Monday, August 24, 2015

Is the end in sight?

Vbíháme už do cílové rovinky?
Is the end in sight?

Milí kamarádi, rodino, modlitebníci i ti, kdo jste na našem blogu tak trochu náhodou, všechny Vás zdravím!
Family, friends, faithful prayer warriors or just bypassing readers of our blog, hello to all of you!

Můžu Vás pozvat na malou oslavu? Dnes se dožívám 20. měsíce remise, dvojnásobku času v remisi oproti předchozím obdobím!!!! Na podzim 2013 přišel druhý nečekaný relaps po deseti měsících. Dneska slavím 20 měsíců a jsem nesmírně vděčný Bohu za tento dar!

Can I invite you to celebrate with me 20 months in remission? Today we celebrate the longest remission, twice as long as the previous one from fall of 2013 when an unexpected 2nd relapse changed our plans once again.. I am grateful for added months to my life !!!! 20 months, praising God for this gift!

Přiznám se, že mám na srdci I na jazyku stejnou otázku, kterou jsem dal i do názvu- Vbíháme už do cílové rovinky? Nic si nechci nárokovat, nechci mít falešná očekávání, nepovažuji to za samozřejmost. Ani není uplně rozhodující, že se fyzicky cítím dobře.  I přesto, že bych rád ve víře vběhl do cílové rovinky, pořád je to otázka s otazníkem a jen On sám zná odpověd.

I can’t tell you how fearful I am to ask the question that really is on my heart and my mind : “Is the end in sight?” It is without any entitlement, any expectation, this is no statement. No matter how well I feel physically, no matter how much I believe that it seems that we might go to the finish, it remains a question with a question mark at the end. There is only One who knows the answer.

Pamatuji si, jak jsme s rodičí na dovolené při dlouhých pochodech vytáčeli rodiče neustále se opakující otázkou: “Tak kdy už tam budem?” Vybavuje se mi vzpomínka na dovolenou, při které jsme po ubytování vyrazili na výlet s cílem dojít si na večeři v blízké vesničce. Když jsme se na klikaté cestě ptali  “Tak kdy už tam budem?”, tak můj táta pohotově odpovídal “Jo, je to tady hned za zatáčkou.” Ptali jsme se ho furt dokola, a ta zatáčka měla snad 10 km…

I remember as a kid when we were hiking with my family, one question that drove my parents crazy was the question “Are we there yet? “ I remember vividly one trip, in particular, where my family came to a new camping site, and part of the exploring was to find a restaurant in the nearby village for dinner that night..  I don’t know how many times we asked my dad “Are we there yet?”, but he repeatedly replied “It’s just around the corner.” We probably asked 20 times during that walk and  ‘that corner’ must have been at least 6 miles long….

Nechci být netrpělivý, zvláště co už jsem se naučil, že Boží načasování a moje jsou často odlišné. Radši počkám a budu následovat Jeho vedení. Doktoři se dívají na dvouleté výročí jako mezník v úspěšnosti léčby a po té době by měla být pravděpodobnost relapsu  podstatně  nižší. Už se tam blížím!!!! V mém konkrétním případě leukémie APL má jenom 5% pacientů relaps, druhý relaps mají opravdu jen zvláštní jedinci. Nechci se upínat na statistiku. Mám před sebou ještě další tři chemoterapie (září, prosinec a březen 2016). Po jejich absolování budu zase o krok dál.

I don’t want to be impatient, and I have learned that God’s timing is not always in line with mine. His timing of things has a priority, so I will just follow his lead. From the doctor’s perspective, I still have four more months before reaching the two-year mark, where the chances of another relapse are statistically significantly less probable. In my case, only 5% of all APL patients experience a relapse,  patients with two relapses are really special cases.. So I don’t put my trust in stats.  On the other hand, there is one thing we know. I will have to undergo at least three more rounds of the chemotherapy (September, December, March 2016). That much we know.

V uplynulých 6 měsících jsme udělali několik velkých rozhodnutí. Poslední čtyři roky nás změnily. Některé okolnosti už take nejsou jako dřív, Při přehodnocování naší rodinné situace jsme se začali modlit s prosbou, aby nám Pán Bůh poodkryl své plány pro nás, dá-li On sám a leukemie bude uzavřená kapitola našich životů. Podobně jako Abram ve Starém Zákoně, měli jsme s Jane dojem, že je čas odejít z práce s mládeží i přesto, že nám není úplně jasné kam vlastně v budoucnu půjdeme.. Máme se vzdát něčeho co známe a nevědět co bude? To je přesný opak mé přirozenosti a toho jak bych si představoval “připravit se na změnu.” Chtěli jsme ale zůstat poslušni Božímu vedení a vykročili do neznáma. Požádali jsme o pomoc několik z našich důvěryhodných přátel, pastorů, psychologů a za jejich podpory jsme vykročili vstříc změnám. Prožíváme pokoj , nepanikaříme a těšíme se na to co je před námi. Srpen je posledním měsícem co pracujeme pro Young Life. I přesto, že jsme s Jane oba žili představou, že naše povolání do práce s mládeží je na celý život, prožíváme vnitřní ujištění, že jsme udělali to správné rozhodnutí pro naší rodinu.

Last six months have been a very significant time in our journey. We took a lot of time to pray and assess our family situation. We have changed, and some of our circumstances have changed, too. In the early months of 2015, we asked God to show us, what will our lives look like may we talk about leukemia chapter in the past tense. Like the Old Testament story of Abram, we felt that even though we don’t know exactly where we will go next, we are to approach our direct supervisors to work with us on a plan to come off the Young Life staff team. This was a hard test, a step into another unknown. As much as both Jane and I understood our calling to full time ministry to be life-long, the more we prayed and sought guidance from people we trust and some professionals, Jane and I both felt the same peace to  accept the change of plans. August is our last month on YL staff. We know that this decision is right for our family at this time, even though there will be parts of the ministry we will miss a lot.

Nadále budeme bydlet v Praze. Mia má před sebou poslední rok školky, Sofia jde v pondělí do druhé třídy. Jane začne učit angličtinu na základní škole a zároveň je zapsána do  magisterského programu  na Walden University.  Já mám ještě pár úkolů, které bych rád pro YL dotáhl do konce a k tomu si postupně přidávám nové věci. I přesto, že se cítím fyzicky silnější než před několika měsíci, musim se hlídat a nepřeceňovat svoje sily. Odpočinek trvá déle než bych chtěl, a i přesto že už to trvá čtyři roky, za které už bych měl vědet kdy přestat pracovat a odpočívat, pořád se umím nadchnout pro práci nebo projekt, a makat co to jde, až to nejde.. A pak musim o to déle odpočívat. A do toho pak pravidelné chemoterapie, které mě vlastně pomáhají zpomalit životní tempo a poctivě odpočívat..

We will remain based in Prague.  Mia has her last year of pre-school, Sofia will start 2nd grade next Monday. For the next school year, Jane will be teaching English at a local school and study towards her Masters Degree in Education at Walden University. I am finishing up things with Young Life and slowly adding other things to my schedule. I still can’t plan much ahead,  even though I feel good, and I am slowly regaining my physical strength. I get tired very easily, and the recovery takes a much longer time than I would like to.  I have learned my lessons, four years of fighting this is long enough time to know when I need to stop working and lay down.  And you guessed right, I still get excited about work, forget to stop.. and need to rest even more…And it doesn’t help to have the chemo. I guess it helps because then I need to really stop and rest…

J.B.Phillips přeložil verš z Matoušova evangelia 5:4 tímto způsobem:
“Štastni jsou ti, kteří trpí spolu se světem. Nakonec to budou oni, kteří poznají víc štěstí než ti, kteří se bolesti vyhýbají.”

Listen to this translation of Matthew 5:4  by J.B. Phillips:
“Happy are they, who bear their share in the world’s pain. In the long run, they will know more happiness than those who avoid it.”

Bůh mi dal možnost vnímat svět z jiného úhlu. Celých 37 let jsem se bolesti a těžkostem vyhýbal, a i když nějaké přišly, dokázal jsem si je držet od těla. Ani bolest ani utrpení nehráli rozhodující roli v mém životě. Za posledních pár let, jsem ale poznal víc bolesti a  víc utrpení než za celý život před nemocí.

God has allowed me to see life from a different perspective. For 37 years, pain and hurt were not part of my life. Occasionally, yes. But they didn’t define who I was or what I was doing about it.  I was able to avoid pain or find ways to keep it at a safe distance.  Last few years, I have been around pain, hurt, sickness and death more than all the years before.

Před deseti dny jsme s Jane jeli na pohřeb pastora Daniela. S chronickou leukemií zápasil 6 let. Zemřel ve věku 57 let. V roce 1993 mě jako nově obráceného věřícího pokřtil, byl jsem součástí sboru, kde sloužil a kázal, měl velký vliv na formování mé víry a stál u důležitých životních rozhodnuti. Modlili jsme se spolu, jedli spolu, sdíleli jsme společně Večeři Páně. Respektoval jsem jej jako autoritu, která byla známá milostí a pokorou. Ve své poslední knize popsal svůj zápas s leukemií. Mezi jinými použil I tento citát od Teresie z Lisieux:
“Neumirám, ale vcházím do života. Smrt je odloučení duše od těla, nic jiného. A já nemám strach z odloučení, které mě  navždy spojí s dobrým Bohem. Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh!“

Ten days ago, Jane and I went to Pastor Daniel’s funeral. He was battling chronic leukemia for six years, passing at the age of 57 years. He played an important role in my life. He baptized me in May 1993 after I made a decision to follow Jesus. He was my pastor for over 15 years. We prayed together; we shared meals, we shared the bread and wine of the Lord’s supper. He was a part of many of my significant decisions. I had respect for his authority that was known for grace and humbleness. In his last book that he wrote about his life and his fight with leukemia, he used many quotes. This one stands out for me as I think of Daniel’s journey through life to his last day, when his body had had enough chemos, transplants, pills, sicknesses, fatigue and couldn’t take it any more:
 “I am not dying, I am entering into life. Death separates the soul from the body, nothing else. And I am not afraid of separation that will forever unite me with the good God. It will not be “death” who will come for me, it will be God!” 
                                                                        Sister Theresa of Lisieux, (1873-1897)

Tento citát mě velice oslovil a dal mi nově naději a důvod důvěřovat Bohu. Jednou přijde můj poslední den. Nemusím se bát smrti,  já se můžu těšit na setkání s mým Stvořitelem a Spasitelem.  Nejen těšít se, nemůžu se dočkat!!!!!!

Ever since I read that, it helps me to keep the right perspective of hope and trusting God.  Even though my days are numbered, I can rest and be at peace that my dying won’t be death’s victory, but it will be time for me to meet my Creator and my Savior in person!!! For that, I can’t wait!  

Ale do té doby, než nastane můj poslední den, jsem moc vděčný za přidané dny, týdny a měsíce, které můžu prožít s  Jane, Sofií a Miou, s rodinami jak tady tak v Americe, s kamarády ze sboru I mimo něj. Náš okruh přátel je dokonce už tak veliký, že se nestíháme všichni navštěvovat. Jsem štastný člověk! Dneska slavím! Prosím přidejte se ke mně a poděkujte Bohu za přidané dny mého života.

Until that day, it is with a joy that I get to live my additional days, weeks and months with Jane, Sofia and Mia,  great family circles on both sides of the ocean, enjoy a vibrant local church community and a number of friends so high, that we can’t keep up with visiting them all.. I am a blessed man. I am celebrating today! Please join me in giving thanks to God for all the added days!

Děkuji Vám za Vaší podporu a modlitby. Každý den prožívám s vděčností, kterou bych chtěl sdílet skrze všechno co dělám, chtěl bych být obrazem Jeho milosti a dá-li On sám příležitosti, pak I sdílet můj přiběh o životě s Ním.

Thank you for all your prayers and support. I live one day at a time with a strong desire - may my thankfulness be reflected in my actions, reflecting His grace and may He provide opportunities to share my story about Him!

Martin


No comments:

Post a Comment