravidelneho programu, tak krome casu se Sofii a Miou, rekonstrukci domu, prodejem bytu jsem si jeste pridal male sousto a pomaham se ciderem. Dostal jsem duveru majitelu a snazim se pomoci s agendou, ktera byla tak trochu opomijena. Moje predstava byla zapojit se 1-2 dny v tydnu, tak uvidime jak to pujde. Jsem znova na zacatku, ten ne-pokoj, tempo businessu, porad nekdo na telefonu, odmitani veci  urgentnich, abych se mohl venovat tomu dulezitemu.. Jako manzel , jako tata, jako vedouci Young Lifu jako cokoliv co jsem delal tak jsem chtel byt u vseho co melo sebemensi vliv na nas zivot. Minuly tyden jsme s Jane stravili krasny vecer s nasimi prateli a naucil jsem se novou frazi - “Not my cirkus, not my monkey.” V cestine mi to vyzniva lip naopak “Nemuze to byt moje opice, kdyz to neni muj cirkus.” Krasne a jednoduse receno, a navic mi to pomaha vytribit mezi tim o co se mam zajimat a co muzu nechat plavat.

I try to make myself occupied with more than just being a stay at home dad for Sofia and Mia (love spending time with them!!!), renovating the house, selling our apartment. I am also spending more time at the cider business. The owners would love for me to be part of the company’s life in a bigger capacity so i am trying to make myself available for one or two days a week. The buzz of the business, the constant phone calls to be attended, the urgent issues that steal the focus off of the important - i am starting from square one. As a husband and a father, or as Young Life leader, and with all the other hats I was wearing I always wanted to be involved in as many things that were relevant to our lives. Last week Jane and I met with some of our friends for dinner and i learned a new phrase that i have to share with you - Not my circus, not my monkey. I love it! I applied it a few times and it truly helps me to be selective of which things to be concerned about. 

Ve vire jsme vykrocili do noveho zacatku. Jdeme zivotem a nevime co presne nas ceka. Spolehame se na Boha ve vire, ze jde pred nami a ze i nadale se o nas bude starat. Videli jsme, co se muze stat kdyz mu duverujeme - jenom nekdo kdo ma takovou pozici a moc nas muze prekvapit a ohromit. Kdyz se podivam na porusenost sveta okolo me, cokoliv co jenom trochu dava smysl, co dava nadeji, neco co do nas vdechuje zivot a vdecnost - to vse beru jako ochutnavku jake to bude na vecnosti v Jeho pritomnosti. A tak jak moc se tesim na ten “normalni” zivot, tak jeste vice me naplnuje touha delat veci, ktere budou mit presah do vecnosti s Nim. 

 So in faith a new beginning has slowly started.. We continue on the journey through life and still don’t know for sure where all of this leads. But we trust God that he goes before us and we depend on Him as our Provider. We have seen miracles that only someone of His position and power can surprise us with. In our daily brokeness, anything that resembles something somewhat hopeful, put together for a purpose, something that makes us alive and thankful - we take it as His way of showing us how eternity will be with Him. As much as I am excited about “normal” life, i am really passionate to make things count for eternity with Him.

Dekujeme za Vasi podporu, lasku a modlitby za celou nasi rodinu. Vase pritomnost v nasich zivotech je pozehnanim a to at bydlite ve stejnem dome nebo na druhe strane sveta. Jste soucasti me cesty k uzdraveni a za to Vam nescetnekrat dekuji. 

Thank you for your continuous support, love and prayers on our behalf. We are blessed by your presence in our lives whether you live in the same building or on the other side of the world. You are part of the healing process and we can’t thank you enough for that.  

V Kristu, 

In Christ,

Martin

Undivided heart :: 27 months

Mili pratele,

Dear friends,

diky Bozi milosti se jiz 27. mesic neobjevuji v me krvi stopy leukemie!!!! I presto jsem na posledni kontrolu u lekare sel jako studenti chodi na obavanou zkousku - s velkou nervozitou.

 by God’s grace I have entered 27th month of remission!!!!!!!!! It was with a great nervousness that I entered the doctor’s office to hear my latest results. 

Behem uplynulych ctyrech let bylo moje zivotni misto jasne. Jsem pacient, ktery zapasi s leukemii, ma chemoterapie, pak se mu nemoc vrati a uzdraveni se oddaluje.. Bude-li muj zivot zachovan, mel bych se naucit jak je lidske telo stvoreno, jak funguje  a co potrebuje k uzdraveni. Poznal jsem, ze uzdraveni se neda urychlit. Nejde to osidit ani jit zkratkou. Ucim se z vlastnich chyb - byl jsem naivni, kdyz jsem si myslel ze muzu pravidelnou denni hodinovou prochazku nahradit 6ti hodinovym vyslapem o vikendu.. 

Over the past four years my status in life was simply a leukemia patient. Either in chemotherapy, in relapse, or in remission.  If I am granted life, my part was to learn how my body was created, how it functions, what it needs to be healed. I learned that there are no shortcuts when comes to recovery. Among other things I have learned the difference of walking every day for 1 hour and a 6 hours long hike on Saturday to replace the daily exercise. I don’t think I will make that mistake again.

Uz jsem psal o tom, jak jsem okusil nejen uzdraveni tela, ale i uzdraveni duse - uzdraveni do meho zivota s Bohem. Psal jsem, jak Buh promenil ty nejhlubsi udoli na vrcholky hor, ze kterych byl neuveritelny pohled do reality Boziho kralovstvi.

As I have written in some of the previous posts, it was clear to me from the beginning that this would not just be about my body, but also about my soul - my spiritual life. I have written how God taught me that in retrospective the deepest valleys are actually the high peaks, where the view into God’s Kingdom is much more magnificent than from anywhere else I experienced so far.

Dnes bych rad napsal o zmene, kterou jsem vypozoroval v mem chovani. Zhruba od vanoc, kdy jsem prekrocil (pro doktory) dulezity meznik dvou let v remisi, neco zacalo byt jinak. A to i presto, ze nemam dokonceny cyklus udrzovacich chemoterapii. Muj zivot byl najednou naplnen vice moznostmi co muzu a kam muzu, a ty silne zazitky s Bohem najednou byly vytlaceny a neopakovaly se tak casto. Na jednu stranu mi chybi ta hloubka vztahu s Bohem na kterou jsem si behem nemoci zvykl, zvlaste ve chvilich kdy nebylo co bych mohl delat jineho nez lezet a koukat do stropu. Na druhou stranu se raduju, ze se mi pomalu navraci sila a muzu se poustet do veci, ktere jeste pred rokem nebyly myslitelne.

Today, I want to write about a change that I noticed. Since I have crossed the 2 year remission mark over last Christmas, something shifted in my mind. The shift happened despite the unfinished cycle of maintenance-chemos. Another chemo round, hopefully the last one is around the corner. Since Christmas, my life became busier and the deep moments with God became rare. On one hand I miss the depth of the relationship with God when I couldn’t do anything else, because I was sick  or just so tired that laying in bed and staring at the ceiling was all what I can do. At the same time, it is with great joy that I am experiencing a slow recovery, gaining strength and adding things to my life that a year ago I was not able to do. 

Behem tydne mam na starosti 4 -5 veci, kterymi travim cas. Ty hluboka udoli, resp. vyhled z  vrcholu hor se vicemene stavaji vzpominkou, asi tak jako to prozivaji horolezci, kteri prezili vystup i sestup treba z Everestu. Je to ve vzpomince, zbyly jen sramy na tele. Co by se muselo stat, abych nezapomnel nejen co me Buh naucil behem nemoci ale taky tu blizkost Jeho pritomnosti v mem zivote, kterou jsem mohl okusit? Jak muzu mit hluboky vztah s Nim a  zaroven si  pridavat vic veci do kazdodenniho zivota? In my daily life, there are 4 - 5 things that are my responsibilities and now give me something to do. More and more I remember the deep valleys in the way I imagine rock climbers remembering the time they survived their climbing of Mt. Everest. The standing on the peak is only in memory now, and the physical scars are the daily reminders. What must happen that I don’t lose track of what God taught me during the sickness and keep on adding things to my life?

Asi by to nebyl Buh, kdyby i pro takovou situaci nemel “chytre” reseni! Musim se tomu doslova smat, protoze Jeho reseni jak mi pripominat co mame za sebou a  zaroven me ucit jak se tesit na to co je prede mnou, je opravdu proste. Za posledni dobu prisly dalsi emaily a smsky s zadosti, jestli bych s tou ci onou skupinou lidi nemluvil o svem zapasu s leukemii a jak to ovlivnilo muj vztah s Bohem. Je to asi nejjednodussi zpusob, jak muzu projevit vdecnost tomu, kdo mi dal zivot, kdo dovolil, aby me nemoc prepadla nepripraveneho, kdo me provedl kouty sveho kralovstvi, ktere nejsou lehce pristupne a kdo mi dal sanci vratit se do zivota s jinymi cily nez jake jsem mel predtim!

 It brings smile to my face that God has once again came up with a “clever” solution to allow me process regularly what happened in the past and how it fits with where i am heading next. I have to smile every time there is an email or message with invitation to speak to a small or big group about my experience with God during the fight with leukemia. What a great way to remind me of Him who gave me life in the first place, who allowed for the disturbance to storm into my life, who gave me a great tour of the less visited chambers of His Kingdom and who gave me opportunity to return to life with a different vision. 

Vykon, zaneprazdnenost a obdiv okoli uz nejsou me priority. Nic z toho,  co me ted zamestnava jsem si nezaslouzil. Nemuzu nez souhlasit s tvrzenim meho kamarada, ktere si dal na svuj facebook - “Nemám nic co bych nedostal...takže se nemám čím chlubit” . Behem tech poslednich mesicu jsem mel pocit, ze me srdce je takove neklidne.  Ze ja jsem neklidny. Ze jsem nervozni. A pak jsem cetl tyto verse v Zalmu 86.(Bible 21)

Productivity, busyness and/or approval of others are no longer priorities. None of the current busyness is what I asked for. A friend of mine posted recently how he felt about life -  “I have been given everything”. I couldn’t agree more. 

For the last two months i couldn’t identify why my heart was so restless. Recently I found the answer in this  Psalm:

¹¹Svou cestu, Hospodine, ukaž mi,

abych se držel tvé věrnosti.

Mé srdce ať se soustředí,

abych tvé jméno ctil!

¹²Chválím tě, Pane Bože, celým srdcem svým,

tvé jméno chci slavit navěky!

¹³Vždyť ty mě miluješ láskou největší,

zachránil jsi mě z hloubky záhrobí!

Psalm 86:11-13

Teach me your way, Lord, that I may rely on your faithfulness;

give me an undivided heart,  

that I may fear your name.

I will praise you, Lord my God, with all my heart; 

I will glorify your name forever.

For great is your love toward me; you have delivered me from the depths, 

from the realm of the dead.

Jestli je neco pro me velkym pokusenim, pak je to spolehat se na vlastni sily a schopnost veci rychle vyresit. Cim vic se citim zdravejsi, tim vic bych toho chtel stihnout. V mem srdci se znovu probouzi vasen pro soutezeni s tim, co je “normalni” a co se povazuje za “prospesne”. Bohuzel, ne vsechno co povazujeme za normalni a prospesne je opravdu normalni a prospesne. Ucim se nove rovnici. Cim jsem zdravejsi a silnejsi, tim klesa moje vdecnost vuci druhym a narusta moje ocekavani co by druzi meli delat. Najednou jsem zjistil, ze to bylo podobne i s mym zdravim. Uz nechci byt nemocny. Chtel jsem mit narok na to byt zdravy, proto ta vetsi  nervozita pri posledni navsteve doktora. Jako bych zapomnel, ze moje zdravi neni moje. Nemuzu si ho narokovat. 

It is my great temptation to depend on my strength and ability to take care of things.  The more I feel healthy the more I want to add things to my life.  And in my heart I start to compete with what is considered “healthy” and “normal”. And not all things considered healthy and normal are healthy and normal. When I feel healthy and strong, my level of appreciation of others decreases and my demands of others increases. I walked into the doctors office nervous, because I wanted to demand a clear bill of health, even though I have no right for such a claim.

Jsem vdecny Bohu za Jeho trpelive pripominani toho kdo je On a kdo chce abych byl ja.Jsem na ceste k uzdraveni, ale jeste jsem nedosel do cile. Jestlize uz ted zapomenu na to co jsem se naucil, pak to zustane jen tezkym obdobim v mem zivote. Nechci prijit o to, co je pro me cenne. Stejne jako  se horolezci chlubi fotkami z vrcholu hor, tak ja bych chtel svedcit o Bohu, ktery me “miluje laskou nejvetsi” a  vyrval me z moci smrti. Doslova. 

I am very thankful that God continues to remind me who is He and who He wants me to be. I am on a journey to recovery, but not finished (yet).  If I forget the lessons I learned, it was all hard, but good for nothing. I don’t want to lose what is so precious. Just like the climbers show pictures of standing on the peaks, I hope my life and my talks will glorify the God who delivered me from the depths and from the realm of the dead. Literally.

Mohl bych Vas pozadat o modlitby, abych se uprostred vsech tech rozptyleni vice celym srdcem soustredil na Boha? 

May I ask you to pray with me for “an undivided heart”? 

Dekuji Vam, mili pratele za vsechny ty zpusoby, kterymi me a nasi rodinu podporujete. A diky za Vase primluvne modlitby. 

Thank you my friends for the love you express to me and my family. And for the prayers on our behalf. 

Martin

Reflection of 2015

Žít, to je pro mne Kristus, zemřít je pro mne zisk. (Apostol Pavel v listu Filipským 1:21)

For me to live is Christ, to die is gain.  (Apostle Paul, Phil 1:21)

Pouze ten, kdo opravdu zná Krista, mohl napsat něco takového. V minulém roce čtyři lidé, pro které jsme vyprošovali na modlitbách uzdravení z rakoviny zakusili co to znamená zemřít a získat život v Boží přítomnosti.

Only someone who really knows Christ can say something like that. This year, four people for whom we prayed in their struggle with cancer got to experience the gain of entering the presence of the Living God..

Niina Ch., Daniel H., John C., Jeff S. zanechali stejný odkaz. Jejich rodiny truchlí, možná jsou i naštvaní na Boha, že nevyslyšel naše modlitby a neuzdravil nějak zázračně jejich nemocná těla. Namísto uzdravení jejich těla už nemohly přijímat dalších chemikálie. Už to bylo nad jejich fyzické síly. Nikdo z nich ale neztratil naději, že si pro ně nepřijde smrt, ale Bůh se kterým se setkají “tváří v tvář.”

Niina Ch., Daniel H., John C., Jeff S. – they all left with the same legacy. Their families are mourning, maybe even upset that God didn’t hear they prayers and didn’t miraculously healed their bodies. Instead, their bodies couldn’t take any more treatments and gave up physically. None of them gave up on hoping, that it won’t be death that is going to get them, but that it will be God whom they will meet face to face. 

Tito lidé jsou pro mě hrdinové. Jejich odchod na věčnost je velkou součástí mého roku 2015. Oni už mají svůj “zisk”, ja jsem tady a pro mě žít je Kristus. Jejich svěřený úkol skončil, můj ještě ne. Neopovažuji se srovnávat jejich životy s mým, mě přijde že každý z nich měl vcelku zásadní poslání a povolání sloužit druhým. Ještě jsem nepřišel na to, proč byl můj život ušetřen a jejich ne. Možná to ani nikdy vědět nebudu a tak chci být a dělat to o čem jsem přesvědčen, že dělat mám. Přecházím z role pracovníka ve službě na plný úvazek do pozice člověka, který se učí vyčkávat tím že se modlí a aktivně hledá příležitostí jak být užitečný a po ruce, kdykoliv a kdekoliv je to potřeba. 

These heroes and their passing are a big part of my 2015. They gained, I got to live out to be like Christ. Their share in the kingdom business here on earth is done, and mine is for some reason still on. I don’t consider myself worthy of any comparison with the four, as I think that each one of them had a higher calling to minister to others. At this point, I can’t say that I see why my life was spared, and theirs was not. I might not ever know the answer, so I continue to be and do what I know.  I continue the process of moving from a full-time ministry role to someone who is learning how to “wait” well,  by praying and seeking opportunities to minister as much as I am available and capable. 

 Mám dva malé nohsledy, kterým je 7 a 6 let, kteří, ač je to k neuvěření dělají to co dělám, ne to, co jim říkám. Neulehčují mi tím můj pokus o rodičovství – umí číst mezi řádky, umějí dokonale napodobit můj ton hlasu v různých situacích, gestikulují stejně jako já a všechno tohle vychází napovrch v ten nejnevhodnější okamžik. Například když babička s děda přijedou na návštěvu, nebo když u nich Sofia a Mia přespávají sami bez nás rodičů. Naštěstí je to větsinou velká legrace  ☺ !

 I do have two immediate followers, who are now 7 and almost 6, and believe it or not, they do as I do not as I say.  They don’t make it easy; it is scary how kids can read in between lines, copy a tone of voice, have the same gestures they see me do and later copy them at the most impropriety time. Maybe when the grandparents come to visit or when Sofia and Mia sleep over at their place without mom and dad? ☺

Přijeli rodiče Jane, měli jsme české vánoce se slavnostní večeří, americké vánoce v pyžamech a výbornou snídaní, rodina se sešla a pohromadě byli všichni prarodiče a i pra babička,  jezdili jsme na kole a ten samý den i na bruslích na zimním stadiónu, hráli jsme nové hry jako Ticket to ride a Ottrio co dostaly holky na vánoce,  s Jane jsme si udělali krásnou vyjíždku na tandemu, viděli jsme se s mojí ségrou Janou a její rodinou  a ještě stihli začít plánovat kdy se znovu uvidíme s bráchou Jane a jeho rodinou  -nakonec jsme oslavili pulnoční přípitek v 9 hodin večer, jak je novoroční tradice našich kamarádů, aby se všichni mohli dostatečně vyspat - co víc si můžu přát? Moje srdce je naplněno vděčnosti za vztahy v našich rodinách. Povedlo se nám být spolu a dohromady si to užít. Nově jsme poznali co to je přestat pracovat, vystoupit ze zaběhnuté všednosti , mít přestávku od různých zodpovědností, omezit elektronické věci na minimum a co se nestihlo tak se nestihlo. (Asi jako tenhle blog, který jsem chtěl mít napsaný už 24.12.) 

After the arrival of Jane’s parents,  Czech Christmas dinner and gift opening on Dec 24, American Christmas gift opening in pajamas and delicious breakfast, having both sets of grandparents and a great-grandmother all in one place at the same time, biking in the morning and skating at a local ice ring on the same day, playing games like Ticket to Ride or Ottrio for countless hours,  going for a tandem bike ride with Jane, celebrating midnite of a new year at a friends house at 9pm so we can go to bed early, seeing my sister and her family, making plans to visit with Jane’s brother and his family – my heart is full. I am not running low or on empty relationally. We have managed to be together.  We have been able to enjoy each other’s company. It was a great experience of how to shut off all work, the everydayness, all duties, keeping time on anything electronic to a minimum, what was unfinished stayed that way until now. (Very much like this update that I was hoping sent out by the time of the 2 year anniversary of my remission on Dec. 24th)

 Při tom všem ale nemůžu zapomenout na ty čtyři rodiny, jejichž život je ovlivněn odchodem někoho milovaného. Jaké to je mít vánoce bez táty? Bez manžela? Bez manželky? Nemůžu jim tu bolest odebrat, ale nesu jí s nima. Dotýká se mě, jak život bolí pro to jaký je. 

 I can’t help but be reminded of the 4 families, whose lives were changed by the passing of their loved one. How is it to have a Christmas without a dad? A husband? A wife? I can’t bear the pain for them, but I do bear the pain with them. It hurts me that that is how life must be. 

Před vánocemí jsme měli vánoční bohoslužbu s koledami, resp. s chválami, které oslavovali Boží příchod na Zemi. Možná to bylo poprvé, kdy jsem zažil hloubku některých textů těch písní až mi to doslova bralo dech. Vánoční poselství je prosté, ale komplikuje život. Bůh přišel mezi nás, aby nás postavil do uplne nove pozice našeho vztahu s ním.  Odpuštění za provinění, že ho nebereme vážně, otáčíme se k němu zády a děláme si co chceme,  Odpuštění místo spravedlivého trestu. Novou naději pro život po naší smrti. Moji přátelé, kteří vloni odešli, uzavřeli pouze první kapitolu svého života. Nepřišla si pro ně smrt, ale Bůh. On splnil svůj adventní slib, oni byli pozváni aby na vlastní kůži zakusili co to je být v Boží přítomnosti. Dává mi to smysl, že žit, to je pro mě Kristus, a zemřít je zisk. 

Before Christmas, we had in our church a Lessons and Carrols service.  It might very well be the first time, which the text of the old time hymns and songs jumped at me for the depth in which someone has expressed the miracle of Christmas. It is a simple message that complicates lives. God has come to be among us to give us a new status in standing with Himself.  Forgiveness for turning our back to Him and a new chance to take him seriously. A new hope for eternity. From that perspective, my friends who died just closed the first chapter of their lives.  Death didn’t get them, God did. He fulfilled his promise of His first coming. He invited them to personally experience eternity in His presence.  It makes sense to me now, to live is Christ, to die is gain.

Dovolte Bohu ať Vás v novém roce zasáhne svou láskou, ať máte co nabídnout těm nejbližším okolo Vás.

Allow God to touch you deeply in 2016 so you can share more of His love with those around you. 

Martin

Mili pratele,

Dear friends,

za posledni dva tydny se udala spousta veci, ktere jsme neplanovali a tak jsem chtel pockat, az tim obdobim projdeme a pak teprve napsat dalsi zpravu. Konec listopadu jsme ocekavali se smisenymi pocity oslav a obav zaroven. 

Last two weeks have been full of expected and unexpected twists that made me wait for a while before writing another update.End of November was packed with quite a few important dates:

November 24th - 23 mesicu v remisi / 23. month in remission

November 26th -  Den dikuvzdani / Thanksgiving (dinner nr. 1)

November 27th - kontrola u doktora /doctors appointment

November 28th - Den dikuvzdani / Thanksgiving (dinner nr. 2) 

November 30th - 4 roky od diagnozy leukemie / 4 years since diagnosed with leukemia 

Zhruba uprostred listopadu me zacalo bolet v krku. Mel jsem teplotu, nemohl jsem polykat, tak jsem sel na ORL. Ja si rikam, “jsem nemocny, boli me v krku.” Jane si rika, “Martin je nemocny, ono se mu to vratilo”. Tak v teto atmosfere jsme prezivali asi 10 dni.

Prvni antibiotika nezabrala, dostal jsem jiny, ty byly silnejsi a lepsi, ale ta dalsi davka uz zas nic moc. Za ty roky uzivani prasku, je uz moje telo dost odolne a ne vsechny normalni prasky zabiraji. 

A few weeks ago, about mid-November I got a sore throat. I had a fever, I couldn’t swallow, and I had to go see an ear-nose-throat doctor.  I was thinking,”I have a sore throat”. Jane was thinking “Oh no, Martin is sick, it came back.” That pretty much sums up the atmosphere of our home for the next 10 days.

The first prescription of antibiotics was too weak and didn’t work. The second one of different kind of helped, and it seemed like my body was already resilliant to the third pack. After all the pills I have taken in the last four years, some of the “normal” stuff just won’t work anymore.  

Jen par dni potom co jsem se uzdravil, Sofia prinesla nejaky bacil ze skoly a nejen ze byla nemocna sama, ale chytla to i Jane. Obe se snazili nebyt nemocne, ale jako naschval na Den dikuvzdani uz byly obe v posteli a nemocne. Takze na spolecnou veceri nasich domacich skupinek ze sboru jsme sli ja a Mia - Cech, ktery Den dikuvzdani neslavi a Mia, ktere je pet let a moc z toho krome sladkosti nema! Moc jsme si uzili spolecny vecer s kamarady a prejedli se vyborneho jidla!! 

A few days after I got better, Sofia brought home some virus from school, and Jane got sick, too. Unfortunately for both of them, by Thursday night they had crashed. They couldn’t make it to Thanksgiving dinner with our dear friends from our church. So Mia and I, represented our family. I am a Czech, and Mia is five. :-) We had a great time with our friends and the food was delicious!!!!!

Jane se neuzdravila ani na velkou sobotni party s krocanem, kterou poradali jeji kamaradi a spolupracovnici ze skoly. Byla moc smutna, ze letos nemohla byt ani na jedne oslave, na kterou se tak tesila. Nakonec, diky pomoci nasich kamaradu, jsme si udelali vlastni rodinny Den dikuvzdani v pyzamech.

Jane got even worse, so we missed the second Thanksgiving celebration party on Saturday with her friends and colleagues from work. She was really bummed about missing Thanksgiving altogether this year. So at least, with some help of our friends we had a small, pajama style Thanksgiving. We do have so much to be thankful for

Pri vsech tech planech na oslavy jsem mel skoro pocit, ze bych se mel omluvit u doktora z me patecni kontroly, protoze to jaksi nestiham.. Delam si srandu, to bych si nedovolil. 

I almost called my Leukemia doctor to reschedule my check-up appointment on Friday because our plans for Thanksgiving were so busy, that I didn’t have time to go to see him. Of course, i am kidding...

Krev je cista a protoze zatim nikdo nevolal, tak asi i vzorek kostni drene je bez nalezu!!

Chvala Bohu, je to Jeho milost mit zivot prodlouzeny o 23 mesicu!!

Dalsi kontrola je na konci unora. Dneska zacinam dalsi cyklus 15 denni udrzovaci chemoterapie. Tu posledni bych mel mit v breznu pristiho roku. 

The blood results are clear, and since they didn’t call, I assume the bone marrow sample is clear too!!!!!!!!  Praising God,  for by His mercy my life is extended by 23 months of this last remission!!!!  My next appointment is at the end of February. I am starting another round of chemo pills for 15 days today. Hopefully the last round will be in March 2016.

Tezko uverit, ze uz to jsou ctyri roky, co jsem byl prijat do nemocnice, zacal chemoterapii. Naivne jsem si myslel, ze je to jen na par dni a tak jsem ze zacatku tvrdil, ze si vezmu v praci dovolenou, abych nemusel na nemocenskou.. Nevedel jsem kolik bolesti a neprijemnosti me ceka, ale kdyz se ohlednu, nemenil bych. Zazil jsem momenty kdy Buh promenil nejhlubsi udoli za krasny rozhled z vrcholu hory. Jeho pritomnost a laska dosahla az na skryta mista me duse. Vysledkem je uplne nova zivotni etapa a okolnosti, ktere nam davaji vice duvodu duverovat v Bozi plan pro nase dalsi kroky. Touzim po tom, abych znal Boha vice, uzival si vice nas osobni vztah a nesnazil se kontrolovat veci, ktere ani kontrolovat nemuzu. Cim jsem starsi, tim vice si uvedomuji, jaky poklad mame ve vanocni zprave o prichodu Immanuela. Jezis mel tuto prezdivku, aby kazdy vedel ze On byl Buh v lidskem tele, ktery se prisel zaplest do nasich zamotanych, casto bolestivych zivotu a dat nam nadeji.. To On je opravdovy Dar!

It is hard to believe, that it was four years ago, that I was in the hospital, getting my first chemo, thinking I will be out of there in a few days, using my vacation days to cover my absence from work. I was pretty naive then, lots of pain was ahead, but I wouldn’t trade it. I got to experience how God can turn the deepest valley into an mountain view. God’s presence and his love have reached into the hidden corners of my soul. As a result our circumstances have changed, but we are anchored in Him, trusting Him for what will happen next. It affirmed my desire for knowing God more, enjoy our relationship and to give up on control over things I don’t control. As I am getting older, Christmas is a really special celebration. “Immanuel” - for centuries people were waiting, and we get to experience it - God came in a human body, as Jesus Christ, to get involved with our messy lives. What a gift!

Od nedele uz mame ozdobeny stromecek. Nevim jak se to stalo, ale letos mame ten nejvetsi stromek co jsme kdy meli. Ale pral bych vam videt Miu, kdyz jsme stromek zdobili - ta radost se neda slovy popsat.. Darky zatim pod stromeckem nejsou, ale myslim ze jich tam par bude at uz 24. vecer nebo i 25. rano!! 

If you walked into our living room, you couldn’t miss our Christmas tree. Not for a particular reason, but this year we picked the tallest tree we ever had. Decorating it with a 5 year old - words don’t describe the joy and excitement.. No gifts under the tree yet, but I am sure that on the 24th and 25th there might be one or two..

Buh nam neskutecne zehna! Nejsme sami. Prozivame Bozi pokoj. Verime v Boha, ktery nas ma rad, a mame vas kteri jste nam blizci. Nic nam nechybi. Ucime se duverovat Bohu a nebat se toho co prijde.. 

We are blessed. We are not alone. We have God who loves us, and we have you, who care. We don’t lack anything. We are still learning not to worry, but to trust Him. 

Preji Vam vsem to same - Bozi pritomnost a pokoj od toho, kdo ma prezdivku Immanuel. 

May you experience God’s peace this Christmas!!

Martin 

Dalsi krok na ceste – 22 mesicu v remisi

Celebrating another step - 22 months in remission

Nebyla to oslava, jen jsem si splnil male prani a pustil jsem si film Everest.  Obraz udoli a horskych hrebenu provazi muj boj s leukemii od zacatku. Jak uz jsem jednou zminil, kdyz se ohlednu zpatky, tak ty  nejhorsi okamziky fyzicky, byly zaroven nejkrasnejsi vyhlidky do Boziho kralovstvi a meho vztahu s Nim. Bylo to za cenu vystupu do zony smrti, o ktere sami horolezci vi, ze nase telo neni stvoreno aby v ni prezilo (to je vyborne znazorneno ve filmu). Cetl jsem vice podrobnosti o te vyprave a co se tehdy stalo. Behal mi mraz po zadech, zvlaste kdyz vis, ze nektere rozhovory jsou prepsane slovo od slova z autentickych nahravek rozhovoru. Touha vs. limity, radost a krasa vs bolest a utrpeni, celistvost vs. zmrzacenost. Tvrda realita bez prikrasleni.  Vsichni chteji dosahnout vrcholu. Spouste z nich se to podari. Je ale taky dost tech, kteri dosahnou vrcholu, a pak se zrani nebo prijdou o zivot na ceste zpatky.

To “celebrate”, I watched the movie Everest. Valleys and mountain tops is somewhat of a theme for my fight with leukemia. I have mentioned once before, that in retrospective I view the hardest moments of my fight not as the deepest valleys, but the mountain tops, in which God allowed me to see a beauty of his kingdom, you only get to see when you enter a death zone, “for which your body was not made.” (quoted from the scene where the climbers look at the death zone path to the peak). Reading more about the true story and knowing that some of the dialogues are authentic word by word, it gives you chills. Desire vs. limits, joy and beauty vs. pain and suffering, wholeness vs. brokenness. Graphic, authentic, real.  Many desire to reach the top, and they do. However, many of them don’t make it back to camp and loose their life on the way down.

Stejne tak je to s pacienty s rakovinou, kteri si projdou chemoterapii a ozarovanim. Ne vsichni se muzou vratit do normalniho zivota. S vdecnosti si uvedomuji, ze mi Buh pridal dny meho zivota a to co prozivam uz se blizi normalnimu, vsednimu zivotu. Udoli a horske hrebeny jsou “ skoro “minulosti. Jeste mam pred sebou min. dve chemoterapie, ale pokud vsechno pujde jako do ted, s Bozi milosti  mam jen par “skrabancu”, ktere doufam neprerostou v zadne komplikace. Pomalu bych se chtel zacit rozhlizet a planovat co bude dal.

Many of the cancer patients are not returning from chemo and radiations to normal life. God, in His grace, had spared me and added days to my life. I am slowly returning to life with its busyness and everyday-ness. The valleys and mountain tops are sort of in the past.  I know there are at least two more chemos, I will have to undergo. But so far, I am coming back to “normal life” with only a few scars, that with gratitude will call “minor.”  Yes, I am slowly entering the stage where I would like to start planning what’s next. 

Nas planovany odchod z Young Lifu po 12-lete spolupraci byl dovrsen rozloucenim s  evropskym teamem. Tady je na miste podekovat zvlaste Dave Martinovi a Alu Andersonovi, kteri nas na setkani pozvali a mohli jsme se tak se vsemi rozloucit osobne. To bylo pro nas velke pozehnani!!!!

Our transition from YL has been a blessing because of everyone’s effort to allow us to have a healthy closure after 12 years! Special thanks goes to Dave Martin and Al Anderson, who planned a time for us to to say good-bye in person  to the European YL team. 

Buh nadale vyslycha nase modlitby a stara se, ze mame dostatek. Jane si uziva role pani ucitelky a hodne z toho, co se uci v magisterskem programu muze hned pouzit v praxi behem hodin anglictiny. Studenty jeji hodiny bavi a u nekterych uz je videt I mirny pokrok! Ted je to ale poprve, co musi znamkovat a chodit na rodicaky jako pani ucitelka!!!

God has provided for our needs in the midst of stepping into the unknown.  Jane is enjoying implementing what she learns in her Master’s program directly in the classroom and so far she is surprised how well the students are responding to her efforts to teach them English. This is the first time that she has to give grades and communicate with parents!  

Ja nadale pomaham Markovi Sramkovi s fundraisingem a planovanim cesty do USA. Cideru se dari, pomalu rosteme a tak si I pridavam pomalu pocet hodin, kterymi se snazim prispet k tomu, aby vsechno bezelo hladce. Kdykoliv muzu a mam dost sil, snazim se pracovat rukama, coz mi pomaha zlepsovat si fyzickou kondici. Je to skvely pracovat nekolik hodin a hned videt kolik prace je hotove. Spolu s nasimi nejblizsimi sousedy a kamarady, v pomeru 4 rodice na 4 deti, rozvazime deti do skol a skolek, na krouzky a usetreny cas nam dava vic casu na domaci ukoly, stolni hry, vareni a peceni, a spoustu navstev!!

I continue to help Marek Sramek (YL Prague) with fundraising and plans for his US trip in January. The cider business continues to grow and so I am slowly adding “a few more hours here and there” to contribute and bring the best out of the potential that it has. I am also enjoying some manual labor, which helps me to build more of physical strength. I also like how the result is immediately visible. Together with our friends we parent-pool to get their kids together with Sofia and Mia to the right places at the right times -school, after school activities, visits with friends etc. This allows us to have more time for home work, family games, cooking and baking, having visitors..

Nas zivot vypada skoro normalne a za to jsem moc vdecny Bohu. Pro lidi, kteri nas neznaji, uz neni tak snadne videt na prvni pohled cim jsme si prosli. Na druhou stranu je pro nas prekvapenim, kolik z nasich “novych” kamaradu ma za sebou podobne zkusenosti a jejich skrabance jsou dost casto vetsi nez ty nase. Jsou nazivu, ale tezce zraneni. , Prosim modlete se s nami, abychom s nimi mohli sdilet nasi viru a nadeji v Jezisi Kristu.  

I am thankful to God, that right now, our lives look semi-normal. For the outsiders, people who don’t know, they really can’t tell where we have been. But we noticed something new – we are being invited into new relationships with people, who have somehow experienced the “mountain tops” and came down scarred. They are alive, but broken. Please pray for us, that we will be able to share with them our trust and hope in Jesus Christ.

Dalsi kontrolu mam 27. Listopadu. Dekujeme za Vasi vytrvalost, pratelstvi a primluvne modlitby! 

V Kristu,

My next appointment is November 27^th.

Thank you for your ongoing support, friendship and prayers! 

In Christ,

Martin

Quick, but good update

Dear friends,

Today’s blog is going to be a very short, but important update. The blood test is clear, the doctor told me that my blood results are better than ever and we are ready to start the sixth maintenance chemo for the next 15 days.

So, now I have a medical confirmation that I am entering the 21^st month of my remission!!! The next check up will be at the end of November. The doctor even joked that not seeing him for so long seems to have a positive effect on my overall state of health. Jokester.

The war is not over, but another important battle has been won. Praising God for the gift of keeping me alive and thank you for your continued support, love and care on this part of the journey.

Milí přátelé,

Dnešní zpráva bude krátká, nicméně důležitá. Výsledky krve jsou dobré, dle slov doktora včerejší hodnoty krevních testů jsou prozatím ty nejlepší co jsem kdy měl. Ode dneška mě čeká 15ti denní udržovací chemoterapie.

Vstup do 21. měsíce v remisi je potvrzen doktorem!!! Podle jeho slov mají dlouhé pauzy kdy ho nevidím očividně uzdravující efekt, takže další kontrola bude až na konci listopadu. Vtipálek.

Jěště to neskončilo, ale pokračujeme krok za krokem blíže uzdravení. Chvála Bohu za milost pokračujícího života a Vám všem děkuji za Vaší pokračující podporu a povzbuzení během této faze léčby.

Martin

Is the end in sight?

Vbíháme už do cílové rovinky?

Is the end in sight?

Milí kamarádi, rodino, modlitebníci i ti, kdo jste na našem blogu tak trochu náhodou, všechny Vás zdravím!

Family, friends, faithful prayer warriors or just bypassing readers of our blog, hello to all of you!

Můžu Vás pozvat na malou oslavu? Dnes se dožívám 20. měsíce remise, dvojnásobku času v remisi oproti předchozím obdobím!!!! Na podzim 2013 přišel druhý nečekaný relaps po deseti měsících. Dneska slavím 20 měsíců a jsem nesmírně vděčný Bohu za tento dar!

Can I invite you to celebrate with me 20 months in remission? Today we celebrate the longest remission, twice as long as the previous one from fall of 2013 when an unexpected 2nd relapse changed our plans once again.. I am grateful for added months to my life !!!! 20 months, praising God for this gift!

Přiznám se, že mám na srdci I na jazyku stejnou otázku, kterou jsem dal i do názvu- Vbíháme už do cílové rovinky? Nic si nechci nárokovat, nechci mít falešná očekávání, nepovažuji to za samozřejmost. Ani není uplně rozhodující, že se fyzicky cítím dobře.  I přesto, že bych rád ve víře vběhl do cílové rovinky, pořád je to otázka s otazníkem a jen On sám zná odpověd.

I can’t tell you how fearful I am to ask the question that really is on my heart and my mind : “Is the end in sight?” It is without any entitlement, any expectation, this is no statement. No matter how well I feel physically, no matter how much I believe that it seems that we might go to the finish, it remains a question with a question mark at the end. There is only One who knows the answer.

Pamatuji si, jak jsme s rodičí na dovolené při dlouhých pochodech vytáčeli rodiče neustále se opakující otázkou: “Tak kdy už tam budem?” Vybavuje se mi vzpomínka na dovolenou, při které jsme po ubytování vyrazili na výlet s cílem dojít si na večeři v blízké vesničce. Když jsme se na klikaté cestě ptali  “Tak kdy už tam budem?”, tak můj táta pohotově odpovídal “Jo, je to tady hned za zatáčkou.” Ptali jsme se ho furt dokola, a ta zatáčka měla snad 10 km…

I remember as a kid when we were hiking with my family, one question that drove my parents crazy was the question “Are we there yet? “ I remember vividly one trip, in particular, where my family came to a new camping site, and part of the exploring was to find a restaurant in the nearby village for dinner that night..  I don’t know how many times we asked my dad “Are we there yet?”, but he repeatedly replied “It’s just around the corner.” We probably asked 20 times during that walk and  ‘that corner’ must have been at least 6 miles long….

Nechci být netrpělivý, zvláště co už jsem se naučil, že Boží načasování a moje jsou často odlišné. Radši počkám a budu následovat Jeho vedení. Doktoři se dívají na dvouleté výročí jako mezník v úspěšnosti léčby a po té době by měla být pravděpodobnost relapsu  podstatně  nižší. Už se tam blížím!!!! V mém konkrétním případě leukémie APL má jenom 5% pacientů relaps, druhý relaps mají opravdu jen zvláštní jedinci. Nechci se upínat na statistiku. Mám před sebou ještě další tři chemoterapie (září, prosinec a březen 2016). Po jejich absolování budu zase o krok dál.

I don’t want to be impatient, and I have learned that God’s timing is not always in line with mine. His timing of things has a priority, so I will just follow his lead. From the doctor’s perspective, I still have four more months before reaching the two-year mark, where the chances of another relapse are statistically significantly less probable. In my case, only 5% of all APL patients experience a relapse,  patients with two relapses are really special cases.. So I don’t put my trust in stats.  On the other hand, there is one thing we know. I will have to undergo at least three more rounds of the chemotherapy (September, December, March 2016). That much we know.

V uplynulých 6 měsících jsme udělali několik velkých rozhodnutí. Poslední čtyři roky nás změnily. Některé okolnosti už take nejsou jako dřív, Při přehodnocování naší rodinné situace jsme se začali modlit s prosbou, aby nám Pán Bůh poodkryl své plány pro nás, dá-li On sám a leukemie bude uzavřená kapitola našich životů. Podobně jako Abram ve Starém Zákoně, měli jsme s Jane dojem, že je čas odejít z práce s mládeží i přesto, že nám není úplně jasné kam vlastně v budoucnu půjdeme.. Máme se vzdát něčeho co známe a nevědět co bude? To je přesný opak mé přirozenosti a toho jak bych si představoval “připravit se na změnu.” Chtěli jsme ale zůstat poslušni Božímu vedení a vykročili do neznáma. Požádali jsme o pomoc několik z našich důvěryhodných přátel, pastorů, psychologů a za jejich podpory jsme vykročili vstříc změnám. Prožíváme pokoj , nepanikaříme a těšíme se na to co je před námi. Srpen je posledním měsícem co pracujeme pro Young Life. I přesto, že jsme s Jane oba žili představou, že naše povolání do práce s mládeží je na celý život, prožíváme vnitřní ujištění, že jsme udělali to správné rozhodnutí pro naší rodinu.

Last six months have been a very significant time in our journey. We took a lot of time to pray and assess our family situation. We have changed, and some of our circumstances have changed, too. In the early months of 2015, we asked God to show us, what will our lives look like may we talk about leukemia chapter in the past tense. Like the Old Testament story of Abram, we felt that even though we don’t know exactly where we will go next, we are to approach our direct supervisors to work with us on a plan to come off the Young Life staff team. This was a hard test, a step into another unknown. As much as both Jane and I understood our calling to full time ministry to be life-long, the more we prayed and sought guidance from people we trust and some professionals, Jane and I both felt the same peace to  accept the change of plans. August is our last month on YL staff. We know that this decision is right for our family at this time, even though there will be parts of the ministry we will miss a lot.

Nadále budeme bydlet v Praze. Mia má před sebou poslední rok školky, Sofia jde v pondělí do druhé třídy. Jane začne učit angličtinu na základní škole a zároveň je zapsána do  magisterského programu  na Walden University.  Já mám ještě pár úkolů, které bych rád pro YL dotáhl do konce a k tomu si postupně přidávám nové věci. I přesto, že se cítím fyzicky silnější než před několika měsíci, musim se hlídat a nepřeceňovat svoje sily. Odpočinek trvá déle než bych chtěl, a i přesto že už to trvá čtyři roky, za které už bych měl vědet kdy přestat pracovat a odpočívat, pořád se umím nadchnout pro práci nebo projekt, a makat co to jde, až to nejde.. A pak musim o to déle odpočívat. A do toho pak pravidelné chemoterapie, které mě vlastně pomáhají zpomalit životní tempo a poctivě odpočívat..

We will remain based in Prague.  Mia has her last year of pre-school, Sofia will start 2^nd grade next Monday. For the next school year, Jane will be teaching English at a local school and study towards her Masters Degree in Education at Walden University. I am finishing up things with Young Life and slowly adding other things to my schedule. I still can’t plan much ahead,  even though I feel good, and I am slowly regaining my physical strength. I get tired very easily, and the recovery takes a much longer time than I would like to.  I have learned my lessons, four years of fighting this is long enough time to know when I need to stop working and lay down.  And you guessed right, I still get excited about work, forget to stop.. and need to rest even more…And it doesn’t help to have the chemo. I guess it helps because then I need to really stop and rest…

J.B.Phillips přeložil verš z Matoušova evangelia 5:4 tímto způsobem:

“Štastni jsou ti, kteří trpí spolu se světem. Nakonec to budou oni, kteří poznají víc štěstí než ti, kteří se bolesti vyhýbají.”

Listen to this translation of Matthew 5:4  by J.B. Phillips:

“Happy are they, who bear their share in the world’s pain. In the long run, they will know more happiness than those who avoid it.”

Bůh mi dal možnost vnímat svět z jiného úhlu. Celých 37 let jsem se bolesti a těžkostem vyhýbal, a i když nějaké přišly, dokázal jsem si je držet od těla. Ani bolest ani utrpení nehráli rozhodující roli v mém životě. Za posledních pár let, jsem ale poznal víc bolesti a  víc utrpení než za celý život před nemocí.

God has allowed me to see life from a different perspective. For 37 years, pain and hurt were not part of my life. Occasionally, yes. But they didn’t define who I was or what I was doing about it.  I was able to avoid pain or find ways to keep it at a safe distance.  Last few years, I have been around pain, hurt, sickness and death more than all the years before.

Před deseti dny jsme s Jane jeli na pohřeb pastora Daniela. S chronickou leukemií zápasil 6 let. Zemřel ve věku 57 let. V roce 1993 mě jako nově obráceného věřícího pokřtil, byl jsem součástí sboru, kde sloužil a kázal, měl velký vliv na formování mé víry a stál u důležitých životních rozhodnuti. Modlili jsme se spolu, jedli spolu, sdíleli jsme společně Večeři Páně. Respektoval jsem jej jako autoritu, která byla známá milostí a pokorou. Ve své poslední knize popsal svůj zápas s leukemií. Mezi jinými použil I tento citát od Teresie z Lisieux:

“Neumirám, ale vcházím do života. Smrt je odloučení duše od těla, nic jiného. A já nemám strach z odloučení, které mě  navždy spojí s dobrým Bohem. Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh!“

Ten days ago, Jane and I went to Pastor Daniel’s funeral. He was battling chronic leukemia for six years, passing at the age of 57 years. He played an important role in my life. He baptized me in May 1993 after I made a decision to follow Jesus. He was my pastor for over 15 years. We prayed together; we shared meals, we shared the bread and wine of the Lord’s supper. He was a part of many of my significant decisions. I had respect for his authority that was known for grace and humbleness. In his last book that he wrote about his life and his fight with leukemia, he used many quotes. This one stands out for me as I think of Daniel’s journey through life to his last day, when his body had had enough chemos, transplants, pills, sicknesses, fatigue and couldn’t take it any more:

 “I am not dying, I am entering into life. Death separates the soul from the body, nothing else. And I am not afraid of separation that will forever unite me with the good God. It will not be “death” who will come for me, it will be God!” 

                                                                        Sister Theresa of Lisieux, (1873-1897)

Tento citát mě velice oslovil a dal mi nově naději a důvod důvěřovat Bohu. Jednou přijde můj poslední den. Nemusím se bát smrti,  já se můžu těšit na setkání s mým Stvořitelem a Spasitelem.  Nejen těšít se, nemůžu se dočkat!!!!!!

Ever since I read that, it helps me to keep the right perspective of hope and trusting God.  Even though my days are numbered, I can rest and be at peace that my dying won’t be death’s victory, but it will be time for me to meet my Creator and my Savior in person!!! For that, I can’t wait!  

Ale do té doby, než nastane můj poslední den, jsem moc vděčný za přidané dny, týdny a měsíce, které můžu prožít s  Jane, Sofií a Miou, s rodinami jak tady tak v Americe, s kamarády ze sboru I mimo něj. Náš okruh přátel je dokonce už tak veliký, že se nestíháme všichni navštěvovat. Jsem štastný člověk! Dneska slavím! Prosím přidejte se ke mně a poděkujte Bohu za přidané dny mého života.

Until that day, it is with a joy that I get to live my additional days, weeks and months with Jane, Sofia and Mia,  great family circles on both sides of the ocean, enjoy a vibrant local church community and a number of friends so high, that we can’t keep up with visiting them all.. I am a blessed man. I am celebrating today! Please join me in giving thanks to God for all the added days!

Děkuji Vám za Vaší podporu a modlitby. Každý den prožívám s vděčností, kterou bych chtěl sdílet skrze všechno co dělám, chtěl bych být obrazem Jeho milosti a dá-li On sám příležitosti, pak I sdílet můj přiběh o životě s Ním.

Thank you for all your prayers and support. I live one day at a time with a strong desire - may my thankfulness be reflected in my actions, reflecting His grace and may He provide opportunities to share my story about Him!

Martin