the reminders. they are everywhere.

So maybe I am not as much of a blogger as I thought I was. Now that my last post was a month ago, I can't remember what it was like to share such details of our family so easily. I have been reflecting on this- and in all honestly, A LOT has changed between November 30 and today. Obviously, Martin is home. He isn't in constant pain. He looks great. The dust has settled from the initial trauma of the news. I have started teaching and learning and meeting with people again. We have really tried to start thinking and looking beyond cancer.... all of these are things I couldn't say in the beginning. However, many of the big things are the same, just affect us differently. I am reacting differently. Healing. Surviving. Living each new day in yet another new normal.

Hm, možná nejsem takový blogger jak jsem si myslela. Teď měsíc od posledního příspěvku se nemůžu rozpomenout, jak snadné bylo sdílet podrobnosti o našem životě. Když se nad tím zamyslím - zcela upřímně - HODNĚ se toho od 30. listopadu změnilo. Jak je zřejmé, Marti je doma. Nemá neustálé bolesti. Vypadá skvěle. Na původních traumatických oznámeních už leží prach. Já začala opět učit, učit se a setkávat se s přáteli. Opravdu se snažíme přemýšlet a dívat se dál, za rakovinu… na vše to, co jsem nemohla na začátku vyslovit. Avšak, hodně z těch velkých věcí se nemění, jen na nás působí jinak. Reaguju jinak. Lečím se. Přežívám. Prožívám zase každý nový den jako běžnou realitu.

What is the same?

Martin still has Leukemia. There is something inside of him that could take his life. He continues to take a million pills each day, follow the doctors' orders and learn what that means for him on many levels. I am the healthy parent. Subconsciously, this is heaviness is one that I sometimes carry gracefully, but most often resist and want to fight. Maybe in the same way Martin wrestles with his illness. If you came over today for a visit, you would probably be shocked by how great Martin looks, how much energy he has and how we seem to doing pretty well. You would probably be so glad to see him playing with the girls and love to hear Sofia and Mia laughing and giggling. Maybe even better than normal? Believe me, it has felt SO SO good to visit with so many people these past weeks. Each person has energized us and encouraged us.

Co se nezměnilo?

Martin pořád Leukémii má. Má v sobě něco, co by mu mohlo vzít život. Pořád musí denně spolykat milión prášků, poslouchat rady doktorů a point, co to pro něj v mnoha směrech znamená. Já jsem ten zdravý rodič. Podvědomě vim, že is téhle tíhy občas nesmírně vážím, ale stejně často se proti ní bráním a chci s ní bojovat. Martin možná se svou nemocí bojuje podobně. Kdybyste přišli dneska na návštěvu, byli byste pravěpodobně šokování tim, jak skvěle Martin vypadá… kolik má energie i tim, jak se zdá, že vše zvládáme. Pravědpodobně budete mít radost z toho, jak si hraje s holkama a jak se u toho smějou. Možná vám přijde, že se máme líp než normálně. Věřte mi, bylo SKVĚLÉ během posledních týdnů se setkat s tolika lidmi. Každý člověk nám dodal energii a povzbuzení.

But I must share that at the end of the day or between visits, and when things are quiet- I really can still see it. I see the cancer in Martin. I can see how he has gathered energy from somewhere to be 'normal Martin', engaging, laughing, telling stories, being a gracious host- and then is empty. It is still there. I know Martin isn't trying to hide it, I mean his new haircut is an obvious reminder. But I see it in the exhale.

Ale musím být upřímná a podělit se i o to, že poté, co všichni odejdou, nebo v tom tichu mezi návštěvami, je mi opravdu jasné, že Martin rakovinu má. Vidím, že pro návštěvu posbíral veškerou energii, aby mohl být tím "normálním" Martinem, Martinem, který je zábavný, usměvavý, vykládá historky a je zdvořilým hostitelem. A potom je prázdný. Pořád to tady je. Vím, že se nesnaží to maskovat, jeho nový účes to jasně napovídá. Ale vidím to v tom, když vydechne.

I see it in my kitchen. I used to have a baking shelf with jars of all the different kinds of flours they have here, sugars, salt, baking powder. Now they share the shelf with boxes and boxes of drugs. Another reminder that this is still a reality for our life.

Vidím to u nás v kuchyni. Dříve jsem na lince měla vyskládané potřeby na pečení -pekáč, nádoby s různými druhy mouky, cukry, sůl, kypřící prášek. Teď na lince sousedí s krabičkami a dalšími krabičkam léků. Další připomíka toho, že tohle je naše nová realita.

As I wrote in the last post, we have heard that Martin will continue to receive treatment for two years. I am reminded of his cancer when I look ahead and want to make simple plans. A conference, a camp, trips, family weddings and reunions... We travel. We are in big groups. We sometimes are the ones gathering the groups. I am reminded of Martin's sickness when we want to start planning, but can't.

Jak jsem psala v posledním příspěvku, dozvěděli jsme se, že se Martin bude léčit jěště dva roky. Jeho rakovinu si připomenu, kdykoli se podívám dopředu a chci něco naplánovat. Konferenci, tábor, rodinné svatby a srazy. Cestujeme. Exitujeme ve velkých skupinách. Občas pořádáme velká setkání. Martinovu nemoc si připomenu vždy, když začnu něco plánovat a vím, že nemůžu.

The reminders are everywhere. I try not to see them. I try to get used to them . I can't.

Připomínky jsou všude. Pokouším se je nevidět, sžít se s nima. Ale nemůžu.

How am I reacting differently? I am frustrated. so very frustrated. I want to break the glass ceiling. I want to cut the leash that is 'holding us back' with a machete. I want to scream at the top of my lungs at the tension we are living in right now. Recently we have just heard of too my stories of people in their journey with cancer- some who after years, are at rest with the Lord; some who are just beginning; some who are in remission. And I am very emotional about each one.

Jak reaguju jinak? Jsem frustrovaná, tak frustrovaná. Chci prolomit skleněný strop. Mačetou přetnout lano, které nás svazuje. Chci na to napětí, ve kterém teď žijeme, křičet. Nedávno jsem slyšela příběhy o lidech s rakovinou - jedni odpočívají po letech v pokoji s Pánem, jiní jsou na začátku, další v remisi. Každý příběh je pro mě silně emocionální.

I know things in my heart and I know things in my head that got me through the first few months. I believe in God. I believe that he is familiar with sickness and suffering. I believe that he loves me and really, truly is with me. But I am frustrated because I don't have answers. I don't know why a friend of ours, an amazing man, with a truly beautiful wife with 2 daugthers, a son and grandchildren is gone to be with the Lord. I don't know what our little family is supposed to do now that we have experienced this; I don't want to slip back into being the way we were before. I don't know how to plan, how to be, what to do with this frustration. Other than scribble real hard with a black crayon, throw pillows and just ask God.

Vím o tom, co cítím ve svém srdci a vím, co se odvíjí v mé hlavě, o tom, co mě dostalo přes těch prvních pár měsíců. Věřím v Boha. Věřím, že zná nemoc a utrpení. Věřím, že mě miluje a je skutečně se mnou. Ale jsem frustrovaná, protože nemám odpovědi. Nevím, proč jeden z našich přátel, úžasný člověk s nádhernou manželkou, dvěma dcerama, synem a vnoučaty musel odejít za Pánem. Nevím, co si má naše malá rodina počít s tím co prožila. Nechci se ale vrátit tam, kde jsme byli před tím. Nevím jak mám plánovat, jak exitovt, co dělat s mou frustrací. Nevím, jak reagovat jinak, než čmárat s černou pastelkou, házet polštáři a ptát se Boha.

In reality, I don't know any less today; or I didn't know any more before Martin's diagnosis. I'm just forced to look at it, my 'unknowing', in the face and deal with it. Humbling.

Ve skutečnosti nevím, dnes nevím o nic víc nebo míň, než jsem věděla před Martinovou diagnózou. Jsem nucena se podívat mému nevědění do očí a vyrovnat se s tím. Je to pokořující.

This blog really was to keep you informed on Martin's health. I am mixing way more of our thoughts and other stuff into it that I had planned. Thanks for keeping up with us.

Tenhle blog měl být vlastně update o Martinově zdraví. Rozvedla jsem tady mnohem více myšlenek a záležitostí, se kterými se potýkáme, než jsem chtěla. Děkuju, že s námi držíte krok.

As for Martin, he last had a check up on Monday and all of his blood levels were 'good' enough to continue with the planned chemotherapy next week. It will be his last one! I know. It is amazing. He regularly visits Mykola, his first roommate in the hospital- their friendship is precious. Mykola and some of the other 'guys' felt good enough for a pizza on Sunday night. When Martin was in the hospital, that was a tradition they shared....sunday night pizza. So Martin was happy, honored and humbled to bring them pizza. Their stories and their pain and their complications are very real reminders to Martin (to us) of the power of prayer and God's mercy.

Co se týče Martina, jeho poslední kontrola proběhla v pondělí a řekli mu, že jeho krevní obraz je dobrý, dobrý natolik, aby pokračoval v plánované chemoterapii. Jeho poslední! Já vím, je to úžasné. Pravidelně navštěvuje svého prvního spolubydlícího z nemocnice Mykolu. Jejich přátelství je vzácné. Mykola i ostatní se cítili dobře natolik, že si dali svou oblíbenou nedělní pizzu. Když byl Martin v nemocnici, stalo se tradicí, že se v neděli podělili o pizzu, Takže Martin byl šťastný, poctěn a rád, že jim může donést pizzu. Jejich příběh, bolest a komplikance byly připomínkou síly modliteb a Pánovi milosti.

Please pray for Martin's upcoming and last round of chemo. The past round was 2x stronger than normal and this one should be back down to the normal doses. So relatively, it should be easier. But who really knows. Also, in April and May I have a few trips and am having a hard time deciding whether to go, for how long etc. I honestly don't know. Pray for wisdom.

Prosím, modlete za Martinovu nadcházející chemoterapii. Poslední kolo bylo dvakrát silnější než obvykle a tahle má být jako to dřív, takže relativně snesitelnější než ta minulá. Ale kdo ví. Taky prosím o motlitby pro mě. V dubnu a květnu mám podniknout dva výlety a je pro mě těžké se rozhodnout, zda-li mám či nemám jet, a pokud ano, tak na jak dlouho atd. Upřímně nevím. Prosím, modlete se za moudrost.

And lastly, pray that all of these reminders of Leukemia that I shared about in this post would bring me to place of gratefulness, peace, and compassion and even lead me to pray more deeply for Martin and others.

A taky se, prosím, modlete, aby mě ty připomínky Leukemie, které jsem s vámi v tomhle příspěvku sdílela, dovedly na místo vděčnosti, klidu, a soucitu, a aby mě dokonce vedly k tomu, hlouběji se modlit za Martina a ostatní.

* Please don't let what I shared about Martin being tired stop you from visiting! When Martin read this post, that was his first reaction. We have loved the shared meals, movies, amazing mozzarella from George, stories and times together. Come on over :)

* Prosím, nenechte se odradit od návštěv po tom, co jsem napsala, jak se Martin po nich cítí. Když si Martin přečetl, co jsem napsala, byla to jeho první reakce. Máme rádi společná jídla, filmy, úžasnou mozzarellu od George, příběhy a společně strávený čas. Tak nás neváhejte navštívit!

for translation, thanks Irenka!!!!!!!!!!!!!