Toto se stává zřídka, když se cítím tak nucena napsat příspěvek, že musím přestat se vším co dělám, sednout si psát a odkliknout „zveřejnit“.
Tak se cítím dnes. Je to ten pocit když chcete křičet z vrcholů hor, něco rozbít, nebo třískat do bubnu. Pokusím se nepsat mnoho vykřičníku a nepoužívat přespříliš velkých písmen, ale bude to těžké!
In the beginning of July, Martin had his LAST ARSENIC treatment. Since his relapse in November, he has had 11 liters of arsenic pumped into his body. He had 51 days straight through the winter holidays and then 10 day rounds every month following, with 20 day breaks in between. Many of you walked through that with us. It has been a terrible, sometimes exhilarating, often scary roller coaster. I like the image of a roller coaster mainly for the picture in my head as it comes to and end, when the car slows down and pulls into the end station. Windblown, heart beating fast, you look at the person next to you and with a sense of accomplishment and relief. Did we just do that? We didn't fall? Gravity. Inertia. Velocity. Seat-belts in place. We made it. Not because of anything extraordinary about us, but because of the grace of God. The gifts along the way, support of friends, family, church, encouragement from so many of you made it manageable, and even fun. But it was only because God held us moment by moment. He made it OK in all the kinds of moments. Because that's who He is and what He does.
Na začátku července měl Martin své poslední kolo léčby arzenikem. Od doby jeho relapsu mu bylo do těla napumpováno 11 litrů arzeniku. Měl 51 dnů v kuse v průběhu vánočních svátků a poté 10 dnů každý následující měsíc s 20 denními přestávkami mezi tím. Mnoho z vás tímto procházelo s námi. Bylo to jako příšerná, občas vzrušující a strašidelná jízda na horské dráze. Líbí se mi to přirovnání k horské dráze, hlavně kvůli tomu zpomalení a postupnému úplnému zastavení na konci. Větrem ošlehaní, s hlasitě tlukoucím srdcem, se podíváte na osobu sedící vedle vás s pocitem dosažení cíle a oddechnutí. Vážně jsme to dokázali? Nespadli jsme? Gravitace. Setrvačnost. Rychlost. Bezpečnostní pásy stále na svém místě. Zvládli jsme to. Ne kvůli nám, ale kvůli Boží milosti. A ty dary na té cestě, podpora přátel, rodiny, církve,.. povzbuzením od tolika z vás, to bylo zvládnutelné, někdy skoro zábavné. Ale je to jen kvůli tomu, že nás Bůh držel každý ten moment. Bylo to V POŘÁDKU ve všech těch momentech. Protože to je kdo On je a co On dělá.
The last 10 days of the treatment were the worst. Physically, emotionally, psychologically- it was a long 10days. Honestly, it was hard for me to think life after the arsenic. I felt like it was the most aggressive, proactive way for the cancer to be done and gone. Once it's over, it's 'just' chemo left. Last time Martin was taking only the chemo pills, the leukemia came back. I don't trust it anymore. I trusted the arsenic, as crazy as that sounds. Thankfully, after talking through this with Martin, and some dear friends, it became clear to me where my heart was. I needed to shift it from fear to trust. This chorus meant a lot to me, 'Praise the name of Jesus, He's my rock, he's my fortress, he's my deliver in whom I trust.' Even more than rat poisoning!
Těch deset posledních dnů s arzénikem bylo nejhorších. Fyzicky, emocionálně i psychicky. Bylo to dlouhých deset dnů. Upřímně, bylo pro mě těžké pomyslet na život po léčbě. Přišlo mi, že to je nejagresivnější, nejproaktivnější způsob jak překonat rakovinu. Jakmile je po tom, už zbývá „jen“ chemoterapie. Když bral minule Martin je prášky, rakovina se vrátila. Už tomu nedůvěřuji. Více důvěřuji arzénové léčbě, i když to zní bláznivě. Naštěstí, po rozmluvě s Martinem a dalšími přáteli se mi ujasnilo kde je mé srdce. Potřebovala jsem se přemístit ze strachu k důvěře. Tato slova jedné písně pro mě hodně znamenala „Chvalme jméno Ježíše, je má skála, je má pevnost, je můj spasitel, kterému důvěřuji“. Mnohem více než „jedu na krysy“!!
So we celebrated. We had a family party together with Sofia's birthday. And we also had a small 'Kiss my ARSENIC goodbye' party to mark the end of this season. It was so fun for us. The only thing that would have made it better would have been if ALL of our friends and family from all over the world could have joined us. I had the chance to share a few words, and I knew immediately once I started talking that I wasn't ready to put into words what I was thinking at that moment. I could just hope that everyone together would feel as if we pulled into the roller coaster end station together. Relief. But I missed the chance to say how dear this ride has been to me. How, again because of the grace of God- not because the treatment is over, I can say with confidence and joy that all is well. And because of the grace of God, I feel free to CELEBRATE. We can celebrate this gift, this life. I look at Martin with a deep sense of admiration and joy, gratitude and respect. He didn't miss a minute of this journey to learn and un-learn things and get to know the GIVER of life. He has always loved life, but now even more, he seeks the giver. I've learned so much by walking through this with him.
A tak jsme slavili. Měli jsme společnou rodinnou oslavu i pro Sofiiny narozeniny. A měli jsme malou oslavu pro konec léčby abychom označili konec tohoto období. Bylo to pro nás zábavné. Jediná věc, kdy by to bylo ještě lepší, by bylo, kdyby VŠICHNI naši přátelé a rodina z různých konců světa byli s námi. Měla jsem chvilku říci pár slov, ale v moment kdy jsem začala mluvit jsem věděla, že nemůžu slovy popsat co cítím. Mohla jsem jen doufat, že všichni cítí úlevu té jízdy na horské dráze. Ale zapomněla jsem říct jak vzácná tato jízda pro mě byla. Protože opět díky boží milosti – a ne proto, že léčba je za námi, mohu říct s jistotou a radostí „ vše je v pořádku“. A kvůlu boží milosti se cítím svobodná OSLAVOVAT. Můžeme oslavovat tento dar, tento život. Na Martina se dívám s pocitem obdivu a radosti, vděku a respektu. Nezmeškal ani minutu na této cestě aby se mohl učit a také odučit různým věcem a učit se o samotném DÁRCI života. Vždy miloval život, ale teď ještě více vyhledává jeho dárce. Naučila jsem se toho tolik, na této cestě s ním.
For us now, Martin has another two years of chemotherapy as an outpatient. This is good news. The tests show that there is no more cancer in his blood, but they want him to continue so it wont come back...and just in case it is there. The big journey is not over, just this part.
Teď má Martin před sebou ještě dva roky chemoterapie jako ambulantní pacient. To jsou dobré zprávy, krevní testy nám ukazují, že rakovina není v krvi přítomná, ale lékaři chtějí pokračovat kdyby se náhodou vrátila, .. nebo tam stále byla. Tahle cesta ještě není u konce. Jen její část.
Our journey today is linked closely with two others, who are at a different stage of their cancer story. With the same amount of emotion and relief I feel over Martin's leukemia, I want to take a moment to share deep concern and heartache for Eliza Hunt and Bryan Stedman. They are in it. They, together with their families are living day to day doing what they can to get healthy and have hope, and it is hard. Please pray for 11 month old Eliza Hunt and for Bryan Stedman, father and husband. Here are their blogs: www.huntsinprague.com, and www.bethstedman.com. Please read their updates and fall in love with them like we have and pray for hope, healing and strength for all around them. The craziest thing is that you will find yourselves encouraged.
Naše dnešní cesta je úzce spjata s dalšími dvěmi, které jsou v jiné fázi své rakoviny. Se stejným dopadem emocí a oddechu které cítím z Martinovy rakoviny bych se chtěla poděli o svou starost o Elizu Hunt a Bryana Stedmana. Teď to celé prožívají společně se svými rodinami. Prosím modlete se za jedenáctiměsíční Elizu Hunt a Bryana Stedmana. Zde jsou jejich blogy: www.huntsinprague.com, a www.bethstedman.com. Prosím přečtěte si jejich příspěvky a zamilujte si je jako my. Modlete se za naději, uzdravení a sílu pro všechny kolem nich. Nejbláznivější je, že vy sami budete povzbuzeni.
Jake Hunt, our pastor and Eliza's father was at our celebration party the day before the diagnosis of his daughter's tumor. Bethany, Bryan's wife has been a source of deep encouragement and blessing for me throughout her journey. She and her family lived in Prague for several years, and our husbands were diagnosed around the same time shortly after they returned to the States. Her humble strength and faith is gorgeous. But both families need prayer.
So please join us in celebrating and in praying. Thank you so, very much.
Jake Hunt, náš pastor
a Elizy otec byl s námi při
oslavě konce léčby arzénem, den předtím, než byla diagnostikována jeho dcera.
Bethany, Bryanova manželka pro mě byla zdrojem povzbuzení a požehnání na této
cestě. Ona a její rodina žili několik let v Praze a po jejich návratu do USA byli naši manželé byli diagnostikováni v přibližně stejnou
dobu. Její pokorná síla a víra je překrásná. Obě rodiny potřebují modlitby.
Proto se k nám
prosím přidejte v oslavách i v modlitbách.
