Milí
přátelé,
Dear friends,
Děkuji za Vaše neustávající modlitby a
dotazy na mé zdraví. V uplynulých dvou týdnech jsem prošel dalšími testy a
v tuto chvíli můžu slavit skoro 5 měsíců, co bych měl být bez leukemie!! Pamatuji si, jak na vánoce za mnou
přisla doktorka se zprávou, že se
testy mozkomišního moku vrátili negativní. Ležel jsem v nemocnici a ta
nejagresivnější chemoška byla ještě přede mnou.
Thank you very
much for all your prayers and continues inquires about my health. In the
past two weeks I have had some more tests, and at the moment I can celebrate
almost 5 months of no leukemia!!!! The remission goes back to December 24, 2013
when the doctors said the spinal fluid tests of were clear. At that point I was
in the hospital and the most aggressive chemo treatment was still ahead of me.
Důvod
proč to zmiňuji je prostý. Během toho, co mé tělo trpělo fyzicky, a modlím se
abych už nemusel ničím takovým projít, se moje ztišení před Bohem začalo točit
okolo jediného slova – smrt. Od nemocnice až po Velikonoce mě pronásledovala otázka
“Seš připraven zemřít?” Tou nejpodstatnější částí té otázky je v jakého Boha
vlastně věřím.
The reason I want to go back to this time is very simple. As
much as my body was hurting, and I pray I will never have to undergo the
treatment again, the one word that began to shape my time with God was death. Throughout
that time in the hospital and all the way to Easter, I was faced with the
question, “are you ready to die?” The most difficult part of the question is
really about WHO the God is in whom I believe.
Jako
děti jsme se ségrou usínali u rozsvíceného globusu. Díval jsem se na něj a
přemýšlel jak dlouho potom co já umřu se bude ještě svět točit. Byl to začatek
mého vlastního hledání odpovědí jestli existuje věčnost a jestli je nějaká
bytost/bůh, která by měla alespoň trochu zájem o nás, lidská stvoření.
As kids, my sister and I would fall asleep to a light in a
shape of a globe, which made me wonder how long after I die the world would
keep spinning? It was the beginning of my own journey of questioning the
existence of eternity, and of a being/god, who might possibly have an interest
in us, human beings.
To,
co jsem od doby objevil a zažil mě vedlo k rozhodnuti věřít a přijmout biblický
příběh za svůj světonázor. Za těch
posledních 20 letech, kdy se pokouším imitovat život Ježíše a v praxi žít co
učil, jsem měl minimálně důvodů k přemýšlení o tom, jak se připravit na konec
života.
My discoveries led me to make a decision to believe and
accept the biblical message as my worldview. In almost 20 years of trying to
imitate the life of Jesus, and practicing his teaching, I hardly had a reason
to think about, or “to get ready” for the end.
Podobným
způsobem, jakým si Bůh použil co mě bavilo (sport, cestovaní a filmy) k tomu,
abych ho mohl poznat na začátku 90.let, pobyt v nemocnici a samotná nemoc
stačily k tomu, abych viděl reálnou podobu smrti. Už to přestala být ta smrt co
přichází zaslouženě ve věku nad 80 let, ve spánku. Viděl jsem co to známená
trpět v bolestech, být napojen na přistroje co zajišťují životní funkce když
orgány selžou a to vše bez možnosti komunikovat o tom, co se děje uvnitř hlavy.
Jsem připraven na smrt a co přijde dál? Bude vůbec něco?
In a similar way to how I saw God use what I liked (sports,
traveling and movies) to show me who he is back in early 90’s, the hospital
reality, and the sickness, offered enough inputs for me to pick up on a
different reality of death. Death as something which is not coming at the age
of 80+ and in sleep, as many of us wish, but with long pain, organ failures
supported by machines, having hardly any way to communicate. Am I ready for
that and for what is next? What is next, anyway?
Každé
ráno se probouzím blíž smrti. Hotovo. Tady moc prostor pro diskuzi není. Po
propuštění z nemocnice jsem četl příběhy lidí, kteří byli umučeni pro svojí
víru, o lidech, kteří zemřeli po těžké nemoci nebo během války, ale také
příběhy těch, kteří přežili smrtelné nemoci, pronásledování, násilí, války a
přírodní katastrofy. Nečte se to snadno.Kladu si ale otázku, kdo jiný, než
křesťani by měli být připravení na smrt a beze strachu?
Every day I wake up.. I am closer to the day I will die.
Period. No discussion there. During my recovery time at home, I read a lot
about martyrs, people who suffered for their faith, about people who lost their
lives to sickness or wars, but also about those who survived the worst of
deceases, persecution, violence, wars and natural disasters. Not easy reads.
But in the end, who else other than Christians “should” be ready to die well
and without fear?
Ze
svědectví těch co jdou před námi jsem se naučil tyhle tři věci. Životy těch co
přežili, byly plné vděčnosti a díků za nový den bez bolesti a utrpení.
Nesobecky a se soucitem se starají o ty, kdo trpi. Jejich životy nebyly procházkou
růžovou zahradou, ale jejich volba důvěřovat Bohu nehledě na okolnosti je
postavila do roli těch, kteří spolu-trpěli s nadějí, kterou mohli sdilet s
ostatními.
Three things I learned from those who went/go before us. Those
who survived were full of gratitude and thankfulness for a new day without
pain. Their kind, servant’s spirits were filled with compassion towards the
hurting. That doesn’t mean they themselves experienced an absence of new
difficulties, but their choice to trust God with their circumstances, turned
them into fellow-sufferers, who had hope to offer to others.
Příběhy,
které jsem četl taky dosvědčovaly Boží přítomnost v životě těch kdo trpěli a
umírali. Pokud je Bůh pozván, slibuje nám svoji přítomnost v našich životech.
Neslibuje nám, že zůstaneme na živu dokud se naše sny nenaplni.V těch
nejtěžších momentech, údolích smrti, jsem nejjasněji viděl realitu Božího
království. Boží láska, jeho soucit, jeho “zapletenost” do našich každodenních
životů, jeho příchod na Zem v osobě Ježíše Krista, to vše jsem prožíval daleko
intenzivněji. Bůh nemusel změnit plán A za plán B protože jsem onemocněl. On
ví, a vždycky vědel kdy bude můj posledni den.S velkou pokorou si troufám říct,
že se smrti nebojím. Bojim se umírání, ne smrti. Byl jsem jí natolik blízko,
že vím, že sám nemůžu ustát ohrožení se kterým útočí na můj život. Ten byl a je
natolik pestrý, že síla zemřít v pokoji musí přijít s nadějí, která převyšuje
tento život.
The stories,
which I read, have also
testified of God’s presence in lives of those suffering and dying. When God is
welcomed, He promises us his presence in our lives; he does not promise to keep
us alive until we achieve our dreams. My physically hardest moments, the
valleys of shadow of death, were spiritually the best moments of seeing God’s
kingdom in its reality. God’s love, his compassion, his “moving to our
neighborhood in Jesus Christ”; all of that became even more real in my own
life. God didn’t have to switch from plan A to plan B because I got sick. He
knows, as he always knew, the day I will leave this life. I humbly acknowledge,
that death is no longer a threat to me. I fear dying, not the death. I have
been close enough to know that it’s not me who has the power to withstand the
threat that it represents. My life has always been so rich, that dying and the
strength to die well must come from a hope, which goes beyond this life.
Poslední
věc je o samotném Bohu, jak o něm čtu v bibli. Pokud by ten pokoj a radost,
kterou jsem zažil během pobytu v nemocnici, jenom zčásti odráželi podstatu
Božské Přírozenosti a jeho radosti ze společenství s lidmi které sám stvořil,
pak se opravdu těším na věčnost v Jeho přítomnosti. Přiznám se, že “usmívající
se” radostný Bůh, nebyl vždycky to, jak jsem si Ho představoval. Byl milující,
ale s očekáváním výsledků, milující perfekcionista, jehož tvář je vice naštvaná
než spokojená s tím, co vidí v mém životě. Být s takovým bohem na věčností by
ale bylo peklo! Jak by to někdo mohl nazývat nebem? Ježíš mluvil se svými
následovníky o radosti, kterou jim předá. Myslím, že trochu začínám rozumnět co
tím myslel. Nemůžu říct, že jsem vděčný za leukemii, ale to co jsem během nemoci zažil s Bohem mi nikdo
vzít nemůže. Obraz Boha, který se raduje z mého probuzení do nového dne, mě učí
vděčnosti za to co je za mnou. Důvěřuju mu s tím co má příjít, těch věcí co mám
já pod kontrolou moc není. Cítím obrovskou svobodu a úlevu nehodnotit svůj
život podle toho co jsem udelal, kam jsem to dotáhl nebo co dokážu.
The last thing is about the God of the Bible. If the peace
and joy I experienced with God
while lying in the hospital bed is only a glimpse of God’s joyful
Existence, who delights in the company of his created beings, then I want to be
with him for eternity. I will confess that a “joyful”
God was not always the strongest image I had in my mind before. My image of God
was more like loving but demanding, loving but perfectionist, whose face is
more displeased than pleased with
me. It would literally be hell to be with such a god for eternity, and it
shouldn’t be called heaven!!! Jesus talked about passing on the joy of his
presence to his disciples, and I think that now I am beginning to understand
what he meant. I can’t say that I am thankful for cancer, but I know that what
I experienced with my God, can’t be taken away. The image of God’s face smiling
when I wake up to start another day makes me be thankful for the past, trusting
him for a new day, which I have no control of. I am free to let go of evaluating my life by what I do(ne),
what I achieve(d) or how I perform(ed).
Díky
tomu všemu, se nebojím smrti. Jeden den bude ten poslední. A já chci odejít s
pokojem a nadějí. Kdybych si mohl vybrat, pořád bych si přál být zachovalým
osmdesatníkem, který zemře ve spánku na selhání srdce. Chtěl bych zestárnout po
boku Jane, dožít se toho jak Sofia a Mia žijí svoje životy mimo náš domov a
důvěřují Bohu s tím co je potká. To je můj sen.
As a result of all of this, death is no longer a threat. I
will die one day. And I want to die well. If you ask me, I hope I will be a
semi-healthy 80+ year old, whose heart will stop working during my sleep. I
can’t wait to grow old with Jane, to see Sofia and Mia pick up their lives
outside of mom and dad’s home, trusting God in their own ways with each day of
their lives. This is my dream.
Nemůžu
si nic nárokovat. Před dvěma týdny zemřel kamarád na leukemii. Minulý týden
jsem dostal zpravu že jiný můj kamarád má rakovinu. Mám na výběr, jestli se
pokusím udělat všechno pro to, abych si mohl splnit můj sen za cenu pokusu
vymazaní bolestí z mého života a to až tak, že mě to nakonec zabije. Nebo můj
život odevzám Ježíši a budu mu důvěřovat.
There are no guarantees. Two weeks ago a friend of mine died
of leukemia. Last week another friend was diagnosed with cancer. I have a
choice, to do anything in my power to fulfill my dream, attempting to avoid the
painful reality of life which might eventually kill me.
Or I can give it to Jesus and daily trust Him with my life.
Vybral
jsem si to druhé. A naplňuje mě to radostí.
I choose the latter. And it comes with a new kind of smile.
