Tuesday, December 31, 2013

Advent.

I apologize for how long this is. It should be three posts! I hope you can get through it :) The current update is at the end, feel free to scroll down. thanks! 

I am so glad Christmas is over. With enthusiasm, I threw our tree off of the balcony and dragged it to the dumpster. It actually was a season of quiet hope, peace and even joy- but not because of the Christmasy things, but because of God pulling my heart from one place to another (like the dragging of the tired Christmas tree).
Two advent messages at church deeply resonated with me. Maybe their titles illustrate my heart; 'Uncertainty to contentment' and 'From fear to worship'. It was in these truths inspired by Mary, by the wise men and the shepherds that I felt my heart move to a place of peace.

Jsem tak ráda, že Vánoce jsou za námi. S entusiasmem jsem vyhodila náš vánoční stromeček z balkónu a dovlekla ho do popelnice. Vlastně to bylo období tiché naděje a klidu, dokonce radosti – ale ne kvůli těm vánočním věcem. Kvůli tomu, jak Bůh táhl mé srdce z jednoho místa do druhého (asi tak jako já ten znavený stromek). Dvě adventní kázání v kostele mě hluboce zasáhly. Jejich názvy teď jakoby naznačují mé srdce. „Od nejistoty ke spokojenosti“ a „Od strachu k chválení“. Bylo to v této pravdě, inspirované Marií, moudrými muži (tři králové) a pastýři, kdy jsem cítila, že se mé srdce hnulo do místa klidu.

I wish I could say that my heart would obediently stay in that place, but this month definitely pushed me past limits I didn't know I even had. There have moments of this month that have been wonderful and light, but others have been really hard, at times brutal. Even tonight as I sit and reflect, I am in shock at the extremes. Shocked and maybe exhausted.

Moc bych si přála říct, že mé srdce v tomto místě poslušně zůstane, ale tento měsíc mě rozhodně dovedl k limitu, který jsem ani nevěděla, že mám. Byly tu v tento měsíc momenty, které byly úžasné a světlé, ale jiné byly opravdu těžké, někdy až kruté. Každý večer, když sedím a přemýšlím o tom, jsem šokovaná z těchto extrémů. Šokovaná a možná i vyčerpaná.

Advent was hard, but special. Can I give you a quick outline in terms of Advent weeks? I can remember the month according to the candles lit. We lit the candles at almost every meal this year which etched the memory deeper in me.

Advent byl těžký, ale výjimečný. Mohu vám podat rychlý přehled podle adventních týdnů? Pamatuji si měsíc podle svíček na adventním věnci. Tento rok jsme zapalovali svíce skoro u každého jídla a zanechalo to ve mně hlubší vzpomínky.

Week one, Martin began his radiation treatment. It was unknown territory and in some ways scary. Radiation is so strange because it itself is not painful. The first few times even seemed like nothing was happening. But then we take a step back and remember what IS happening. Deadly light is being shone on Martin's brain, on his spine to affect his central nervous system. The core of his body. He was still stiff and in a bit of pain from the lumbar punctures he had received the week before, but day to day it was OK. This week, I didn't think radiation was so bad.  My brother's beautiful wife, Robyn, hopped on a plane and spent this week with us. Her visit was such gift on so many levels. She loved on my girls, listened to me a LOT, came with us to hospitals, did the preschool pick ups and drop offs (in a completely different culture and language!)...just to begin the list. She brought encouragement and as cheesy as this word is, she brought cheer. Exactly what we needed.

První týden, Martin začal své ozařování. Byla to pro nás neznámá oblast a v některých věcech dost děsivá. Ozařování je zvláštní, protože samo o sobě není bolestivé. Ty první dny to dokonce vypadalo, jako by se nic nedělo. Po tom však přišel krok zpět a hned bylo možné si vzpomenout, že NĚCO se děje. Smrtelné ozařování je vysíláno na Martinův mozek a jeho páteř aby zasáhlo jeho centrální nervový systém. Centrum jeho těla. Byl ještě celý ztuhlý a v bolestech z jeho vpichů do páteře, které dostal týden předtím, ale den ode dne to bylo Ok. Tento týden jsem si nemyslela, že je ozařování tak hrozné.
Báječná manželka mého bratra, Robyn, skočila na letadlo a strávila s námi celý týden. Její návštěva byla tak velkým darem v tolika ohledech. Byla s holkama, HODNĚ mi naslouchala, chodila s námi do nemocnice, vodila a vyzvedávala holky ze školky (a to v úplně jiném prostředí a jazyce!).. a to jen pro začátek celého toho seznamu. Přinesla nám hodně povzbuzení, a i když to zní jako klišé, radosti. Přesně to, co jsme potřebovali.

Week two, my opinion started to change about radiation. Martin continued it through Thursday. The best way I can explain it is that each day, one group of lights beams (ping pong balls) were put in his head. Day after day, the group of light beams bouncing around grows and gets more chaotic inside of his brain. Maybe that is a bit extreme, but the feeling behind his eyes are or in his ears became more and more intense as the week went on. This week, we were weary. It became harder and harder to get out the door to treatment. Martin looked like he had spent a week at the beach with his skin color, but this week was not in any sense a week at the beach.


Druhý týden, se můj názor na ozařování začal měnit. Martin pokračoval přes čtvrtek. Nejlépe to mohu vysvětlit tak, že každý den mu bylo k hlavě připevněno množství „světýlek“ (pingpongových míčků). Den za dnem, množství těchto světýlek poskakuje stále větší intenzitou a chaosem v jeho mozku. Možná je to trochu extrémní, ale to je ten pocit za jeho očima a ušima rostl s postupujícími dny v týdnu. Tento týden jsme hodně vyčerpaní. Začalo to být více a více těžké dostat se ze dveří na další dávku. Martin vypadal, jakoby strávil týden času na pláži, ale tento týden se tomu ani zdaleka nepodobal.

The ping pong balls/light beams that collected in his head made week three terrible. Although he didn't have any actual treatment, the symptoms of radiation (which I now hated) continued to become more and more intense. This week, we also learned for sure that Martin would be admitted to the hospital for his chemotherapy treatment on 23 December, one day before the Czech Christmas celebration. Even though he would have five days of treatment, they told us to expect six weeks in the hospital. This was a special time for us, because we knew the time we had before the hospital stay. Two years ago, we didn't have such a warning. We didn't have a night before or time to prepare. This time was a gift. Week three was actually very complicated for me and I will need some more time to sort it out. Martin was very ill at times during this week, which although was very hard, it prepared me for his move to the hospital. It made it seem right. It made me glad for him to go to the hospital and get treatment  and then well. MY PARENTS ARRIVED at the end of this week. Perfect timing.

Tyto pingpongové míčky/světla nashromážděné v jeho hlavě dělaly třetí týden příšerným. I když neměl žádné ošetřování, vedlejší účinky radiace (které už jsem teď nenáviděla) pokračovaly velmi intenzivně. Tento týden nám také bylo s jistotou oznámeno, že Martin bude přijat do nemocnice na chemoterapii 23. Prosince. Den před českými Vánocemi. I když měl mít pět dní ošetřování, řekli nám, ať očekáváme šest týdnů v nemocnici. Toto byl pro nás výjimečný čas, protože jsme věděli dopředu kolik máme před nemocnicí času. Před dvěmi lety jsme toto varování neměli. Neměli jsme předtím noc ani den, abychom se připravili.  Tento čas byl pro nás dar. Třetí týden byl pro mě velice komplikovaný a budu potřebovat hodně času, abych to zpracovala. Martinovi bylo opravdu velmi zle, a i když to bylo těžké, částečně mě to připravilo na to přemístění do nemocnice. Dávalo to dojem, že tak je to správné. Byla jsem za něj ráda, že může jít do nemocnice a dostat ošetření a potom ke konci týdne DORAZILI MOJI RODIČE. Bylo to perfektní načasování.

It was so wonderful to have them here to hold our hands as we started week four of advent. To get through the hospital drop off day, to celebrate Christmas and for support as we figure all this out. Martin wrote some of his thoughts of his first day in the hospital int he last blog post. For me, day one felt like I was on a fancy merry-go-round. The morning with the girls was actually happy. They were excited to finally spend the day at my parents' rental flat. Martin was feeling well, so his entry to the hospital was nice. He already knew several people and he greeted them and was in a good mood. I took a long walk through the city, did some Christmas shopping and then brought Martin some take out food and we ate lunch together. The only word I have is 'happy'. It was confusing and annoying, because it isn't a happy thing. I am now thankful for God's grace in it as it was happening. It is as if he gave us the gift of time- that we could hold the heaviness later and for the moment experience joy, peace and even quiet.

Bylo to pro mě krásné je mít tady, držet se za ruce a začít čtvrtý týden adventu společně. Abychom se spolu dostali přes první nemocniční den, oslavili spolu Vánoce a také pro tu podporu, když jsem tímto procházela. Martin napsal několik svých myšlenek ze svého prvního dne v nemocnici na blog. Pro mě byl tento den jako oslavný kolotoč. Toto ráno byly holky radostné. Byly nadšené, že mohou strávit den v pronajatém bytě mých rodičů. Martinovi bylo dobře, takže nástup do nemocnice byl „hezký“. Už ho vítalo mnoho lidí a byl v dobré náladě. Udělala jsem dlouhou procházku městem, nějaké vánoční nákupu a přinesla Martinovi nějaké jídlo a poobědvali jsme spolu. Jediné slovo, které mě napadá, je „radost“. Bylo to matoucí a rozčilující, protože tohle radostné vůbec není. Byla jsem vděčná za Boží milost. Jako by nám daroval tento dar času – abychom mohli tu těžkost držet až za dýl, a tento moment zakoušet radost, pokoj a dokonce ticho.

This week we have been able to visit Martin every day, the girls almost every day. I know I don't share very much about the girls on the blog (it's easier to just share instagram photos!) but their sweet, resilient, strong spirits are inspiring to Martin and I. They care and process and express this experience in gorgeous ways. I am so honored to be their mama. Mia cares for her beloved animals when they are sick, Sofia is making books for Martin when she wants to share her experience with him. They feel joy and sadness so quickly and freely. It is beautiful. God has also protected their health. Only once, I had to say 'no' to a visit because of a cough that we didn't know where it was going. It went away :)

Tento týden jsme mohli Martina navštěvovat každý den, holky skoro každý den. Vím, že na blogu moc o holkách nesdílím (je to jednodušší přes instagram!) ale jsou sladké, houževnaté a jejich silné duše jsou pro mě a pro Martina inspirující. Starají se, vnímají a vyjadřují věci nádhernými způsoby. Je to pro mě pocta, být jejich mamka. Mia se stará o svá milovaná plyšová zvířátka, když jsou nemocná. Sofia vyrábí Martinovi knížky, když s ním chce sdílet nějaký zážitek. Pociťují radost a smutek tak rychle a svobodně. Je to nádherné. Bůh také opatroval jejich zdraví. Jen jednou jsem musela říct „ne“ na návštěvu, kvůli kašli o kterém jsme nevěděly, kam směřuje. Nakonec odešel :)

Week four was Christmas. I think I will write another post about Christmas. Overall, it just happened. It came and went. I'm glad for the exciting distraction for the girls. That was THE biggest blessing of the Christmas festivities. As I shared earlier, I'm glad for the heart space to be waiting in hope. Our pastor Jake, in his message 'From fear to worship', gave us permission to be in a place of darkness, even fear. To feel it, experience it and to let the Lord usher in the light and move us to joy. That we don't have to turn it on, or manufacture the 'Christmas joy'. Made so much sense to me.

Čtvrtý týden byly Vánoce. Myslím, že napíšu ještě jeden příspěvek o Vánocích. Vcelku to vlastně proběhlo. Přišlo to a odešlo. Jsem ráda za vzrušující rozptýlení pro holky. To bylo to NEJVĚTŠÍ požehnání Vánočních svátků. Tak jako jsem už sdílela předtím, jsem ráda, že mé srdce může čekat v naději. Náš pastor Jake, v jeho kázání „Od strachu k chválení“ nám dal „povolení“ být v místě temnoty, i strachu. Cítím to, prožívám to a nechávám Pána na nás svítit světlo a přesouvat nás k radosti. Že nemusíme uměle předstírat vánoční radost. To pro mě dávalo velký smysl.


We had two big pieces of 'light' this week. (Sorry for the long bit on week 4!) On Christmas Eve, we received test results from Martin's blood, bone marrow and spinal fluid that show no cancer. This truly truly is incredible news. This means that the plan that the doctors put together is working. We are so thankful for them and for everyone at the hospital, and for our team of prayer support.
Here are some of Martin's words,
"Last night I finished my last chemo treatment. It means that during the next week my immunity will be wiped out from my body systems and I will have to be very careful of not getting sick. With no complications, it will take another two to four weeks before I will be able to return home with less potential risk of getting any type of infection, mold etc.
There is still a long road ahead. At the least , the application of the drug that goes thru my spine will continue for some months on regular basis. Just the fact that this option is available is a miracle on its own. When the director of the hospital stopped by to say Merry Christmas, he explained that I am the first patient in the Czech Republic to get this particular treatment.  I know, that it was not easy to get it for them at the time when I needed it, but it arrived and I can be treated. I do believe that this is another clear example of how God works to extent his grace, when there is not much of hope. Another miracle in the middle of the war.'

Tento týden jsme měli dvě velmi velká „světla“ (Omlouvám se za tak dlouhý popis týdne 4!). Na Štědrý večer jsme dostali výsledky Martinových odběrů krve, kostní dřeně a míšního moku, které ukazují, že rakovina není přítomná. To je opravdu zázračná zpráva. To znamená, že plán, se kterým doktoři přicházejí, funguje. Jsme za ně tak vděční a vlastně za všechny v nemocnici a za náš team modlitební podpory. Zde je několik slov od Martina „ Minulou noc jsem dokončil svou chemoterapii. Znamená to, že příští týden bude moje imunita naprosto vyhlazena a bude se muset dávat pozor, aby mé tělo neonemocnělo. Bez komplikací to budou další dva či čtyři týdny předtím, než se budu moci vrátit domů s menším riskem nakažení nějakou infekcí, plísní atd. Je tu ještě dlouhá cesta před námi. Nejméně léky, které probíhají mou páteří, budou pravidelně pokračovat ještě několik měsíců. Vlastně už jenom to, že tento postup je možný, je samo o sobě zázrakem.
 Když se u mě stavoval vedoucí nemocnice, aby mi popřál Veselé Vánoce, vysvětlil mi, že jsem prvním pacientem v České republice, který dostává tento typ ošetření, vím, že to pro ně ve chvíli mé potřeby nebylo lehké získat, ale nakonec mi péče byla zajištěna. Věřím, že toto je další jasný příklad Boží práce a milosti, i v místech, kde není moc naděje. Další zázrak uprostřed války.
Vlastně už jenom to, že tento postup je možný, je samo o sobě zázrakem.

The other big piece of news is that after his last dose of Chemotherapy on Friday, they gave Martin a 24 hour  trip home before his immune system levels would take a drop into dangerous zones. Another gift of TIME. This day is one we will never forget. Not because of anything extraordinary, but because of togetherness in the ordinary.  THIS was our Christmas gift this year. 

Další velkou novinou je, že po jeho poslední dávce chemoterapie v pátek, dali Martinovi 24hodinový „výlet“ domů, ještě než jeho imunitní systém spadne do nebezpečných míst. Další dar ČASU. Tento den je dnem, který nikdy nezapomenu. Není to kvůli něčemu výjimečnému, ale kvůli tomu, že jsme mohli být společně. TOTO byl náš letošní vánoční dárek.

Week 4 just ended with Martin going back to the hospital after this day off. Honestly, he is not doing well. The doctors really  do know what to expect, and they weren't wrong when they allowed only 24 hours. The side effects are painful and are keeping Martin from resting or opening his eyes. 

Čtvrtý týden skončil Martinovým nástupem do nemocnice po jeho dni volna. Upřímně mu opravdu nebylo dobře. Doktoři věděli co čekat, a opravdu se nemýlili, když Martinovi povolili jenom 24 hodin. Vedlejší efekty jsou bolestivé a nedají Martinovi odpočinout, a ani otevřít oči.

The merry-go-round of this journey continues. I hold on very tightly to the truth that God does not change. He IS the same yesterday, today and forever. 

Kolotoč této cesty pokračuje. Držím se velmi pevně pravdy, že Bůh se nikdy nemění. Je stejný včera, dnes a navždy.

Please thank God for these two pieces of news, that his tests are clear and for the the gift-day. And please ask the Lord to move my heart from 'uncertainty to contentment'. I am receiving and rejoicing over this news slowly. It doesn't feel like good news because today he is not here. He is uncomfortable. Things are not as they should be. My dear friend Bethany who is in a similar spot talks about this same feeling in terms of 'holding her breath'. I love that image. That's exactly it. Pray for a big exhale next year, at the right time. 

Prosím děkujme Bohu za tyto dvě noviny, že výsledy jsou čisté a za den daru času. A prosím proste Pána by naše srdce posunul od“ nejistoty do spokojenosti“. Přijímám a raduji se z této zprávy pomalu. Nezdá se to jako dobrá zpráva, protože dnes tu není. Není mu dobře. Věci se nemají tak, jak by se měly mít. Moje kamarádka Bethany, která je v podobné situaci o těchto pocitech říká, že jsou jako „zadržování dechu“. Ten obraz se mi líbí. Je to přesně tak. Modlete se prosím se velký výdech pro příští rok, ve správný čas.

Thank you for being our team of rejoicers :) and for brining our names and our hearts before God. We continue to be so deeply grateful and we want to say THANKS and acknowledge God's goodness, especially in thinking of this year and 2014. Happy New Year!!

Děkuji, že jste na našem teamu radujících se J a za to, že povznášíte naše jména  a srdce k Bohu. Jsme hluboce vděčni a chceme říct „DÍKY“ a vyznat boží dobrotu, zvláště v myšlenkách na rok 2014. Štastný Nový Rok!

Veronika K.: thank you so so much for the translation over the holidays! 

Wednesday, December 25, 2013

few thoughts on hospital life (from Martin)


Tak zase zpatky do nemocnice

Entering the hospital world again

Prvni den byl docela srumec. Na uvitanou me hned misto welcome drinku odebrali vzorky krve, jako predkrm byla sternalka, polivka na obed docela usla, hlavnim chodem v case obeda byla lumbalka (moje pater opet nespolupracovala..) a jako moucnik jsem dostal velkou kanylu pod klicovou kost. Pokud bych jeste dostal chemosku, pak bych mohl skoro rict, ze krome transplantace jsem vyuzil vsech sluzeb, ktere tu nabizeji J. Kdyz neco delam, tak uz poradne, ne? Nastesti padlo rozhodnuti, ze toho bylo docela dost na jeden den a tak chemoska byla odlozena na dalsi den. To byla opravdu MILOST a dost jsem si oddychl.

The first day was very busy. In the place of welcome drink, they draw my blood sample, as an appetizer they served a sternal puncture, had a decent soup for lunch, as the main course came the lumbar puncture (my spine was not made for it, that’s a fact now!!), dessert came right after that in a form of a long lasting port in my chest. I came very close to use all the services that they provide here (except the transplant!), but after going through all that a decision was made that I have had enough and the chemo can start tomorrow. They understand the word GRACE here!!

Odpocinek po vsech tech jehlach prisel vic nez vhod. Po lumbalce jsem musel lezet ctyri hodiny a nastesti ani ocekavane bolesti hlavy neprisly hned, ale az pozde vecer. Ctyri hodiny se nedaji zkratit. Cas bezi pomalu. Nic jineho nez cekat prakticky nejde delat.

Once all the procedures were made, I got some rest. I had to lay for four hours on my back after the lumber punctures and was expected some headaches that didn’t come until very late into the night.  There is no shortcut to laying on your bed for four hours. Time is ticking away slowly. I can’t do much. I can’t do what I want.

Asi nejsilnejsim zazitkem pokud se to tak da rict, bylo setkani s mym sousedem z detstvi, ktery je v soucasnosti na JIPce na stejnem patre. Pres nase rodice jsme se dozvedeli o tom, ze jsme oba ve stejne nemocnici. Po odpocinku jsem se citil docela dobre a tak jsem pozadal o “vychazku” a vyrazil na navstevu. Velice rychle jsem si uvedomil, jaka je “normalni realita” nas, kteri potrebujeme byt tady v nemocnici.

I don’t know if you can call it a highlight, but I met one of my neighbors from growing up who is presently at the ICU. It was through the contacts of our parents we learned of our own similar stories. Since I was doing ok, I wanted to meet him as soon as possible. The nurses gave me a permission for a short visit with him and I didn’t hesitate one second. The highlight lasted a very short time before it became the reality of the sick low.

Rozhovory v nemocnici jsou trochu jine. Na otazku jak se kdo ma, se odpovida v udajich vypovidajici o stavu v minutach, hodinach a mozna dnech. Dulezite je byt nazivu. A ta druha nejcastejsi otazka, “ Co delas? “ nebo “kde pracujes?” je naprosto irrelevantni. Kdyz jsme tak probirali co kdo mame a jake jsou vyhlidky, nadsene jsem se chlubil jak je skvely byt v kontaktu s klukama, ktere jsem tady v nemocnici poznal I mimo ni, jak se navstevujeme a volame si s Mykolou, Kostou a Robertem. Honza, ktery za posledni ctyri roky prodelal uz dve transplantace mi na to rekl tohle: Ja uz nemam zadny kamarady z nemocnice, vsichni zemreli.” To me dostalo. Tady se tomu clovek nevyhne, nemuzeme se zbavit bolesti a utrpeni, jsme ve valce, ktera je vetsi nez my. Je jedno jestli jsou to kulky nebo bomby co lita okolo nas. Budto zijes nebo ne.

One thing that is different about hospital conversations is that the “How are you?” question is not always answered by “Great” or “Good”. To be alive is a victory that counts for the next minutes, hours and days. And guess what, the usual number two question for men, ‘What do you do” might not even come up.  During our conversation, I mentioned to him the stories of my friends Kosta, Mykola and Robert and how we kept in touch for the past two years and I was able to visit with them during my time as the outpatient. Jan (John)- who has been diagnosed 4 years ago and had already his second transplant, said this sentence: “I don’t have any “friends” from hospital left, they are all dead.” It broke my heart again. We can’t push the pain and suffering away, we are in a war that is bigger than us. It doesn’t matter if its bullets or stem cells. You either live or die.

Nastesti tim ten prvni den nekoncil. Jeste se za mnou stavil muj kamarad ze stredni David, ktery mel shodou okolnosti sebou film s Brucem Willisem RED2. Nejen, ze to je dobre na odlehceni myslenek o smrtelnosti cloveka, ale videt Bruce jak se vyhyba kulkam a bombam bylo dostatecne inspirujici pro dalsi boje tady v nemocnici. Jinak je to film, ktery bych doporucil pouze v pripade, ze se nudite a fakt nevite co delat dalsi dve hodiny. Tady v nemocnici to neni ztrata casu, venku asi jo. To, ze si Bruce a jeho kamosi nataceni uzili, to je bez debat a je to na nich videt..

To lighten up the mood about the mortality of men, I finished my first day watching a Bruce Willis movie RED 2 with my friend from high school David. Watching Bruce Willis dodge from all the bullets and bombs was very inspirational and gave me a good boost to fight at the beginning of this month long journey. Great way to pass two hours in the hospital. In real life, Bruce and his friends had a lot of fun making the movie, you can tell, but I don’t know that I would recommend it, unless you really have two hours to waste.


The first day was hard for all of us, but we are constantly reminded by God’s goodness and grace. Overall (even while sick), we are well. It seems from some tests that the treatment from November has worked and I am encouraged.  Thank you again for your thoughts and prayers. And Merry Christmas!

Wednesday, December 11, 2013

adios radiation

The last blog post I wrote that we were celebrating the end of arsenic. Today, we are celebrating the end of radiation. One step at a time, one appointment at a time, one treatment at a time, one day at a time. That is definitely the theme of our life at the moment.

V minulém příspěvku jsem psala, že oslavujeme konec arzénu. Dnes oslavujeme konec ozařování. Jeden krok za druhým, jedna konzultace za druhou, jedno ošetření za druhým, jeden den za druhým.  Taková je teď „tematika“ našeho života.

We went today for what we thought would be his second to last treatment, and were very nicely surprised when the nurse said, 'I hope to never see you here again, Mr. Hasik.' This chapter for now is over and we are so glad.

Dnes jsme šli na co jsme si mysleli bude druhé ošetření. Sestra nás ale velmi mile překvapila když řekla: „Doufám, že se tu s vámi již nikdy nesetkám, pane Hasík!“ Tato kapitola je teď tedy u konce a jsme za to velmi vděčni.

The celebration time is really nice. It is definitely a welcomed change to the stress and weariness of treatment. Today is a big contrast from yesterday in our home, especially in my heart.
(Today is Wednesday, 11 December and yesterday is Tuesday, 10 December)

Tento čas „oslavování“ je velmi hezký. Výměna za ten stres a vyčerpání z ošetření je velmi vítána. Dnešní den je od toho včerejšího v naší domácnosti velkým kontrastem. A to zvláště v mém srdci.

Honestly, yesterday in many ways was a low for me in this new season of relapse. Martin was sick. I mean, yes, he is sick. But yesterday, he was in bad shape and there was nothing we could do to make it better.  11 days of radiation to his central nervous system, to his brain and spine literally toasted him. It was gradual and I honestly didn't even notice the side effects were getting more intense.

Upřímně byl pro mě včerejší den za dobu relapsu jeden z těch špatných. Martinovi bylo špatně. Chci říct, ovšem, že je nemocný, ale včera byl ve velmi špatném stavu a nebylo nic, co by to mohlo zlepšit. 11 dnů ozařování jeho centrálního nervového systému a jeho páteře ho doslova „opeklo“. Bylo to postupné a upřímně jsem si ani nevšimla, že vedlejší účinky jsou stále intenzivnější.


Sofia was coughing through the night and I decided to keep her home. In normal life, this isn't a problem.  I wouldn't even think twice about it. But because of Martin's weak immune system and because it was yesterday- it was a big deal. Every time she coughed, I could just imagine Martin catching it. It's not an easy task to keep Martin and Sofia separated. I dare you to try!


Sofia přes noc kašlala a já se rozhodla ji nechat doma. V běžném životě tohle není problém. Ani bych o tom nepřemýšlela. Ale vzhledem k Martinové oslabenému imunitnímu systému to byla závažná záležitost. Pokaždé když zakašlala, jsem si představovala, že by se Martin mohl nakazit. Není to lehký úkol, snažit se držet Martina a Sofiu od sebe. Jen si to zkuste!

I felt the weight of the past month. Everything seemed bigger, scarier, heavier. I went to the grocery store and as I was buying some things Martin was craving, I thought, 'My husband is craving this because he is leukemia' and had to swallow the tears. I couldn't decide the best order of doing things because I am so overwhelmed that Sofia is home from school and had to find a sitter on short notice. I had to do an errand for Martin and I may or may not have thrown keys at a guy for making fun of my Czech :)  All of this to say, I felt an incredible amount of stress and was way beyond my emotional limit. It was not a pretty day.

Cítila jsem tu zátěž uplynulého měsíce. Všechno se zdálo mohutnější, strašidelnější, těžší. Byla jsem v obchodě a nakupovala nějaké věci, na které měl Martin obrovskou chuť. Říkala jsem si „Můj muž má na tohle takovou chuť, protože má leukémii“ a musela jsem polykat slzy. Nemohla jsem rozhodnout, jak dělat věci postupně za sebou, protože jsem byla vším tak zaplavena a Sofia byla doma místo školky. Musela jsem rychle najít hlídání. Musela jsem udělat pochůzky pro Martina a dost možná jsem po jednom pánovi hodila klíče, když si dělal legraci z mé češtiny J Můžu jen říct, cítila jsem příšerný nátlak stresu a bylo to moc na můj citový limit. Nebyl to dobrý den.

I am not only glad to share with you that this step of treatment is behind us, but also what I experienced at some of my lowest moments. For me, these four thoughts redeem the lows.

Jsem nejen ráda, že se s vámi mohu podělit o novinu, že poslední krok tohoto ošetřování je za námi, ale také co jsme pociťovala při mých nejnižších chvílích.


1. God invites me to release my stress to him. He can take it. I don't have to worry about taking care of Him. Thinking about Jesus coming as a baby and the stress that he would one day carry...Our brokenness, our stress connects us. Jesus and I. In that truth, comes an incredible amount of strength. Perfect for an incredible amount of stress.

1. Bůh mě vyzívá, abych uvolnila svůj stres jemu. On to dokáže. Nemusím se starat o Něho. Přemýšlení o tom, že Ježíš přišel jako děťátko a ten stres, který On jednoho dne bude muset nést... Jeho zlomenost a stres nás spojují. Ježíše a mě. V takové pravdě přichází ohromné množství síly. Výborné pro tak neuvěřitelné množství starostí.

2. I opened this morning a package of 30 handmade cards from a children's church group. Each one of them with sweet pictures and encouragement. Some of them just hand an outline of a hand and their name. It was so special and I just wept through reading them. The timing was perfect. The timing has been perfect for each package, note of encouragement, phone call, visit. We feel so grateful to be connected to you as individuals and to communities. Thank you!

2. Dnes ráno jsem otevřela balíček 30 kartiček od dětí z Nedělní školy (kostela). Na každé z nich krásný obrázek a povzbuzení. Některé z nich měly jen obrys ruky a podpis. Bylo to tak výjimečné a musela jsem plakat, když jsem je četla. To načasování bylo perfektní. Načasování bylo perfektní pro každý balík, zprávu povzbuzení, telefonát i návštěvu. Jsme moc vděčni, že s vámi můžeme být ve spojení jak individuálně tak přes komunitu. Děkujeme!

3. Words to a song by Rita Springer sent to me from a dear friend went straight to my heart. It repeats, 'Oh how he (jesus) loves me'. I honestly didn't handle yesterday well. I am not proud of my actions or my heart (especially the key-throwing thing). This song reminded me of the perfect kind of grace that God freely gives. He gives us our daily bread, exactly what I needed yesterday. And today. He forgives us. And in the same way I am connected with Jesus in my brokenness, I am connected with him in his glory. Loved by him perfectly.  Severe mercy.

3.Slova písně Rity Springer, kterou mi poslala drahá kamarádka byly přímo pro mé srdce. Opakují „Ó jak mě miluje ..“ (Ježíš)
Upřímně jsem včerejšek nezvládla úplně nejlépe. Nejsem pyšná na svoje skutky ani na své srdce (a speciálně ten incident s házením klíčů). Ta píseň mi připomněla dokonalou Boží milost. Dává nám náš denní chléb, přesně co jsme včera potřebovali. A dnes. Odpouští nám. A stejně tak jako jsem spojena s Ježíšem skrz mou zlomenost, jsem s ním spojena skrz jeho slávu. Obrovská milost.


4. I am so honored to walk through this with Martin. His courage, perseverance, peace and joy challenge and change me. I still can't call cancer a gift, but Martin is. Martin with cancer is a gift to me and to the girls. I am also honored to walk through this with Sofia and Mia. They are my little warrior princesses and care for both Martin and I in their perfect little ways.

4. Jsem tak poctěna, že tímto obdobím mohu s Martinem procházet. Jeho odvaha, vytrvalost, pokoj a radost mě ostří a mění mě. Stále nemohu říkat rakovině dar, ale Martin jím je. Martin s rakovinou je pro mě darem a darem pro mé dcery. Jsem také poctěna, že tímto obdobím mohu procházet se Sofií a Miou. Jsou mé malé princezny – bojovnice a pečují o nás s Martinem svým vlastním drahým způsobem.


Yesterday is over. Today is almost over. and we take the next step. We will know more next week, but the next step is a hospital stay for an intense chemotherapy treatment. It will be the strongest chemo treatment yet and he will have 5 doses. We don't know how long he will be there- probably between 2 and 4 weeks. Most likely over Christmas. We will keep you posted as we know more.

Včerejšek je za námi. Dnešek je skoro za námi. A my děláme další krok. Budeme vědět víc příští týden, ale dalším krokem bude hospitalizace a intenzivní chemoterapie. Bude to zatím ta nejtěžší chemoterapie a Martin bude mít 5 dávek. Nevíme, jak dlouho tam budeme, pravděpodobně něco mezi 2 a 4 týdny. Nejspíše přes Vánoce.  Dáme vám vědět, jak se budeme dozvídat více.

sending love and thanks to you!
Posílám mnoho lásky a díků!

thank you so very much, Veronika Kristufova :)