reflections from Martin

Milí přátelé,

Dear friends,

Děkuji za Vaše neustávající modlitby a dotazy na mé zdraví. V uplynulých dvou týdnech jsem prošel dalšími testy a v tuto chvíli můžu slavit skoro 5 měsíců, co bych měl být bez leukemie!!  Pamatuji si, jak na vánoce za mnou přisla doktorka se  zprávou, že se testy mozkomišního moku vrátili negativní. Ležel jsem v nemocnici a ta nejagresivnější chemoška byla ještě přede mnou.

Thank you very much for all your prayers and continues inquires about my health. In the past two weeks I have had some more tests, and at the moment I can celebrate almost 5 months of no leukemia!!!! The remission goes back to December 24, 2013 when the doctors said the spinal fluid tests of were clear. At that point I was in the hospital and the most aggressive chemo treatment was still ahead of me.

Důvod proč to zmiňuji je prostý. Během toho, co mé tělo trpělo fyzicky, a modlím se abych už nemusel ničím takovým projít, se moje ztišení před Bohem začalo točit okolo jediného slova – smrt. Od nemocnice až po Velikonoce mě pronásledovala otázka “Seš připraven zemřít?” Tou nejpodstatnější částí té otázky je v jakého Boha vlastně věřím.

The reason I want to go back to this time is very simple. As much as my body was hurting, and I pray I will never have to undergo the treatment again, the one word that began to shape my time with God was death. Throughout that time in the hospital and all the way to Easter, I was faced with the question, “are you ready to die?” The most difficult part of the question is really about WHO the God is in whom I believe.

Jako děti jsme se ségrou usínali u rozsvíceného globusu. Díval jsem se na něj a přemýšlel jak dlouho potom co já umřu se bude ještě svět točit. Byl to začatek mého vlastního hledání odpovědí jestli existuje věčnost a jestli je nějaká bytost/bůh, která by měla alespoň trochu zájem o nás, lidská stvoření.

As kids, my sister and I would fall asleep to a light in a shape of a globe, which made me wonder how long after I die the world would keep spinning? It was the beginning of my own journey of questioning the existence of eternity, and of a being/god, who might possibly have an interest in us, human beings.

To, co jsem od doby objevil a zažil mě vedlo k rozhodnuti věřít a přijmout biblický příběh za svůj světonázor.  Za těch posledních 20 letech, kdy se pokouším imitovat život Ježíše a v praxi žít co učil, jsem měl minimálně důvodů k přemýšlení o tom, jak se připravit na konec života. 

My discoveries led me to make a decision to believe and accept the biblical message as my worldview. In almost 20 years of trying to imitate the life of Jesus, and practicing his teaching, I hardly had a reason to think about, or “to get ready” for the end.

Podobným způsobem, jakým si Bůh použil co mě bavilo (sport, cestovaní a filmy) k tomu, abych ho mohl poznat na začátku 90.let, pobyt v nemocnici a samotná nemoc stačily k tomu, abych viděl reálnou podobu smrti. Už to přestala být ta smrt co přichází zaslouženě ve věku nad 80 let, ve spánku. Viděl jsem co to známená trpět v bolestech, být napojen na přistroje co zajišťují životní funkce když orgány selžou a to vše bez možnosti komunikovat o tom, co se děje uvnitř hlavy. Jsem připraven na smrt a co přijde dál? Bude vůbec něco?

In a similar way to how I saw God use what I liked (sports, traveling and movies) to show me who he is back in early 90’s, the hospital reality, and the sickness, offered enough inputs for me to pick up on a different reality of death. Death as something which is not coming at the age of 80+ and in sleep, as many of us wish, but with long pain, organ failures supported by machines, having hardly any way to communicate. Am I ready for that and for what is next? What is next, anyway?

Každé ráno se probouzím blíž smrti. Hotovo. Tady moc prostor pro diskuzi není. Po propuštění z nemocnice jsem četl příběhy lidí, kteří byli umučeni pro svojí víru, o lidech, kteří zemřeli po těžké nemoci nebo během války, ale také příběhy těch, kteří přežili smrtelné nemoci, pronásledování, násilí, války a přírodní katastrofy. Nečte se to snadno.Kladu si ale otázku, kdo jiný, než křesťani by měli být připravení na smrt a beze strachu?

Every day I wake up.. I am closer to the day I will die. Period. No discussion there. During my recovery time at home, I read a lot about martyrs, people who suffered for their faith, about people who lost their lives to sickness or wars, but also about those who survived the worst of deceases, persecution, violence, wars and natural disasters. Not easy reads. But in the end, who else other than Christians “should” be ready to die well and without fear?

Ze svědectví těch co jdou před námi jsem se naučil tyhle tři věci. Životy těch co přežili, byly plné vděčnosti a díků za nový den bez bolesti a utrpení. Nesobecky a se soucitem se starají o ty, kdo trpi. Jejich životy nebyly procházkou růžovou zahradou, ale jejich volba důvěřovat Bohu nehledě na okolnosti je postavila do roli těch, kteří spolu-trpěli s nadějí, kterou mohli sdilet s ostatními.

Three things I learned from those who went/go before us. Those who survived were full of gratitude and thankfulness for a new day without pain. Their kind, servant’s spirits were filled with compassion towards the hurting. That doesn’t mean they themselves experienced an absence of new difficulties, but their choice to trust God with their circumstances, turned them into fellow-sufferers, who had hope to offer to others. 

Příběhy, které jsem četl taky dosvědčovaly Boží přítomnost v životě těch kdo trpěli a umírali. Pokud je Bůh pozván, slibuje nám svoji přítomnost v našich životech. Neslibuje nám, že zůstaneme na živu dokud se naše sny nenaplni.V těch nejtěžších momentech, údolích smrti, jsem nejjasněji viděl realitu Božího království. Boží láska, jeho soucit, jeho “zapletenost” do našich každodenních životů, jeho příchod na Zem v osobě Ježíše Krista, to vše jsem prožíval daleko intenzivněji. Bůh nemusel změnit plán A za plán B protože jsem onemocněl. On ví, a vždycky vědel kdy bude můj posledni den.S velkou pokorou si troufám říct, že se smrti nebojím. Bojim se umírání, ne smrti. Byl jsem jí natolik blízko, že vím, že sám nemůžu ustát ohrožení se kterým útočí na můj život. Ten byl a je natolik pestrý, že síla zemřít v pokoji musí přijít s nadějí, která převyšuje tento život.

The stories, which I read, have also testified of God’s presence in lives of those suffering and dying. When God is welcomed, He promises us his presence in our lives; he does not promise to keep us alive until we achieve our dreams. My physically hardest moments, the valleys of shadow of death, were spiritually the best moments of seeing God’s kingdom in its reality. God’s love, his compassion, his “moving to our neighborhood in Jesus Christ”; all of that became even more real in my own life. God didn’t have to switch from plan A to plan B because I got sick. He knows, as he always knew, the day I will leave this life. I humbly acknowledge, that death is no longer a threat to me. I fear dying, not the death. I have been close enough to know that it’s not me who has the power to withstand the threat that it represents. My life has always been so rich, that dying and the strength to die well must come from a hope, which goes beyond this life.

Poslední věc je o samotném Bohu, jak o něm čtu v bibli. Pokud by ten pokoj a radost, kterou jsem zažil během pobytu v nemocnici, jenom zčásti odráželi podstatu Božské Přírozenosti a jeho radosti ze společenství s lidmi které sám stvořil, pak se opravdu těším na věčnost v Jeho přítomnosti. Přiznám se, že “usmívající se” radostný Bůh, nebyl vždycky to, jak jsem si Ho představoval. Byl milující, ale s očekáváním výsledků, milující perfekcionista, jehož tvář je vice naštvaná než spokojená s tím, co vidí v mém životě. Být s takovým bohem na věčností by ale bylo peklo! Jak by to někdo mohl nazývat nebem? Ježíš mluvil se svými následovníky o radosti, kterou jim předá. Myslím, že trochu začínám rozumnět co tím myslel. Nemůžu říct, že jsem vděčný za leukemii, ale to co jsem  během nemoci zažil s Bohem mi nikdo vzít nemůže. Obraz Boha, který se raduje z mého probuzení do nového dne, mě učí vděčnosti za to co je za mnou. Důvěřuju mu s tím co má příjít, těch věcí co mám já pod kontrolou moc není. Cítím obrovskou svobodu a úlevu nehodnotit svůj život podle toho co jsem udelal, kam jsem to dotáhl nebo co dokážu.

The last thing is about the God of the Bible. If the peace and joy I experienced with God  while lying in the hospital bed is only a glimpse of God’s joyful Existence, who delights in the company of his created beings, then I want to be with him for eternity. I will confess that a “joyful” God was not always the strongest image I had in my mind before. My image of God was more like loving but demanding, loving but perfectionist, whose face is more displeased  than pleased with me. It would literally be hell to be with such a god for eternity, and it shouldn’t be called heaven!!! Jesus talked about passing on the joy of his presence to his disciples, and I think that now I am beginning to understand what he meant. I can’t say that I am thankful for cancer, but I know that what I experienced with my God, can’t be taken away. The image of God’s face smiling when I wake up to start another day makes me be thankful for the past, trusting him for a new day, which I have no control of.  I am free to let go of evaluating my life by what I do(ne), what I achieve(d) or how I perform(ed).

Díky tomu všemu, se nebojím smrti. Jeden den bude ten poslední. A já chci odejít s pokojem a nadějí. Kdybych si mohl vybrat, pořád bych si přál být zachovalým osmdesatníkem, který zemře ve spánku na selhání srdce. Chtěl bych zestárnout po boku Jane, dožít se toho jak Sofia a Mia žijí svoje životy mimo náš domov a důvěřují Bohu s tím co je potká. To je můj sen.  

As a result of all of this, death is no longer a threat. I will die one day. And I want to die well. If you ask me, I hope I will be a semi-healthy 80+ year old, whose heart will stop working during my sleep. I can’t wait to grow old with Jane, to see Sofia and Mia pick up their lives outside of mom and dad’s home, trusting God in their own ways with each day of their lives. This is my dream.

Nemůžu si nic nárokovat. Před dvěma týdny zemřel kamarád na leukemii. Minulý týden jsem dostal zpravu že jiný můj kamarád má rakovinu. Mám na výběr, jestli se pokusím udělat všechno pro to, abych si mohl splnit můj sen za cenu pokusu vymazaní bolestí z mého života a to až tak, že mě to nakonec zabije. Nebo můj život odevzám Ježíši a budu mu důvěřovat.

There are no guarantees. Two weeks ago a friend of mine died of leukemia. Last week another friend was diagnosed with cancer. I have a choice, to do anything in my power to fulfill my dream, attempting to avoid the painful reality of life which might eventually kill me. Or I can give it to Jesus and daily trust Him with my life.

Vybral jsem si to druhé. A naplňuje mě to radostí.

I choose the latter. And it comes with a new kind of smile.

bike ride to skolka

This morning, Martin and the girls put on their helmets and gloves, got on their bikes and set off of the 4 min bike ride to preschool. Now in a quiet house, I am sitting here thankful. So thankful. This bike ride to school is a special ritual at our house that has been put on hold for a long time. How good it feels to brush the dust off and start it again, despite the cold rainy morning!

'The apostles said to the Lord, 'Increase our faith!' Luke 17:5
I am thankful this morning not because things seem more normal and a little more healthy here in our home, but because I can feel the way my heart, my hope and my faith have been stretched. I want to take this moment, freeze it and remember it so that it can be a building block in my faith. I admit that there were times this winter that I did fear that when spring would come, this morning wouldn't happen. That the bikes would stay inside. Not only because Martin was ill, but the girls were also sick for so long. That this morning would never happen again.

Even in that fear, I could feel the shift in my heart moving from longing for health to asking for faith.

So this bike ride is news and it does mean something for today. It doesn't promise anything for the future, but it reminds me that change happens and that God is healing our little family in many ways. Who knows if next week it will happen again. 'Lord, increase my faith today.'

2 months later..

After dinner tonight, I knew I had to write this blog post. The girls did something completely unexpected, something that brought tears to our eyes...something remarkable.

Az po dnesni veceri nastal ten spravny cas, abych napsala dalsi zpravu. Stalo se neco necekaneho, neco co me rozplakalo, neco vyznamneho a  muzou za to Sofia a Mia.

Two songs shuffled through the playlist that we had started listening to this past January. 'So glad I'm here' and 'You are my sunshine' by Elizabeth Mitchell. Sofia mentioned that we listened to those when Mimi and Oompah (my parents) were here this winter because of Martin. And then Mia started telling funny, good memories from when Martin was in the hospital. We were rolling, laughing so hard. I asked them what else they remember, and I couldn't believe it. They spoke of good memories.

Sofia poznala dve pisnicky, ktere hraly v pozadi a vzpominala, jak jsme je poslouchali v zime, kdyz tu byli moji rodice a Martin byl v nemocnici. (Elizabeth Mitchell: “So glad I’m here” a “You are my sunshine”). Do toho ji skocila Mia a zacala vypravet co vsechno legracniho se prihodilo kdyz byl Martin v nemocnici. Vsichni jsme se smali, Miu neslo zastavit, a ja jsem tomu nemohla uverit.. Oni si pamatovali ty hezke chvile!!

It has been a terrible season for us. Brutal in many ways. But by God's grace, if we look real hard (or just ask the girls) we can see little glimpses of goodness. And if we take a BIG step back, like a 3 month step back, we can see big good.

Porad jeste prochazime obdobim, ktere je hrozne. Dokonce  v nekterych ohledech, brutalni. Diky Bozi milosti, (a  nebo kdyz se zeptame holek) je mozne videt stripky toho dobreho. A kdyz se nam podari dat si jeste vetsi odstup, pak I v tech poslednich 3 mesicich muzeme videt vetsi dobro, co se udalo.

I think I've needed to wait this long to write this blog post to be able to start it in this way. I have mentioned to people that I have wanted to talk about this time in past tense...and it just never seemed to come. We are still very much in it. But tonight, after dinner conversation with the girls and Martin I do feel that now is different than January and February. Thank God.

Hrozne bych si prala, abych mohla psat o vecech v minulem case. Proto jsem I odkladala psani blogu, protoze to porad byla pritomnost a ja chtela aby uz odesla. Sice se nase situace moc nezmenila, ale dneska jsem uz , diky Bohu. schopna videt rozdil oproti lednu a unoru!

The most recent update is that Martin is (we are) still in recovery. The treatment that started in November with arsenic, then chemo in his spine, radiation and finished over Christmas with very aggressive chemotherapy was a lot. As intense as his treatment was, this recovery time is even more so. It's long and slow and frustrating. There really is no news other than Martin is resting and taking it slow, and the girls and I are keeping normal life moving along.

Martin se zotavuje z celeho narocneho cyklu lecby, ktery zacal v listopadu. Nejdriv arzenik, chemoterapie do mozkomisniho moku, ozarovani a pak jeste vysoce agresivni chemoterapii pres vanoce v nemocnici. Jeho telo dostalo zabrat a tak zotaveni jde velice pomalu. Tak pomalu, ze je to k nastvani. Martin hodne lezi, odpociva a kazdy den se snazi udelat o krok navic, mezitim co ja a holky mame normalni tydenni program.

Martin came home from the month stay in the hospital on 22 January. This was amazing news and of course we were thrilled. To have our little family complete again was an incredible feeling. I really mean it when I say it was one of the first nights of good sleep for the girls and I. I don't want to forget the goodness of his return and the news of his remission. This is amazing news and although I know that, my struggle is figuring out what that means.

Martin byl propusten z nemocnice 22.ledna. Byly jsme nadsene, nase rodina byla znovu spolu a bylo to uzasne. Byla to prvni noc po dlouhe dobe, kdy jsme se s holkama opravdu vyspaly. Remise leukemie a jeho navrat domu byly pro nas tim dobrym. I presto, ze to bylo dobre, zapasila jsem s tim, jak to bude dal.

The next several weeks after his return home were extremely difficult and a very dark time. He was here but wasn't here, and although we knew he was recovering from treatment, it was (is) so slow that to us, he actually seemed more sick than ever. He was weak, tired and dealing with some side-effects that were no fun! We experienced the deepest part of the definition of fatigue. In my book from the American Cancer Society, it describes fatigue as: 'when a person has less or no energy to do the things he or she normally does or wants to do. This is different from the tiredness that comes with everyday life. Fatigue related to cancer treatment can appear suddenly and can be overwhelming. It is not relieved by rest and patients can feel more tired after rest. It can last for months.'

Nasledujici tydny byly extremne narocne a temne. I presto, ze byl Martin doma, tak vlastne nebyl. I presto, ze se zotavoval, vypadalo to ze je vic nemocnej nez pred tim. Byl unavany a slaby, a vedlejsich ucinku pribyvalo. V jedne knizce o rakovine popsali tento druh vycerpani tak, ze je to kdyz “clovek ma minimalni, nebo nema zadnou energii pro veci,ktere dela zcela bezne. Toto je odlisne od unavy z kazdodenniho zivota. Vycerpani spojene s lecbou rakoviny prichazi necekane a neni jednoduche se s tim vyporadat.

Pacienti se po odpocinku muzou citit jeste vice unaveni, ne vzdy je odpocinek ulevou. Toto muze trvat cele mesice.”

Thanks to fatigue, I learned about energy. A shower, a card came, watching a movie, reading or talking on the phone, walking across the flat...any of these would knock Martin out for several hours, even after sleeping 15 hours. I learned that it takes energy to even focus on someone and connect. It takes energy to be an audience member of a two-girl concert and react. It takes energy (and strength) to balance the laptop when watching a short show. It takes energy to bring forward personality. All of you who know Martin know just how much energy he has and it is hard to imagine him without it. Especially for weeks.

Diky “vycerpani” jsem se naucila hodne o energii. Sprcha, karty, film, cteni, hovor na telefonu, prejit z loznice do kuchyne – kazdy krok bral Martinovi energii na nekolik dalsich hodin, I kdyz predtim spal  treba 15 hodin. Poznala jsem, kolik je potreba energie soustredit se na rozhovor, kolik ho to stalo energie aby si vyslechl koncert co pro nej holky pripravily, nebo kolik energie ho stalo udrzet laptop a podivat se na talk show nebo film. A co teprve byt porad tou samou osobou? Ti, kdo znate Martina, vite kolik mel energie, a ta ted byla na nekolik tydnu pryc.

The struggle of these past few months have been holding it all. I have had the chance and support of talking regularly with a really great listener/counselor. She calls it the 'both/and'. The more I think about it and reflect on it, it is the 'both/and' that has pulled, pushed and shaped me. Learning to hold both the really hard reality, fears, disappointments and even anger together at the same time AND the beauty and hope in Jesus. To hold them, sometimes in balance, often clumsily. To feel the weight of BOTH. To not confuse the good news of the Gospel with good test results, although related. To gaze on each one, react to both the hard and the good. To let them lead me deeper into the other, ultimately into deeper grace and love for the Lord and for Martin.

Behem poslednich mesicu jsem se snazilo to cele nejak vydrzet. Jsem rada, ze moje mentorka umi vyborne naslouchat, protoze diky tomu presne odhadla, jakou radou me muze povzbudit. Jeji rada do me situace, presne popisuje kde se nachazim, jak premyslim, a jak me to ovlivnuje. Na jedne strane je tu zavaznost nemoci, strach, zklamani a hnev, na druhe strane je tu nadherna nadeje v Jezisi. Nekdy se zda, ze obe strany maji stejnou vahu. Je to zapas. Kazda me vede vic k porozumneni te druhe, ale obe me privadi k hlubsimu vztahu s Panem Jezisem a Martinem.

It is not easy to hold both at the same time. It's definitely easy to camp in self pity or sadness. Or to step completely out of it and into 'Everything will be fine. God is good. It is good'. Life is going back and forth...we can't stay in either place too long. But to hold them both...that is where the miracle is. Henri Nouwen says that to drink the cup of sorrow and the cup of joy is the to drink the cup of LIFE. I love that image and that Jesus leads us in it. This is what I want to learn to do for the rest of my life and teach my girls. Or maybe learn it from them!

Jsou chvile, kdy je jednodussi se litovat, byt smutna. Pak jsou chvile, kdy si rikam,

“Dopadne to dobre. Buh je dobry. Bude to dobre.” V zivote nemuzeme zustat prilis dlouho na jednom miste. Balancovat zivot v realite nemoci a zaroven mit nadeji v Kristu, to uz je zazrak. Henri Nouwen rika ze pit z kalichu bolesti a pit z kalichu radosti je pit z kalichu ZIVOTA.  Chci se to ucit po zbytek zivota a taky to chci ucit moje holky nebo to mozna budou ucit ony me!

We are juggling the 'both/and' and are healing. The girls actually have passed pneumonia between each other and I am trying to gracefully be the healthy parent. In some ways it seems like our life which was going a million miles an hour in many directions has shrunk and is boiled down to 'just' getting us healthy. Instead of 'shrunk', I should say 'focused'. I still remember the harsh snap into focus that happens when the doctor calls with bad news. The phone call at the end of October. Just Jesus and family with cancer (both/and!). That's it. Painfully clear focus. I have felt tired from all of the 'focusing' and feel the urge to zoom out, but I can't yet. I'll write about patience in another post :)

Pretahovani obou stran pokracuje a my se uzdravujeme. Holky si mezisebou predaly zapal plic a ja se snazim, abych byla zdrava. V posledni dobe mam pocit, ze je to muj jediny ukol – postarat se aby vsichni byli zdravi. Je to moje priorita. Uz od konce rijna, kdy nam zavolal Martinuv doktor, aby nam rekl o relapsu. Pamatuji si, jak to zmenilo muj pohled na zivot. Je tu Jezis a my, rodina s rakovinou.

Martin is (slowly) getting stronger. He was looking pretty poorly and had lost a lot of weight, but is starting to get a little stronger. We like to compare Fridays. I must say that today he is better than last Friday. It is not a steady increase, and I guard my heart from excitement and expectation, but he is better and we are thankful.

Martin pomalu nabira sily. Nevypadal dobre, hodne zhubl, a nemel vubec silu na normalni veci. Kazdy patek srovnavame, jak se citi oproti predchozimu tydni. Pomalu se to lepsi. Dneska je silnejsi nez byl pred tydnem. Pokrok ale neni videt kazdy den, a tak I ja se musim drzet pri zemi a neocekavat nerealne. Jsem moc vdecna za to ze mu dneska je lip!!!!

We continue to be forever grateful for YOU! Thoughts, prayers, calls, all of the million ways you have loved and supported us.... I can't begin to say thank you.

Jsme Vam velice vdecni za neustalou podporu! Diky za to, ze na nas myslite, modlite se za nas a pomahate nam I mnoha praktickymi zpusoby.

Now that I have broken the silence, more posts are on the way :)

Ted, kdyz uz jsem konecne prolomila to dlouhe ticho, tak brzo pridam dalsi zpravy

grace and peace,

jane

thank you, Martin Hasik for translation. 

Only by God's grace

  (by Martin) Only by God’s grace..

(od Martina) To je Boží milost.

I was released from the hospital this morning.

Dnes ráno jsem byl propuštěn z nemocnice.

When I was admitted, I didn’t expect a miracle of being told to go home. Instead, they told me to count on 4 – 6 weeks of a hospital stay. Its been 4 weeks and two days. Only by God’s grace..

Když jsem byl přijat, neočekával jsem zázrak toho, že mě pustí domů. Naopak mi řekli, abych počítal s čtyřmi, šesti týdny v nemocnici. Bylo to čtyři týdny a dva dny. To je Boží milost.

During the hospital stay, I only had one roommate - a gentleman, a little bit older than me, who didn’t watch TV all day and didn’t snore. This whole time we stayed in the formal way of addressing each other, but that didn’t slow us down to talk and laugh with each other, with the doctors and the staff. Only by God’s grace..

Během mého pobytu v nemocnici, jsem měl jen jednoho „spolubydlícího“. Muže trošku staršího než já sám, co se nedíval na televizi a nechrápal. Po celý tento čas jsme si vykali, ale neodradilo nás to od společných rozhovorů a smíchu spolu s doktory a zdravotníky. To je Boží milost.

I was told before hand what will be the treatment be like and what side effects to expect. I have had all the side effects that are not permanently damaging and the only thing that will take a while before it settles to normal are the headaches. Only once I came close to being transferred to ICU because of a very high fever, but the pills kicked in and I stayed in my bed. Only by God’s grace..

Předtím mi bylo sděleno, jaká bude léčba a jaké očekávat vedlejší účinky. Měl jsem všechny vedlejší účinky, které nemají trvalé následky a jediná věc, která ještě chvíli potrvá, než se zklidní, jsou bolesti hlavy. Jen jednou jsem byl téměř převezen na jednotku intenzívní péče kvůli vysokým horečkám. Nakonec ale zabraly léky a mohl jsem zůstat ve své posteli. To je Boží milost.

Jane’s parents flew in three days before I went in, and they left yesterday. There is no way we could plan this on our own. They were a huge help and it was really a blessing to have them here, while I was away from my family. So thankful that they are willing and able to come and help. They were kind enough to stop by to see me whenever they would be freed from the child care. Only by God’s grace..

Janini rodiče přiletěli tři dny před tím, než jsem byl přijat a letěli zpět včera. Toto jsme nemohli naplánovat sami. Byli pro nás velkou pomocí a požehnáním když tu byli s námi, když jsem byl daleko od své rodiny. Jsem tak vděčný, že mohli přijet a pomoci. Byli hodní se zastavit kdykoli nehlídali děti. To je Boží milost.

Jane and the girls were able to come quite often and even though it was not enough, it was enough. I have had some old and new friends to come visit me so the days when I could receive visitors, flew by very quickly.  many of them were kind enough to bring me what I was craving at the very moment.  Only by God’s grace..

Jane a holky tu byly celkem často a i když to nebylo dost, bylo to hodně. Několik starých i nových kamarádů mě přislo navštívit ve dny, kdy jsem směl přijímat návštěvy, takže ty opravdu ubíhaly rychle! Mnoho z nich bylo ochotných mi přinést cokoli, na co jsem měl zrovna chuť. To je Boží milost.

At two occasions, Christmas and Mia’s 4^thbirthday last week, both Jane’s parents and my family got together to celebrate, leaving Jane as the “only” bilingual person in the room.  Gathering stories from sofia and mia, comparing them with what my family shared and what Jane’s parents shared, it was a great time of ONE family being together. Only by God’s grace..

U dvou příležitostí, Vánoce a čtvrté narozeniny Mii, se sešli rodiče Jane i moji aby oslavovali, což zanechalo Jane jedinou bilingvní osobou v místnosti. Shromažoďování zážitků od Sofii a Mii, porovnávání s tím co sdílela rodina Jane a rodina má, byl skvělý čas JEDNÉ velké rodiny pospolu. To je Boží milost.

I wish I could say that the war is over. I can’t. There is still a lot of uncertainty, but for right now, I go home to spend time with my ladies and rest. Only by God’s grace..

Přál bych si říci, že válka je u konce. Ale nemohu. Je tu stále mnoho nejistoty, ale nyní mohu jít domů a trávit čas s holkama a odpočívat. To je Boží milost.

Arriving home, I was welcomed by over 200 smiling faces in my living room. Thankfully, they weren’t actually here because we wouldn’t fit, but it was a wonderful welcome home. I felt the love all the way from Japan through Hradec Kralove all the way to Alaska! I feel very blessed and privileged to have such a big team/family of supporters that the only way I can explain this gift is – only by God’s grace.

Při příchodu domů jsem byl uvítán před 200 usměvavými tvářemi z mého obýváku. Naštěstí tam nebyli doopravdy, protože bychom se nevešli, ale bylo to pro mě krásné přivítání. Cítil jsem lásku z Japonska, přes Hradec Králové až na Aljašku! Cítím se velmi požehnán a je to privilegium mít tak velký tým/rodinu podpory, že jediná cesta, jak tento dar vysvětlit je – To je Boží milost.

thank you Veronika!!!

Please pray tonight.

Dnes večer mám rychlou prosbu o modlitbu.

The side effects from the strong doses of chemotherapy the week of Christmas are getting more and more intense and uncomfortable for Martin. He has terrible head aches and sores in his nose, mouth and on his lips which make eating and drinking (and laughing!) painful.

Vedlejší účinky velmi silné chemoterapie z minulého týdne Vánoc jsou stále více intenzívní a pro Martina velmi nepříjemné. Má ukrutné bolesti hlavy a boláky v nose, puse a na rtech. Je obtížné jíst, pít i smát se.

I was hoping to write saying that these side effects are getting better, but instead I need to ask you to pray specifically for these. Especially for the head aches.

Doufala jsem, že budu moct napsat, že vedlejší účinky se zlepšují, ale místo toho bych vás potřebovala poprosit, abyste se přímo za tyto věci modlili. A to hlavně za bolesti hlavy.

Earlier in the week, he had a few fevers which were carefully watched and soon broke. His eyes also burned for a few days when a medicine/gel had to be applied. I am happy to share that those two  things seem to be better.

Na začátku týdne jsme měli několik horeček, které byly pečlivě sledovány a následně brzy přešly. Jeho oči pálily po několik dní, kdy byla aplikovaná léčba/gel. Jsem ráda, že mohu říct, že tyto věci se zdají lepší.

*Please pray that the headaches and the sores subside, that the fevers don't return and for deep encouragement for all of us.
Thank you again for being with us in this.

Prosím modlete se, aby se zlepšily bolesti hlavy a aby polevily boláky. Aby se nevrátily horečky a pro hluboké povzbuzení pro nás všechny.

Znovu vám děkuji, že jste v tom s námi.

thanks Veronika for super fast translation!!!
_______________________
I have a new song (actually i think it's an old hymn) recommended by a friend that has meant a lot this week and would like to share the words below. We continue to trust and believe and have hope only only in Jesus.

Grace upon Grace, by Sandra M
In every station, new trials and new troubles
Call for more grace than I can afford
Where can I go but to my dear Savior
For mercy that pours from boundless stores.

CHORUS:
Grace upon grace, every sin repaired
Every void restored, you will find Him there
In every turning He will prepare you
With grace upon grace.

He made a way for the fallen to rise
Perfect in glory and sacrifice
In sweet communion my need He supplies
He saves and keeps and guards my life

To Thee I run now with great expectation
To honor You with trust like a child
My hopes and desires seek a new destination
and all that You ask Your grace will provide.

Advent.

I apologize for how long this is. It should be three posts! I hope you can get through it :) The current update is at the end, feel free to scroll down. thanks! 

I am so glad Christmas is over. With enthusiasm, I threw our tree off of the balcony and dragged it to the dumpster. It actually was a season of quiet hope, peace and even joy- but not because of the Christmasy things, but because of God pulling my heart from one place to another (like the dragging of the tired Christmas tree).
Two advent messages at church deeply resonated with me. Maybe their titles illustrate my heart; 'Uncertainty to contentment' and 'From fear to worship'. It was in these truths inspired by Mary, by the wise men and the shepherds that I felt my heart move to a place of peace.

Jsem tak ráda, že Vánoce jsou za námi. S entusiasmem jsem vyhodila náš vánoční stromeček z balkónu a dovlekla ho do popelnice. Vlastně to bylo období tiché naděje a klidu, dokonce radosti – ale ne kvůli těm vánočním věcem. Kvůli tomu, jak Bůh táhl mé srdce z jednoho místa do druhého (asi tak jako já ten znavený stromek). Dvě adventní kázání v kostele mě hluboce zasáhly. Jejich názvy teď jakoby naznačují mé srdce. „Od nejistoty ke spokojenosti“ a „Od strachu k chválení“. Bylo to v této pravdě, inspirované Marií, moudrými muži (tři králové) a pastýři, kdy jsem cítila, že se mé srdce hnulo do místa klidu.

I wish I could say that my heart would obediently stay in that place, but this month definitely pushed me past limits I didn't know I even had. There have moments of this month that have been wonderful and light, but others have been really hard, at times brutal. Even tonight as I sit and reflect, I am in shock at the extremes. Shocked and maybe exhausted.

Moc bych si přála říct, že mé srdce v tomto místě poslušně zůstane, ale tento měsíc mě rozhodně dovedl k limitu, který jsem ani nevěděla, že mám. Byly tu v tento měsíc momenty, které byly úžasné a světlé, ale jiné byly opravdu těžké, někdy až kruté. Každý večer, když sedím a přemýšlím o tom, jsem šokovaná z těchto extrémů. Šokovaná a možná i vyčerpaná.

Advent was hard, but special. Can I give you a quick outline in terms of Advent weeks? I can remember the month according to the candles lit. We lit the candles at almost every meal this year which etched the memory deeper in me.

Advent byl těžký, ale výjimečný. Mohu vám podat rychlý přehled podle adventních týdnů? Pamatuji si měsíc podle svíček na adventním věnci. Tento rok jsme zapalovali svíce skoro u každého jídla a zanechalo to ve mně hlubší vzpomínky.

Week one, Martin began his radiation treatment. It was unknown territory and in some ways scary. Radiation is so strange because it itself is not painful. The first few times even seemed like nothing was happening. But then we take a step back and remember what IS happening. Deadly light is being shone on Martin's brain, on his spine to affect his central nervous system. The core of his body. He was still stiff and in a bit of pain from the lumbar punctures he had received the week before, but day to day it was OK. This week, I didn't think radiation was so bad.  My brother's beautiful wife, Robyn, hopped on a plane and spent this week with us. Her visit was such gift on so many levels. She loved on my girls, listened to me a LOT, came with us to hospitals, did the preschool pick ups and drop offs (in a completely different culture and language!)...just to begin the list. She brought encouragement and as cheesy as this word is, she brought cheer. Exactly what we needed.

První týden, Martin začal své ozařování. Byla to pro nás neznámá oblast a v některých věcech dost děsivá. Ozařování je zvláštní, protože samo o sobě není bolestivé. Ty první dny to dokonce vypadalo, jako by se nic nedělo. Po tom však přišel krok zpět a hned bylo možné si vzpomenout, že NĚCO se děje. Smrtelné ozařování je vysíláno na Martinův mozek a jeho páteř aby zasáhlo jeho centrální nervový systém. Centrum jeho těla. Byl ještě celý ztuhlý a v bolestech z jeho vpichů do páteře, které dostal týden předtím, ale den ode dne to bylo Ok. Tento týden jsem si nemyslela, že je ozařování tak hrozné.

Báječná manželka mého bratra, Robyn, skočila na letadlo a strávila s námi celý týden. Její návštěva byla tak velkým darem v tolika ohledech. Byla s holkama, HODNĚ mi naslouchala, chodila s námi do nemocnice, vodila a vyzvedávala holky ze školky (a to v úplně jiném prostředí a jazyce!).. a to jen pro začátek celého toho seznamu. Přinesla nám hodně povzbuzení, a i když to zní jako klišé, radosti. Přesně to, co jsme potřebovali.

Week two, my opinion started to change about radiation. Martin continued it through Thursday. The best way I can explain it is that each day, one group of lights beams (ping pong balls) were put in his head. Day after day, the group of light beams bouncing around grows and gets more chaotic inside of his brain. Maybe that is a bit extreme, but the feeling behind his eyes are or in his ears became more and more intense as the week went on. This week, we were weary. It became harder and harder to get out the door to treatment. Martin looked like he had spent a week at the beach with his skin color, but this week was not in any sense a week at the beach.

Druhý týden, se můj názor na ozařování začal měnit. Martin pokračoval přes čtvrtek. Nejlépe to mohu vysvětlit tak, že každý den mu bylo k hlavě připevněno množství „světýlek“ (pingpongových míčků). Den za dnem, množství těchto světýlek poskakuje stále větší intenzitou a chaosem v jeho mozku. Možná je to trochu extrémní, ale to je ten pocit za jeho očima a ušima rostl s postupujícími dny v týdnu. Tento týden jsme hodně vyčerpaní. Začalo to být více a více těžké dostat se ze dveří na další dávku. Martin vypadal, jakoby strávil týden času na pláži, ale tento týden se tomu ani zdaleka nepodobal.

The ping pong balls/light beams that collected in his head made week three terrible. Although he didn't have any actual treatment, the symptoms of radiation (which I now hated) continued to become more and more intense. This week, we also learned for sure that Martin would be admitted to the hospital for his chemotherapy treatment on 23 December, one day before the Czech Christmas celebration. Even though he would have five days of treatment, they told us to expect six weeks in the hospital. This was a special time for us, because we knew the time we had before the hospital stay. Two years ago, we didn't have such a warning. We didn't have a night before or time to prepare. This time was a gift. Week three was actually very complicated for me and I will need some more time to sort it out. Martin was very ill at times during this week, which although was very hard, it prepared me for his move to the hospital. It made it seem right. It made me glad for him to go to the hospital and get treatment  and then well. MY PARENTS ARRIVED at the end of this week. Perfect timing.

Tyto pingpongové míčky/světla nashromážděné v jeho hlavě dělaly třetí týden příšerným. I když neměl žádné ošetřování, vedlejší účinky radiace (které už jsem teď nenáviděla) pokračovaly velmi intenzivně. Tento týden nám také bylo s jistotou oznámeno, že Martin bude přijat do nemocnice na chemoterapii 23. Prosince. Den před českými Vánocemi. I když měl mít pět dní ošetřování, řekli nám, ať očekáváme šest týdnů v nemocnici. Toto byl pro nás výjimečný čas, protože jsme věděli dopředu kolik máme před nemocnicí času. Před dvěmi lety jsme toto varování neměli. Neměli jsme předtím noc ani den, abychom se připravili.  Tento čas byl pro nás dar. Třetí týden byl pro mě velice komplikovaný a budu potřebovat hodně času, abych to zpracovala. Martinovi bylo opravdu velmi zle, a i když to bylo těžké, částečně mě to připravilo na to přemístění do nemocnice. Dávalo to dojem, že tak je to správné. Byla jsem za něj ráda, že může jít do nemocnice a dostat ošetření a potom ke konci týdne DORAZILI MOJI RODIČE. Bylo to perfektní načasování.

It was so wonderful to have them here to hold our hands as we started week four of advent. To get through the hospital drop off day, to celebrate Christmas and for support as we figure all this out. Martin wrote some of his thoughts of his first day in the hospital int he last blog post. For me, day one felt like I was on a fancy merry-go-round. The morning with the girls was actually happy. They were excited to finally spend the day at my parents' rental flat. Martin was feeling well, so his entry to the hospital was nice. He already knew several people and he greeted them and was in a good mood. I took a long walk through the city, did some Christmas shopping and then brought Martin some take out food and we ate lunch together. The only word I have is 'happy'. It was confusing and annoying, because it isn't a happy thing. I am now thankful for God's grace in it as it was happening. It is as if he gave us the gift of time- that we could hold the heaviness later and for the moment experience joy, peace and even quiet.

Bylo to pro mě krásné je mít tady, držet se za ruce a začít čtvrtý týden adventu společně. Abychom se spolu dostali přes první nemocniční den, oslavili spolu Vánoce a také pro tu podporu, když jsem tímto procházela. Martin napsal několik svých myšlenek ze svého prvního dne v nemocnici na blog. Pro mě byl tento den jako oslavný kolotoč. Toto ráno byly holky radostné. Byly nadšené, že mohou strávit den v pronajatém bytě mých rodičů. Martinovi bylo dobře, takže nástup do nemocnice byl „hezký“. Už ho vítalo mnoho lidí a byl v dobré náladě. Udělala jsem dlouhou procházku městem, nějaké vánoční nákupu a přinesla Martinovi nějaké jídlo a poobědvali jsme spolu. Jediné slovo, které mě napadá, je „radost“. Bylo to matoucí a rozčilující, protože tohle radostné vůbec není. Byla jsem vděčná za Boží milost. Jako by nám daroval tento dar času – abychom mohli tu těžkost držet až za dýl, a tento moment zakoušet radost, pokoj a dokonce ticho.

This week we have been able to visit Martin every day, the girls almost every day. I know I don't share very much about the girls on the blog (it's easier to just share instagram photos!) but their sweet, resilient, strong spirits are inspiring to Martin and I. They care and process and express this experience in gorgeous ways. I am so honored to be their mama. Mia cares for her beloved animals when they are sick, Sofia is making books for Martin when she wants to share her experience with him. They feel joy and sadness so quickly and freely. It is beautiful. God has also protected their health. Only once, I had to say 'no' to a visit because of a cough that we didn't know where it was going. It went away :)

Tento týden jsme mohli Martina navštěvovat každý den, holky skoro každý den. Vím, že na blogu moc o holkách nesdílím (je to jednodušší přes instagram!) ale jsou sladké, houževnaté a jejich silné duše jsou pro mě a pro Martina inspirující. Starají se, vnímají a vyjadřují věci nádhernými způsoby. Je to pro mě pocta, být jejich mamka. Mia se stará o svá milovaná plyšová zvířátka, když jsou nemocná. Sofia vyrábí Martinovi knížky, když s ním chce sdílet nějaký zážitek. Pociťují radost a smutek tak rychle a svobodně. Je to nádherné. Bůh také opatroval jejich zdraví. Jen jednou jsem musela říct „ne“ na návštěvu, kvůli kašli o kterém jsme nevěděly, kam směřuje. Nakonec odešel :)

Week four was Christmas. I think I will write another post about Christmas. Overall, it just happened. It came and went. I'm glad for the exciting distraction for the girls. That was THE biggest blessing of the Christmas festivities. As I shared earlier, I'm glad for the heart space to be waiting in hope. Our pastor Jake, in his message 'From fear to worship', gave us permission to be in a place of darkness, even fear. To feel it, experience it and to let the Lord usher in the light and move us to joy. That we don't have to turn it on, or manufacture the 'Christmas joy'. Made so much sense to me.

Čtvrtý týden byly Vánoce. Myslím, že napíšu ještě jeden příspěvek o Vánocích. Vcelku to vlastně proběhlo. Přišlo to a odešlo. Jsem ráda za vzrušující rozptýlení pro holky. To bylo to NEJVĚTŠÍ požehnání Vánočních svátků. Tak jako jsem už sdílela předtím, jsem ráda, že mé srdce může čekat v naději. Náš pastor Jake, v jeho kázání „Od strachu k chválení“ nám dal „povolení“ být v místě temnoty, i strachu. Cítím to, prožívám to a nechávám Pána na nás svítit světlo a přesouvat nás k radosti. Že nemusíme uměle předstírat vánoční radost. To pro mě dávalo velký smysl.

We had two big pieces of 'light' this week. (Sorry for the long bit on week 4!) On Christmas Eve, we received test results from Martin's blood, bone marrow and spinal fluid that show no cancer. This truly truly is incredible news. This means that the plan that the doctors put together is working. We are so thankful for them and for everyone at the hospital, and for our team of prayer support.
Here are some of Martin's words,
"Last night I finished my last chemo treatment. It means that during the next week my immunity will be wiped out from my body systems and I will have to be very careful of not getting sick. With no complications, it will take another two to four weeks before I will be able to return home with less potential risk of getting any type of infection, mold etc.

There is still a long road ahead. At the least , the application of the drug that goes thru my spine will continue for some months on regular basis. Just the fact that this option is available is a miracle on its own. When the director of the hospital stopped by to say Merry Christmas, he explained that I am the first patient in the Czech Republic to get this particular treatment.  I know, that it was not easy to get it for them at the time when I needed it, but it arrived and I can be treated. I do believe that this is another clear example of how God works to extent his grace, when there is not much of hope. Another miracle in the middle of the war.'

Tento týden jsme měli dvě velmi velká „světla“ (Omlouvám se za tak dlouhý popis týdne 4!). Na Štědrý večer jsme dostali výsledky Martinových odběrů krve, kostní dřeně a míšního moku, které ukazují, že rakovina není přítomná. To je opravdu zázračná zpráva. To znamená, že plán, se kterým doktoři přicházejí, funguje. Jsme za ně tak vděční a vlastně za všechny v nemocnici a za náš team modlitební podpory. Zde je několik slov od Martina „ Minulou noc jsem dokončil svou chemoterapii. Znamená to, že příští týden bude moje imunita naprosto vyhlazena a bude se muset dávat pozor, aby mé tělo neonemocnělo. Bez komplikací to budou další dva či čtyři týdny předtím, než se budu moci vrátit domů s menším riskem nakažení nějakou infekcí, plísní atd. Je tu ještě dlouhá cesta před námi. Nejméně léky, které probíhají mou páteří, budou pravidelně pokračovat ještě několik měsíců. Vlastně už jenom to, že tento postup je možný, je samo o sobě zázrakem.

 Když se u mě stavoval vedoucí nemocnice, aby mi popřál Veselé Vánoce, vysvětlil mi, že jsem prvním pacientem v České republice, který dostává tento typ ošetření, vím, že to pro ně ve chvíli mé potřeby nebylo lehké získat, ale nakonec mi péče byla zajištěna. Věřím, že toto je další jasný příklad Boží práce a milosti, i v místech, kde není moc naděje. Další zázrak uprostřed války.

Vlastně už jenom to, že tento postup je možný, je samo o sobě zázrakem.

The other big piece of news is that after his last dose of Chemotherapy on Friday, they gave Martin a 24 hour  trip home before his immune system levels would take a drop into dangerous zones. Another gift of TIME. This day is one we will never forget. Not because of anything extraordinary, but because of togetherness in the ordinary.  THIS was our Christmas gift this year. 

Další velkou novinou je, že po jeho poslední dávce chemoterapie v pátek, dali Martinovi 24hodinový „výlet“ domů, ještě než jeho imunitní systém spadne do nebezpečných míst. Další dar ČASU. Tento den je dnem, který nikdy nezapomenu. Není to kvůli něčemu výjimečnému, ale kvůli tomu, že jsme mohli být společně. TOTO byl náš letošní vánoční dárek.

Week 4 just ended with Martin going back to the hospital after this day off. Honestly, he is not doing well. The doctors really  do know what to expect, and they weren't wrong when they allowed only 24 hours. The side effects are painful and are keeping Martin from resting or opening his eyes. 

Čtvrtý týden skončil Martinovým nástupem do nemocnice po jeho dni volna. Upřímně mu opravdu nebylo dobře. Doktoři věděli co čekat, a opravdu se nemýlili, když Martinovi povolili jenom 24 hodin. Vedlejší efekty jsou bolestivé a nedají Martinovi odpočinout, a ani otevřít oči.

The merry-go-round of this journey continues. I hold on very tightly to the truth that God does not change. He IS the same yesterday, today and forever. 

Kolotoč této cesty pokračuje. Držím se velmi pevně pravdy, že Bůh se nikdy nemění. Je stejný včera, dnes a navždy.

Please thank God for these two pieces of news, that his tests are clear and for the the gift-day. And please ask the Lord to move my heart from 'uncertainty to contentment'. I am receiving and rejoicing over this news slowly. It doesn't feel like good news because today he is not here. He is uncomfortable. Things are not as they should be. My dear friend Bethany who is in a similar spot talks about this same feeling in terms of 'holding her breath'. I love that image. That's exactly it. Pray for a big exhale next year, at the right time. 

Prosím děkujme Bohu za tyto dvě noviny, že výsledy jsou čisté a za den daru času. A prosím proste Pána by naše srdce posunul od“ nejistoty do spokojenosti“. Přijímám a raduji se z této zprávy pomalu. Nezdá se to jako dobrá zpráva, protože dnes tu není. Není mu dobře. Věci se nemají tak, jak by se měly mít. Moje kamarádka Bethany, která je v podobné situaci o těchto pocitech říká, že jsou jako „zadržování dechu“. Ten obraz se mi líbí. Je to přesně tak. Modlete se prosím se velký výdech pro příští rok, ve správný čas.

Thank you for being our team of rejoicers :) and for brining our names and our hearts before God. We continue to be so deeply grateful and we want to say THANKS and acknowledge God's goodness, especially in thinking of this year and 2014. Happy New Year!!

Děkuji, že jste na našem teamu radujících se J a za to, že povznášíte naše jména  a srdce k Bohu. Jsme hluboce vděčni a chceme říct „DÍKY“ a vyznat boží dobrotu, zvláště v myšlenkách na rok 2014. Štastný Nový Rok!

Veronika K.: thank you so so much for the translation over the holidays! 

few thoughts on hospital life (from Martin)

Tak zase zpatky do nemocnice

Entering the hospital world again

Prvni den byl docela srumec. Na uvitanou me hned misto welcome drinku odebrali vzorky krve, jako predkrm byla sternalka, polivka na obed docela usla, hlavnim chodem v case obeda byla lumbalka (moje pater opet nespolupracovala..) a jako moucnik jsem dostal velkou kanylu pod klicovou kost. Pokud bych jeste dostal chemosku, pak bych mohl skoro rict, ze krome transplantace jsem vyuzil vsech sluzeb, ktere tu nabizeji J. Kdyz neco delam, tak uz poradne, ne? Nastesti padlo rozhodnuti, ze toho bylo docela dost na jeden den a tak chemoska byla odlozena na dalsi den. To byla opravdu MILOST a dost jsem si oddychl.

The first day was very busy. In the place of welcome drink, they draw my blood sample, as an appetizer they served a sternal puncture, had a decent soup for lunch, as the main course came the lumbar puncture (my spine was not made for it, that’s a fact now!!), dessert came right after that in a form of a long lasting port in my chest. I came very close to use all the services that they provide here (except the transplant!), but after going through all that a decision was made that I have had enough and the chemo can start tomorrow. They understand the word GRACE here!!

Odpocinek po vsech tech jehlach prisel vic nez vhod. Po lumbalce jsem musel lezet ctyri hodiny a nastesti ani ocekavane bolesti hlavy neprisly hned, ale az pozde vecer. Ctyri hodiny se nedaji zkratit. Cas bezi pomalu. Nic jineho nez cekat prakticky nejde delat.

Once all the procedures were made, I got some rest. I had to lay for four hours on my back after the lumber punctures and was expected some headaches that didn’t come until very late into the night.  There is no shortcut to laying on your bed for four hours. Time is ticking away slowly. I can’t do much. I can’t do what I want.

Asi nejsilnejsim zazitkem pokud se to tak da rict, bylo setkani s mym sousedem z detstvi, ktery je v soucasnosti na JIPce na stejnem patre. Pres nase rodice jsme se dozvedeli o tom, ze jsme oba ve stejne nemocnici. Po odpocinku jsem se citil docela dobre a tak jsem pozadal o “vychazku” a vyrazil na navstevu. Velice rychle jsem si uvedomil, jaka je “normalni realita” nas, kteri potrebujeme byt tady v nemocnici.

I don’t know if you can call it a highlight, but I met one of my neighbors from growing up who is presently at the ICU. It was through the contacts of our parents we learned of our own similar stories. Since I was doing ok, I wanted to meet him as soon as possible. The nurses gave me a permission for a short visit with him and I didn’t hesitate one second. The highlight lasted a very short time before it became the reality of the sick low.

Rozhovory v nemocnici jsou trochu jine. Na otazku jak se kdo ma, se odpovida v udajich vypovidajici o stavu v minutach, hodinach a mozna dnech. Dulezite je byt nazivu. A ta druha nejcastejsi otazka, “ Co delas? “ nebo “kde pracujes?” je naprosto irrelevantni. Kdyz jsme tak probirali co kdo mame a jake jsou vyhlidky, nadsene jsem se chlubil jak je skvely byt v kontaktu s klukama, ktere jsem tady v nemocnici poznal I mimo ni, jak se navstevujeme a volame si s Mykolou, Kostou a Robertem. Honza, ktery za posledni ctyri roky prodelal uz dve transplantace mi na to rekl tohle: Ja uz nemam zadny kamarady z nemocnice, vsichni zemreli.” To me dostalo. Tady se tomu clovek nevyhne, nemuzeme se zbavit bolesti a utrpeni, jsme ve valce, ktera je vetsi nez my. Je jedno jestli jsou to kulky nebo bomby co lita okolo nas. Budto zijes nebo ne.

One thing that is different about hospital conversations is that the “How are you?” question is not always answered by “Great” or “Good”. To be alive is a victory that counts for the next minutes, hours and days. And guess what, the usual number two question for men, ‘What do you do” might not even come up.  During our conversation, I mentioned to him the stories of my friends Kosta, Mykola and Robert and how we kept in touch for the past two years and I was able to visit with them during my time as the outpatient. Jan (John)- who has been diagnosed 4 years ago and had already his second transplant, said this sentence: “I don’t have any “friends” from hospital left, they are all dead.” It broke my heart again. We can’t push the pain and suffering away, we are in a war that is bigger than us. It doesn’t matter if its bullets or stem cells. You either live or die.

Nastesti tim ten prvni den nekoncil. Jeste se za mnou stavil muj kamarad ze stredni David, ktery mel shodou okolnosti sebou film s Brucem Willisem RED2. Nejen, ze to je dobre na odlehceni myslenek o smrtelnosti cloveka, ale videt Bruce jak se vyhyba kulkam a bombam bylo dostatecne inspirujici pro dalsi boje tady v nemocnici. Jinak je to film, ktery bych doporucil pouze v pripade, ze se nudite a fakt nevite co delat dalsi dve hodiny. Tady v nemocnici to neni ztrata casu, venku asi jo. To, ze si Bruce a jeho kamosi nataceni uzili, to je bez debat a je to na nich videt..

To lighten up the mood about the mortality of men, I finished my first day watching a Bruce Willis movie RED 2 with my friend from high school David. Watching Bruce Willis dodge from all the bullets and bombs was very inspirational and gave me a good boost to fight at the beginning of this month long journey. Great way to pass two hours in the hospital. In real life, Bruce and his friends had a lot of fun making the movie, you can tell, but I don’t know that I would recommend it, unless you really have two hours to waste.

The first day was hard for all of us, but we are constantly reminded by God’s goodness and grace. Overall (even while sick), we are well. It seems from some tests that the treatment from November has worked and I am encouraged.  Thank you again for your thoughts and prayers. And Merry Christmas!