Saturday, April 6, 2013

healthy and sick.

Forgive me for the silence from my end. I have felt a huge need to express many different things over the past months, but have also felt the need to just live it. I have wanted to share about each new round of treatments for Martin, each new step towards normalcy I'm taking, how we are processing all of this, but the tension stops me. I wanted to try to describe the sadness and the joy, the roller coaster ride of emotions I have been on, but instead I just needed to ride it out for a few months.


Odpusťte mi, prosím, to ticho z mé strany. Poslední dobou jsem cítila ohromnou potřebu vyjádřit mnoho dojmů z předchozích měsíců, ale zároveň bylo nutné pro mě „prostě žít“. Chtěla jsem se sdílet o všech dávkách léčby, každém dalším kroku k „normálnosti“ který dělám, jak to všechno prožíváme, ale bránila mi v tom úzkost. Chtěla jsem vyjádřit smutek a radost, tu horskou dráhu emocí  na které teď jsem. Místo toho jsem však potřebovala nechat je pár měsíců ustálit.


I have been living in a few different tensions. But the biggest one is that even though Martin is (relatively) well at the moment, we are one test result away from not being well. And I remember too sharply in my short term memory what that feels like. So honestly, there have been very few moments when I have fully relaxed in this. We are well, but still sick.


Žiji v napjatých chvílích. I když je Martin je na tom teď „relativně“ dobře, pouhý jeden špatný výsledek krve nám může oznámit relaps. A  ve své krátkodobé paměti si vybavuji velice jasně, jaké to je. Upřímně můžu říct, že  jsou chvíle, kdy jsem schopna si vydechnout a být v kliduTeď jsme na tom dobře, i když stále bojujeme s nemocí.


I want to be sure to thank you for something. This is one of those time when the words 'thank you' seem so small. In January, when Martin finished his horrendous 50 days of arsenic and received a good test result, you celebrated. I have never in my life received so many comments, cheers, 'likes' on facebook, calls, cards etc. We really felt your joy. Thank you so much. It was an extra special gift because (typing through tears) I couldn't feel my own joy. It was there, but I couldn't feel it. What I did feel, was relief. I was relieved that Martin could have a break before the next round. I was relieved that the arsenic treatment was working and that they didn't have to find something even more aggressive. I was relieved that there seemed to be movement...that we weren't stuck in the treatment that seemed to go on an on.  It meant so much to know that good news was being celebrated, even if we couldn't do it. Thank you so very much.


Musím vám za něco moc poděkovat. Toto je jedna z těch chvil, kde pouhá slova díků nestačí, prostě nevyjádří plně co chci říct. V lednu, kdy Martin dokončil příšerných 50 dnů léčby a dostavil se dobrý výsledek krve, VY JSTE SLAVILI.  Nikdy v životě jsem neobdržela tolik komentářů, jásání, „likeů“ na facebooku, telefonátů, přání atd. Cítili jsme vaši radost. Za to vám mockrát děkuji. Byl to jeden z dárků „navíc“, protože(píši přes slzy) jsem nemohla cítit svou vlastní radost. Byla tam, ale necítila jsem jí. Co jsem cítila, byla úleva. Byla jsem zklidněna, že Martin může mít pauzu mezi další dávkou léčby, byla jsem zklidněna, že léčba funguje a že nemuselo být použito nic víc agresivního. Byla jsem zklidněna, že je vidět nějaký postup, že jsme se nezasekli na léčbě, která musí trvat pořád a pořád a pořád..  Znamenalo to pro mě tolik, že tato dobrá zpráva byla oslavována, i když my sami jsme oslavovat nemohli. Děkuji..


But I didn't feel happy and we didn't really celebrate. Martin and I went out for lunch to a favorite restaurant. Maybe that was celebrating? But we didn't jump or cheer or shout out loud. I didn't even write a celebratory blog post. I couldn't respond to many of your messages because although it  was a big sigh of relief for us, I also felt sarcastic, angry and scared. Bruised and tired. Disappointed and scared and tired. I felt guilty for not feeling like celebrating. What I, and maybe we, needed was time.  More importantly, I needed to sit with God a lot and remember. This was a big faith building time for me.


Necítila jsem štěstí a neslavili jsme. Martin a já jsme zašli do oblíbené restaurace na oběd. Možná to bylo oslavování? Ale neskákali jsme, nejásali jsme, ani jsme nahlas nekřičeli. Ani jsem nepsala oslavný příspěvek na blog. Nemohla jsem odpovědět na vaše mnohé zprávy, protože i když to byla obrovská  úleva, moje odpovědi by mohly vyznít sarkasticky, naštvaně a  vyděšeně. Měla jsem pocit prázdnoty byla jsem unavená.  Zklamaná, na konci svých sil a unavená..  Cítila jsem se zahanbeně, že se mi nechtělo oslavovat. Co jsem (a možná my všichni) potřebovali, byl čas. A ještě více, potřebovala jsem jen v tichosti sedět s Bohem.  Bylo to pro mě důležité období upevňování mé víry.


 After talking with many people around this time, I realized that my heart had learned to disconnect joy and health. God had walked with me towards sorrow and sickness and I was starting to accept it more and more. Because He was there with us, we were somehow ok. Only because of Him.  Joy was starting to be a constant instead of depending on circumstance. I know this is a really good thing and in my life I had just never been challenged in this as much as now. When we received the good results, I didn't want to reconnect joy and health. It was too confusing for my heart. Too scary. I knew that although that particular round was over and that the results were good at that time, we were a long long way from being off of this road. And like I said before, we are just one test result from being back to where we were.


Po mnoha rozhovorech s tolika lidmi v tomto období jsem si uvědomila, že mé srdce se musí naučit oddělit radost a zdraví. Bůh mě vedl skrz bolest a nemoc a já jsem se s tím začínala více a více smiřovat. Protože je s námi, jsme relativně v pořádku. Ale jen díky Němu.  Radost se stávala trvalou a nezávislou na okolnostech. Vím, že tohle je v mém životě velmi dobrá věc, jen to nikdy nebylo tak obtížné. Teď máme dobré výsledky, nechci podmiňovat radost zdravím. Mé srdce bylo zmatené a úzkostné. i přesto že určitá dávka léčby je za námi a že výsledky jsou zatím dobré,  jsme daleko, velmi daleko od konce této cesty. A jak již jsem řekla předtím, stačí jeden pozitivní výsledek testů, a jsme zpět, kde už jsme byli.


We needed time for a bunch of reasons. To rest. To be together as a family. For the girls to see daddy without the port in his arm. To be with dear friends in Prague and in Germany for a conference. To sort out things in our heads and hearts. For me to slowly step back into responsibilities. To think (or even obsess) about new things. To pursue new friendships. To care for others in hard places. To have perspective to see good in THIS experience. To start collecting all kinds of good news...babies, weddings, Mia learning to ride a bike. To feel normal. Ultimately, to heal.


Potřebovali jsme čas z mnoha různých důvodů. Na odpočívání. Na trávení času s rodinou. Na to, aby mohly holky vidět tátu bez kanily v ruce. Abychom mohli být s našimi drahými přáteli a také se účastnit konference YL v Německu.  Abychom si mohli utřídit věci v našich myšlenkách i srdcích. Pro mě, abych se vrátila do všech pracovních činností.  Abych mohla přemýšlet (někdy být i uchvácena) novými věcmi. Budovat nová přátelství. Starat se o ostatní v těžkých chvílích. Abych měla možnost vidět dobro i v TÉTO zkušenosti.  Abych mohla zase dostávat dobré zprávy.. miminka, svatby, jak se Mia učí jezdit na kole. Abych se zase mohla cítit normálně. Potřebovala jsem čas celkově, na uzdravení.


This process stops and starts for us each month with Martin's treatments. We regress and then move forward. I still feel clumsy but am so incredibly grateful for the grace given to us by you, our community, our family. And for the perfect patient grace of God that invites me to come exactly as I am.


Tento proces končí i začíná každým cyklem Martinovi léčby. O kousek se vrátíme a zase se posuneme vpřed. Pořád se cítím tak nemotorně, ale jsem nesmírně vděčná za tu milost, která nám je dávána vámi, našimi přáteli, naší rodinou.  A za dokonalou milost Boží, která mě vyzývá, abych přišla tak, jak jsem.


Now, almost 5 months after Martin's relapse, after bad test results in November and December and then good ones since, after two more rounds of arsenic and chemotherapy treatments, we have been well and not well. Martin continues to have rounds of 10 days of the arsenic each month, and then a nice break for the rest of the month. This pattern will continue through July, and after that he will continue with chemotherapy pills for at least another year.


Už je to 5 měsíců od listopadové zprávy o relapsu. Ne každý den je dobrý den. Martin pokračuje v desetidenních arzénových dávkách na přelomu měsíce. Pak má přestávku do konce měsíce. Takto to bude až do červecne, potom by měl pokračovat s chemoterapeutickými prášky nejméně jeden další rok.


I'm not sure as you read this, what tone this post will take. I want to be sure to say that together with time, medicine, lots of help and the Love of God some really dark times have been amazing. In some ways, I feel better than ever, especially when I just look at today. Martin is getting the treatment he needs to live, and is not wasting this time at all!  The girls are healthy, beautiful and hysterical. I am in a place and community where I am learning, being challenged and growing more than ever. But the best news is that we are continuing to discover Jesus in the midst of all of this. Still bruised and tired? Yes. But loved and cared for perfectly by the Lord.


Nejsem si jistá, jakým tónem to vyzní, až si budete číst tento příspěvek. Chci říct, že s časem, léky a mnohou pomocí od Boha bylo mnoho temných chvil krásných. Z některých věcí mám lepší pocit než kdy jindy, zvláště když se kouknu na dnešek. Martinovi se dostává léčba, kterou potřebuje a neztrácí svůj čas! Holky jsou zdravé, krásné a je s nimi legrace. Jsem obklopena přáteli. Jsem v situaci, která mě přesahuje, kde se učím a rostu jako nikdy předtím.  Ale ta nejlepší zpráva je, že dále poznávám Ježíše ve víru tohoto všeho. Pořád vyčerpaná a unavená? Ano. Ale milována Pánem Ježíšem.


This is one of the songs that was sang at a Good Friday service that I can't get out of my head. Enjoy!

Toto je jedna z písní, která se zpívala během bohoslužby na Velký pátek. Od té doby ji nemohu  dostat z hlavy, snad se Vám bude taky líbit !


The love of God is greater far
Than tongue or pen can ever tell;
It goes beyond the highest star,
And reaches to the lowest hell;
The guilty pair, bowed down with care,
God gave His Son to win;
His erring child He reconciled,
And pardoned from his sin.

O love of God, how rich and pure!
How measureless and strong!
It shall forevermore endure
The saints’ and angels’ song.

Could we with ink the ocean fill,
And were the skies of parchment made,
Were every stalk on earth a quill,
And every man a scribe by trade,
To write the love of God above,
Would drain the ocean dry.
Nor could the scroll contain the whole,
Though stretched from sky to sky.


Láska Boží je větší než jazyk může říct či pero popsat
Sahá výš než nejvyšší hvězda
Sahá níž než nejnižší peklo
Před ní padli na kolena i ti dva co přivedli na svět hřích
Bůh dal Svému Synu zvítězit
Smířil se se svým chybujícím dítětem (míněno lidstvo)
A odpustil mu jeho hřích.

Ó lásko Boží, jak hojná a čístá!
Jak bezměrná a silná!
Navždy setrváš v písni svatých a andělů

Kdyby šel oceán inkoustem naplnit
A nebe bylo velký pergamen
A perem by bylo každé stéblo slámy na zemi  
A každý člověk písařem
Tak by se na popsání Boží lásky vysušil celý oceán do sucha
  A  ani listina skrz celé nebe natažená by na to nestačila

thank you Veronika K. for ALL of your translating help!

1 comment:

  1. This is the verse I am thinking of as I read this post, "My flesh and my heart may fail,but God is the strength of my heart and my portion forever." psalm 73:26. You are right, Jane, your circumstances, your feelings, even your own joy and feelings will fail you. But Christ alone is the one unfailing thing we have in this world of pain. May your joy continue to be in Him when all else fails. He is with you and loves you deeply through it all. Love you friend, jessel

    ReplyDelete