blog silence

It's funny how quickly posting about life on this blog becomes a part of life. Now, after only a few short weeks of writing on this blog, this past week of 'blog silence' has felt weird for me. It hasn't been until just today that I could put my finger on it and assign words to it....

Je vtipné, jak rychle se psaní o životě na tomto blogu stane vaší každodenní součástí. Dnes, po několika krátkých týdnech psaní, byl tento týden “mlčení blogu” pro mě zvláštní. Až dnes se mi to podařilo napsat a správně přiřadit slova.

This past week has felt remarkably normal. Normal meaning healthy. This has been the first week in a long time when Martin has felt well, the girls and I have been healthy, Sofia has been to skolka for a full week, we have had so many fun visits and have begun reconnecting with normal life in small bits.

Uplynulý týden byl až pozoruhodně normální. Tím normální myslím zdravý. Byl to první týden, kdy se Martin cítil po dlouhé době dobře, holky a já jsme taky zdravé, Sofia zůstala ve školce celý týden, měli jsme spoustu skvělých návštěv a pomalu se dostáváme zpátky do normálního života.

So much so, that (i hesitate to even write it) that I ignored the cancer. I blocked it out of our life for a whole week. We talked about it a little. We shared updates when asked. But the feeling in our home was like it was in October pre-cancer, except with more naps (and still no public transportation).

Takže jsem i ignorovala rakovinu (Dokonce se to zdráhám napsat). Po celý týden jsem jí vypustila z našeho života. Trochu jsme o tom mluvili. Podělili jsme se o novinky, když se nás někdo zeptal. Ale ten pocit u nás doma, byla jako v říjnu před rakovinou, až na více zdřímnutí (a pořád žádnou MHD).

I want to savor it and stay here. I think of the girls, and to them their daddy is 'all better'.

Toto si chci vychutnat a zůstat tady. Myslím na holky, pro ně je na tom táta “daleko lépe”.

Now looking back, this blog is something I did that is so connected with Martin's illness, that my unintentional pause was me (or us?) taking a break from Leukemia.

Když se dívám zpátky tento blog, je to něco, co je spojeno s Martinovou nemocí. Můj nechtěný záměr byl, že jsem (jsme) si tím odpočinuli od Leukémie.

aren't breaks nice? Actually, right now in our area of Prague, students are on spring break. Which is funny because it is as winter as it could be, -16 C. In our sidliste (building complex) it feels like a ghost town...so many people are gone to the mountains for the week.

Nejsou tyto volna úžasné? Vlastně právě teď mají Pražští studenti jarní prázdniny. Což je vtipné, protože je taková zima, že je až -16°C. Na našem sídlišti je to jako v městě duchů.. tolik lidí jelo na týden do hor.

But at the end of the day, we have cancer drugs in our kitchen and Martin's phone reminds him 2X a day to take them. He went to the doctors today and he will begin another round of chemo next week. Again. This should be good news....

Ale na konci dne máme v kuchyni léky na rakovinu a Martinův telefon mu dvakrát denně připomíná, že si je má vzít. Dnes byl u lékaře a příští týden začíná další kolo chemoterapie. Zase. Toto by měly být dobré zprávy.

Breaks end. I think God knew that our little family needed this time together, to hibernate and enjoy each other for a few days and have quality time with friends without sickness. Psychologically, spiritually, emotionally stronger because of this break.

Volna končí. Myslím si, že Bůh věděl, že naše rodina potřebuje tento společný čas k odpočinku a k tomu, abychom si užili těch pár dní spolu a s našimi přáteli, bez nemoce. Díky tomu jsme psychicky, duševně a emočně silnější.

and I am so thankful for it.

and thankful for your support for and patience with us in this.

we'll be in touch!

Jsem tak vděčná.

Jsem vděčná za podporu a trpělivost, kterou s námi máte.

Budeme v kontaktu!

for the translation- thanks, Vendy!!!