Saturday, January 7, 2012

Wednesday, 30 November, the day Martin was diagnosed with Leukemia.

There are a few days that will forever be burned into my memory. Not the whole day, but different details, such as the weather, songs, food, smells, obscure comments or thoughts, etc. It was raining when Sofia was born and snowing when Mia was born. I remember the appetizer sampler plate Jenelle and I ate as we were waiting for our flight that would move us to Europe and the mix we listened to as we drove up the coast to my wedding.

Existuje pár dní, na které už nikdy nezapomenu. Ne celý den, ale různé detaily, jako třeba počasí, písničky, jídlo, vůně, negativní komentáře nebo myšlenky, atd. Když se narodila Sofia, pršelo, když se narodila Mia, tak sněžilo. Pamatuji si ochutnávkový talíř předkrmů, ze kterého jsme s Janelle ochutnávaly před tím, než jsme se přestěhovali do Evropy a hudební mix, který jsme poslouchaly při cestě na moji svatbu.

Wednesday, 30 November is the newest member to this group of days.

Středa, 30. listopadu je nejnovějším členem této skupiny.

This week Martin was going to the dentist first thing every morning. This dentist sees emergency patients at 7:30 and regular patients with appointments start coming later. His dentist is on the other side of Prague, so our system was for Martin to leave by car before 7 to avoid traffic. I didn't feel great about him driving, but he used the argument that there wouldn't be many cars on the road and won. Mia and I walked with Sofia to preschool at 8 and then hopped on the Metro and then a tram to meet Martin at the dentist to drive him home.

Během tohoto týdne Martin chodil každé ráno na kontrolu k zubaři. Jeho zubař od 7:30 přijímá urgentní pacietny a objednaní pacienti docházejí později. Jeho zubař ordinuje na druhé straně Prahy, takže náš systém fungoval tak, že Martin tam před sedmou odjel autem, aby se vyhnul provozu. Moc se mi nelíbílo, že je v autě sám, ale přesvědčil mě tím, že na cestách v tuhle dobu ještě není tolik aut. Mia a já jsme v osm zavedly Sofii do školky a pak jsme nasedly na metro a pak tramvaj, která nás zavezla za Martinem k zubaři, odkud jsme už společně jeli autem domů.

I actually don't even remember Martin leaving the house and it is one of the most painful thoughts to me would be that he never came home. (correction: HE IS HOME! he just never came home that Wednesday)

Vlastně si ani nepamatuju, když to ráno Martin odešel, a to mě strašně mrzí, protože jsem tehdy ještě nevěděla, že se vlastně nevratí domů. (oprava: JE DOMA! ale v tu středu se už nevrátil domů.

The girls were great that morning. Waking up, playing (relatively) quietly while I read and finish waking up, eating oatmeal with cranberries, getting dressed and out the door. I brought my morning cappuccino to go, which I regretted because I spilled it walking down the hill behind the metro. We dropped off Sofia and were off to the dentist.

Holky byly to ráno skvělé. Vstaly, hrály si (relativně potichu) zatímco já jsem si četla, pomalu se probouzela, jedla ovesnou kaši s brusinkama, oblékala se a vyrazila ven. S sebou jsem si vzala moje ranní kapučíno, čehož jsem později litovala, protože jsem ho rozlila po cestě z kopce. Sofii jsme nechaly ve školce a vyrazily k zubaři.

I remember not even thinking much about Martin's visit to the dentist. It had quickly become a new routine in our lives and it meant that he would be getting better. We took the metro to Namesti Republiky and took a tram to Olsanske Namesti. When I was lifting the stroller onto the tram, my travel coffee mug fell out of the cup holder and off the tram as the door closed. I regretted bringing it even more, but thankful it wasn't a favorite cup.

Pamatuju si, že jsem si ani nelámala hlavu tím, že Martin musí k zubaři. Jeho návštěvy u zubaře se rychle staly součástí naší každodenní rutiny, a navíc to znamenalo, že se uzdravuje. Metrem jsme dojely na Náměstí Republiky a přesedly na tramvaj směrem na Olšanské náměstí. Když jsme zvedala kočárek do tramvaje, můj termohrnek vypadl z tramvaje ven zrovna když se zavíraly dveře. V tu chvíli jsem ještě víc litovala že jsem si ho ssebou vzala, ale měla jsem radost, že to nebyl můj oblíbený.

How nice to be bothered by these kinds of normal life things.

Jak hezké je se zaobírat těmito každodenními věcmi.

When we got there, Martin was already outside waiting for us. He said they hardly looked at him today, but gave him a referral to an office at Karlovo Namesti. I didn't think anything of it, other than, 'Good. Someone else will figure out the right antibiotics for Martin and soon everything will be fine.'

Když jsme konečně dorazily, Martin už na nás čekal. Řekl že se na něj stěží dneska podívali, ale dali mu doporučení do ordinace na Karlově náměstí. Nijak jsem se nad tím nepozastavila, až na to, že jsem si pomyslela: "Dobře, konečně někdo Martinovi předepíše ta správná antibiotika a on se brzy uzdraví."

As I write this, my stomach is dropping...because at that moment people, the dentist and maybe even Martin were already becoming aware that something bigger was happening inside Martin. The diagnosis was beginning and I was still thinking about the travel mug that I lost and hoping we would get home in time for Mia's nap. Martin again convinced me that he was fine to drive and even take the metro....so we fought the traffic and he drove to Radlicka and took the metro from there to Karlovo Namesti; Mia and I continued home by car.

Když tohle píšu, obrací se mi žaludek, protože v tu chvíli si už zubař, ostatní v ordinaci a možná i Martin začali uvědomovat, že se v jeho těle děje něco většího. Diagnóza se rýsovala a já jsem pořád vzpomínala na ten termohrnek a doufala jsem, že dojedeme domů včas aby si Mia mohla zdřímnout. Martin mě opět přesvědčil, že je v pořádku natolik aby řídil ba dokonce jel sám metrem, takže jsme se prodrali provozem na Radlickou, odkud on jel metrem na Karlovo náměstí a já dojela domů s Miou.

We got home. I put Mia to bed. I finished what I had been reading in the morning and sat down to watch the new episode of Glee and be mindless for a bit. At the time, it felt great. Looking back it makes me sick that while I was resting, Martin was hearing for the first time that he had cancer. I suppose it was a short hour of grace before what would be an internal earthquake, hurricane and tornado hitting all at once. (a little dramatic, i know)

Dojely jsme domů. Uložila jsem Miu. Dočetla jsem to co jsem ráno začala a sedla jsem si abych se podívala na novou episodu Glee a trochu si odlehčila mozek. V tu chvíli jsem se cítila skvěle. Když se podívám zpět, dělá se mi špatně z toho, že zatímco já jsem odpočívala, paní doktorka poprvé řekla Martinovi, že má rakovinu. Myslím, že ta krátka chvíle milosti před tím než nás najednou zasáhlo vnitřní zemětřesení, hurikán a tornádo. (trochu moc dramatické, já vím)

Around 10:30am I got this SMS from Martin. 'It seems I am a special case, doctors fought about who can solve the puzzle...I am living in an episode of Dr. House!!'. When he walked into the hospital, the receptionist told him that they don’t take walk-ins. While he was explaining the referral from the dentist, he had already attracted the attention of some doctors with his skin color and rash. I wrote that I hope that they are as smart as Dr. House.

Okolo půl jedenáctné jsem od Martina dostala smsku: "Vypadá to, že se doktoři nemůžou dohodnout kdo doposkláda tohle puzlle. Žiju v episodě seriálu o Doktoru Housovi!" Když vešel do nemocnice, recepční mu řekla, že nepřijímají volně příchozí pacienty. Když vysvětloval doporučení od zubaře, barva jeho kůže a vyrážka budily pozornost doktorů. Odepsala jsem mu že doufám, že jsou alespoň trochu tak chytří jako House.

Two hours later he wrote another SMS that they will keep him in the hospital and that he will call with a list of things that he will need. I thought that this was some kind of overnight test. NO IDEA that it would be something serious. At this point, Mia was about to wake up...so I packed a small bag, called Mikey and Monika to see if I could leave Mia with them for a little bit. When I was upstairs dropping her off around 1:00, they offered to go collect Sofia from preschool at 3. My first response was, 'No, I should definitely be home by then.'..thinking that I was just making a quick delivery. But they insisted and said for me to take my time and to not rush home. I'm so glad.

O dvě hodiny později mi napsal další smsku, že si ho v nemocnici nechají a že mi zavolá a řekne mi seznam věcí, které bude potřebovat. Myslela jsem, že mu dělají jen nějaký test během kterého bude muset jednu noc zůstat v nemocnici. VŮBEC JSEM NETUŠILA, že to bude něco tak závažného. V tu chvíli se Mia už probouzela, a tak jsem sbalila malou tašku, zavolala Mikeymu a Monice, jestli bych u nich nemohla na chvilku nechat Miu. Když jsem ji okolo jedné dovedla nahoru, navrhli, že zajdou vyzvednout Sofii ve tři ve školce. Moje prvotní reakce byla: "Ne v tu dobu už určitě budu zpátky!" … myslela jsem si, že Martinovi věci jen předám. Ale oni trvali na tom, ať se tam klidně zdržím a nespěchám domů. Jsem za to vděčná.

Meanwhile, Martin had been admitted to the hospital. He had met with the doctors who had won the ‘fight’ to take his case. Within an hour they were sure he had Leukemia and said that by dinnertime the type should be confirmed.

Mezitím Martina přijali do nemocnice. Setkal se s doktorkou, která výhrala boj o to, kdo se ujme jeho případu. Během hodiny si byli jisti tím, že má leukemii a řekli, že kolem večeře už budou znát i její typ.

I cannot imagine what this time was like for Martin. It would be about 3 hours between the time he heard the news and I arrived. I cannot imagine what this was like. The doctor gave him the advice to have me bring a bag for him and tell me in person. Excellent advice.

Nedokážu si představit, jaké tohle bylo pro Martina. Mezitím, co se tuhle zprávu dozvěděl a tím než jsem přijela, uběhly tři hodiny. Nedokážu si představit jaké to pro něj bylo. Doktorka mu poradila, aby mi zavolal, ať mu přivezu věci a ať mi řekne co se děje osobně. Výborná rada.

I walked in to the ward and was greeted by a beautiful smiling nurse who brought me to Martin. She showed me the disinfectant to use on my hands for 30 seconds before entering. I saw another patient walking in the hallway who looked so sick and the thought that Martin belonged here with them made me nearly throw up. When she opened the door to his room, immediately I knew he did. He did belong here. He looked so sick in his bed. He looked just like he did at home…but now had all of these machines around him and tubes attached to him.

Když jsem přišla na oddělení přivítala mě krásná usměvavá sestřička, která mě zavedla k Martinovi. Ukazala mi lahvičku s desinfekcí, kterou jsem musela před vstupem do pokoje použít. Na chodbě jsem uviděla jiného pacienta, který vypadal hrozně nemocně a představa toho, že sem Martin patří mi zvedla žaludek. Když sestra otevřela dveře do Martinova pokoje, okamžitě jsem pochopila, že sem Martin opravdu patří. V posteli vypadal tak nemocně. Vypadal vlastně pořád stejně jako doma, ale měl kolem sebe různé přístroje a hadičky, které k němu byly připojené.

My eyes saw this Martin, but my memory was seeing the healthy Martin. It was so confusing. He did belong here. He didn’t belong here. He should just walk out here with me. But he couldn’t leave; he had to be anchored here, in this orange hospital room. All of this was happening before I even sat down, held his hand and before either of us had a chance to say anything.

Moje oči viděly tohoto Martina, ale moje paměť toho zdravého. Bylo to tak matoucí. Patřil sem. Nepatřil sem. Měl prostě se mnou odejít. Ale nemohl, musel tady zůstat, v oranžovém pokoji této nemocnice. Tohle všechno se dělo před tím, než jsem se stačila posadit, chytit jeho ruku a před tím než každý z nás měl šanci cokili říct.

His eyes were swollen. I looked at his hand that I was holding, it seemed like someone else was wearing his wedding band. I looked back up and saw that it was actually him and he just said, ‘it doesn’t look good.’ We started crying.

Měl nateklé oči. Podívala jsem se na jeho ruce, které jsem držela, zdálo se, že je to někdo jiný, kdo má jeho svatební prsten. Podívali jsme se zpátky a viděli, že je vlastně on a on řekl, "nevypadá to dobře." Začali jsme brečet.

‘I have Leukemia. …. The dentist noticed that something was strange with my blood and sent me here. I need to be here at least 6 weeks…

"Mám Leukémii… Zubař zjistil něco zvláštního v mé krvi a poslal mě sem. Musím tady zůstat nejméně 6 týdnů."

I honestly have no words to describe the rest of the visit.

Opravdu nemám slov na to popsat zbytek návštěvy.

I tried to control my thoughts, but any direction they went was terrifying. The girls, Martin, Martin’s family, Martin, the girls, Martin, YL, friends, family, the holidays…

Snažila jsem se kontrolovat své myšlenky, ale směr, kterým se ubíraly byl děsivý. Holky, Martin, Martinova rodina, Martin, holky, Martin, YL, přátelé, rodina, svátky.

The ONLY space that was not scary was to remember that somehow the LORD was with us. In that very terrible terrifying moment, HE really truly was there. My husband was very sick. We were scared. I was crushed. Those realities didn’t change. But somehow after years of knowing and following Jesus, the truth of HIS presence with us and in us was made more real to me than ever. It is real.

JEDINÉ místo, které nebylo strašidelné bylo, pamatovat na to, že PÁN byl s námi. V tom opravdu hrozném, děsivém okamžiku, ON tam opravdu byl. Můj manžel je velmi nemocný. Bojíme se. Tyto skutečnosti se nezměnily. Ale nějakým způsobem, po těch letech co znám a následuji Ježíše, ta pravda o JEHO přítomnosti mezi námi a v nás byla pro mě více skutečná než kdykoliv předtím. Je to skutečné.

The doctor came in and greeted me in perfect English. (sigh of relief). She sat down and walked us through Martin’s cancer. She drew diagrams in my fuschia journal. She said that she was almost sure that he had APL and that she would be surprised if in a few hours the tests showed otherwise. Just recently returning from maternity leave, she was actually excited to have Martin’s case because there is such a sure plan of action that was likely to have a happy ending.

Přišela doktorka a přivítal mě perfektní angličtinou. (jaká úleva). Sedla si s námi a prošla s námi Martinovu rakovinu. Do mého fuchsiového deníku nakreslila různé diagramy. Řekla, že si byla skoro jistá, že Martin má APL a že by nebyla překvapená, kdyby testy toto za pár hodin ukázaly. Protože se nedávno vrátila z mateřské, byla nadšená, že může mít Martinův případ, protože je zde celkem jistý plán, který vypadá, že bude mít pravděpodobně šťastný konec.

Just a note: I am truly, deeply in awe of the health profession and modern medicine.

Jenom poznámka: Opravdu žasnu nad tou zdravotnickou profesí a moderní medicínou,

She talked about Martin’s minimum of 6 weeks in the hospital and urged him to find a hobby that he could do within these four walls. This made us laugh. She said that because he is young and healthy and has the support of family and friends (she would later see how BIG his support network would be!) and that because his Leukemia was discovered in such an early stage, it is a real possibility to make it through this.

Mluvila o tom, že Martin bude muset v nemocnici zůstat nejmíň šest týdnů, a tak by si měl najít nějakého koníčka, se kterým bude moci trávit čas mezi čtyřmi nemocničními zdmi. Tohle mě rozesmálo. Řekla, že díky tomu, že je Martin mladý a zdravý a má velkou podporu rodiny a přátel (pak později sama poznala jak VELKOU podpůrnou skupinu Martin má!) a díky tomu, že objevili jeho Leukemii tak brzy, existuje skutečná šance, že se tím prokouše.

Hanging on her words, I just wanted her to say it over and over again. But she also had to say the other side…that every body is different. That we have a few more hours until it is confirmed that he has APL. That it will be a long road. I couldn’t stop staring at her. This feeling of our lives being in her hands, that God very specifically chose her to be with us, and that she would be a new big character in our lives. 20 minutes earlier, I didn’t know she existed. Now I completely trust her with my husband.

Visela jsem jí na rtech a chtěla ať ta slova pořád opakuje. Ale taky se s námi musela podělit o tu druhou stránku … a to, že každé tělo je jiné. Že nám zbývá pár hodin než se potvrdí, že Martin má skutečně Leukemii typu APL. Že to bude cesta dlouhá. Nemohla jsem na ni přestat zírat. Ten pocit toho, že naše životy jsou v jejích rukou, že Pán si pro nás vybral právě ji, a že ona se stane novou velkou součástí našeho života. Dvacet minut před tím, jsem ani nevěděla, že existuje. Teď jsem ji musela svěřit svého manžela.

She left the room and it was becoming more and more real.

Odešla z pokoje a všechno se pomalu stávalo skutečnější.

Still holding hands, I don’t remember talking very much. As long as my eyes were open, they weren’t crying. There was too much to take in. and I couldn’t take my eyes of Martin. Every maternal/wife instinct in my body was multiplied by 1000…with adrenaline and shock and fear. Frustrated that I couldn’t provide what the hospital could to kill the cancer and get him healthy, but completely positive that I needed to be here with him, he needed me and we belong together. I was sure that this day and what would be ahead of us would absolutely change our lives forever.

Pořád jsme se drželi za ruce, a ani si nepamatuju, že bychom moc mluvilil. Dokud jsem měla otevřené oči, neplakala jsem. Bylo toho tolik, co jsem musela vstřebat a nemohla jsem od Martina otrhnout oči. Každý mateřský/manželský instinkt v mém těle byl tisíckrát větší…. provázen adrenalinem, šokem a pocitem strachu. Byla jsem frustrovaná tím, že Martinovi nemůžu nabítnout to co nemocnice, k tomu abych zneškodnila jeho rakovinu a uzdravila ho, ale byla jsem si úplně jistá tím, že tam s ním musím být, že mě potřebuje a že k sobě patříme. Byla jsem si jistá, že tento den a to co je před námi absolutně a navždy změní naše životy.

I needed to talk through the next immediate steps. Who and how do we tell the news? Go home. Get the girls. Write some emails. Call my family. Go to sleep. Take Sofia to skolka. Come back to hospital as soon as possible. Don’t look to the right or the left. What do I usually think about on a Wednesday afternoon? Those thoughts were infinitely far away. The only thing I knew was that I had to get back to the hospital and had no idea what it would feel like as this news started to sink in.

Potřebovala jsem, abychom společně prošli ty následující kroky… Komu a jak to řekneme? Pojedu domů. Vyzvednu holky. Napíšu emaily. Zavolám domů. Půjdu spát. Zavedu Sofii do školky. Do nemocnice za Martinem půjdu co nejdřív. Nebudu se dívat na pravo ani na levo. O čem tak obvykle ve středu odpoledne přemýšlím? Tyhle myšlenky byly nekonečně daleko. Jediná věc, kterou jsem věděla, bylo, že jsem věděla, že se do nemocnice budu muset vrátit a neměla jsem ani ponětí o tom, jaké to bude, až se ta zpráva postupně usadí.

Now I do.

Teď to vím.

I don’t remember saying goodbye to Martin or how my time there ended. I think it was around 5. It was already dark outside. He gave me his wallet, his keys and all of the things he had with him that he wouldn’t need. I unpacked the bag I brought for him in his little closet and we made a short list of things to bring tomorrow. And I left.

Rozloučení se s Martinem si nepamatuju, ani to jak náš čas spolu skončil. Myslím, že to bylo kolem páté. Venku už byla tma. Dal mi svoji peněženku, klíče a všechny věci, které ssebou měl, ale nepotřeboval je. Do malé skříňky jsem mu vybalila jeho věci a sepsala seznam věcí, které budu muset přinést zítra. A odešla jsem.

I wished that it was a sunny afternoon so I could wear my sunglasses. Tears were just falling and I couldn’t control them. I tried clenching my jaw, looking up, taking deep breaths but nothing helped. Remembering I had Martin’s wallet with cash in it…I made the quick decision to take a taxi home instead of the metro. We NEVER take taxis; Prague has an excellent public system. Even though I knew that with traffic, the car ride would take longer, I wasn’t ready for the stares. I needed to be confined in a small space and delivered home…with as little effort as possible.

Přála jsem si, aby bylo slunečné odpoledná a já jsem si mohla nasadit svoje sluneční brýle. Slzy mi tekly po tváři a já jsem je nemohla nijak zastavit. Zkusila jsem skousnout zuby, podívat se do nebe, pořádně se nadechnout, ale nic mi nepomohlo. Vzpomněla jsem si, že mám Martinovu peněženku a v ní peníze, a tak jsem se rychle rozhodla, že domů pojedu taxíkem místo toho, abych jela metrem. My NIKDY nejezdíme taxíkem, Praha má senzační dopravní systém. I když jsem věděla, že bude provoz a cesta autem bude trvat déle, nebyla jsem připravena na pohledy kolemjdoucích. Potřebovala jsem být uzavřená v malém prostoru a dovezena domů s co nejmenší námahou.

The taxi ride. I imagine taxis that hang around hospitals would transport people like me every now and then. People who are just beginning to process BIG news. I enjoyed feeling anonymous and felt no shame in weeping the whole journey. My favorite thing of all time in Prague to do is to cross any of the bridges from the Nove/Stare Mesto side to Mala Strana/Smichov side. The stunning view of the Prague castle to the right never gets old. This particular time, I was irritated that it looked so unaffected, so unchanged by the news. It looked as radiant and majestic as always. Then my thoughts moved to all the people who were living this moment- unaware that Martin has Leukemia. Tonight I would have to communicate this. But I couldn’t say it yet; I couldn’t put the sentence together.

Myslím, že taxikáři, kteří pracují v okolí nemocnic, občas převážeji lidi jako jsem byla já. Lidi, kteří začínají vstřebávat tu VELKOU novinu. Užívala jsem si pocit anonimity a nijak mě nevrušovalo to, že jsem celou cestu plakala. Moje nejoblibenější věc v Praze je, když přejíždíte autem z Nového Města do Starého Města, z Malé Strany na Smíchov. Ten ohromující výhled na Pražský Hrad se nikdy neohraje. Avšak tentokrát mě iritovalo jak neovlivněně a nezměněně to celé vypadá. Pohled byl pořád stejně blažený a velkolepý. Potom se moje myšlenky přesunuli k lidem, kteří ještě nevěděli, že Martin má Leukemii. Ten večer jsem jim to musela říct. Ale ne tehdy, tehdy ještě jsem to ani nedokázala vyslovit

This was the first time I prayed about Martin’s cancer. I said to God, ‘Martin has Leukemia,’ and that was it. I left the rest for my heart and the Lord to communicate without words, through the cries of my heart and by the Spirit of the Lord. I sent an SMS to my dear friend Carrie, ‘I’m in a taxi coming home from the hospital. Carrie-Martin has leukemia…I will call later. Pray for me now as I get the girls. I don’t think I could say it out loud yet. SMSing is easier.’ She was praying. We arrived to our building too soon. I would never feel ready to do what I had to do.

Toto bylo poprvé co jsem se modlila za Martinovu rakovinu. Řekla jsem Bohu : “Martin má leukémii” a to bylo všechno. Zbytek jsem nechala mému srdci a Bohu aby si probrali mezi sebou beze slov, skrze mé slzy a Božího ducha. Poslala jsem SMSsku mé drahé kamarádce Carrie : “Jsem v taxíku z nemocnice. Carrie - Martin má leukémii ... Zavolám později. Modli se za mě, musím to říci holkám.Nemyslím si, že to ještě dokáži říct nahlas.” SMSskování je snadnější. Ona se modlila, dojeli jsme k našemu domu příliš rychle. Nikdy bych se necítila připravená k tomu, co teď musím udělat.

I had to go upstairs to Mikey and Monikas flat, tell them the news, and somehow be a mommy for 2 hours. Mikey and Monika live on the 3rd floor. I went in and upstairs and knocked on the door. Waited and waited no answer. My eyes focused and saw our name plate, Hasikovi with a bike that has four seat. I decided to go ahead into our house and drop off the bags before going upstairs. I’m glad I did because I had a moment to react to the fact that Martin wasn’t coming home. He wouldn’t see the lunch dishes that were left out or laundry piled up. He wouldn’t be enjoying the space that we have so carefully put together to be home…that has his influence in every corner. The furniture, the paint, everything has his touch. I tried to get a few more tears out before I got the girls, but I’m learning that tears don’t work like that.

Musím zajít nahoru, za Mikeym a Monikou do bytu, říci jim tu novinu a nějak se pokusit být mámou na 2 hodiny. Mikey s Monikou bydlí ve 3. patře. Šla jsem nahoru, zaklepala na dveře. Čekala a čekala, nikdo neotvíral. Moje oči zaostřily a uviděly naši jmenovku,, Hasíkovi s velkým kolem, které má 4 sedla. Rozhodla jsem si prvni odložit tašky u nás, než půjdu nahoru. Jsem ráda, že jsem tak udělala, protože jsem měla trochu času si urovnat, že Martin se nevrací domů. Že neuvidí to neumyté nádobí, nebo nevyprané prádlo. Že si neužije to místo, které jsme spolu přestavěli na domov, místo, které má jeho rukopis v každém rohu. V nábytku, jak jsou vymalované stěny, všude je vidět. Pokusila jsem se utrousit posledních pár slz před tím, než si vyzvednu holky, ale učím se, že slzy takhle nefungují.

I went upstairs, sure that I was at the right flat this time and it took me a few moments to find the courage to knock. I heard giggles and running and happy sounds. I think I mentioned in another post that upstairs with Mikey, Monika, Matyas and Kuba is a ‘home away from home’ for the girls. It is their happy place. They feel loved, safe and secure. I didn’t want to take them from there. I didn’t want to introduce this new reality, this new uncertainty to Sofia and Mia.

Šla jsem tedy nahoru, ujistila se, že jsem tentokráte u správného bytu, ale trvalo mi delší chvíli, než jsem našla dost síly zaklepat. Z poza dveří jsem slyšela hihňání a běhání. Myslím, že jsem se už zmínila v některém z předchozích postů, že nahoře u Mikeyho, Moniky, Kuby a Matyáše je pro holky “domov, mimo domov” . Je to jejich šťastné místo. Kde se cítí milované, bezpečně a jistě. Nechtěla jsem je od tamtud brát. Nechtěla jsem jim představit tuhle novou realitu, tuhle novou nejistou pro Sofii a Miu.

This was the heaviest moment for me. I knew it would be hard to tell the news and to bring my little girls into this place with me. And there was no hiding it or playing cool. My eyes, my face, the tears… I had to bring them, people, our friends and family into this. I knew from the beginning that I couldn’t do this alone. People can’t. We aren’t meant to.

Tohle byl pro mě ten nejtěžší moment. Věděla jsem, že to bude složité říct holkám tuhle novinu a vzít je na tohle místo. A nešlo se schovat, nebo předstírat, že se nic neděje. Moje oči, můj obličej, moje slzy, ...... Musela jsem je zasvětit, lidi, naše kamarády, rodinu, musela jsem je do toho zatáhnout. Od začátku jsem věděla, že to nezvládnu sama. Lidé nemohou. Nebyli jsme tak zamýšlení.

I knocked, Monika opened the door. And I said it, probably with mistakes in Czech. But they understood, give me a big hug and offered their complete support. I can’t say enough what their support means to us. Truly one of the biggest gifts I’ve ever received.

Zaklepala jsem, Monika otevřela dveře. A já jsem to řekla, asi s nějakými chybami v češtině. Ale oni rozuměli, pořádně mě objali, a nabídli veškerou podporu. Nemůžu plně vyjádřit co pro nás jejich podpora znamená. Skutečně jeden z největších darů, jaké jsem kdy dostala.

I remember exactly were the girls were…. They were laughing and having fun. I wanted so badly for them to stay in this ‘happy place’ but also so badly couldn’t wait to pile into Sofia’s little bed in our jammas and just hold them and read books and be together. Somehow we did manage to do all of the normal night routine with a quick episode of Wonderpets which allowed me a few minutes to write the first two emails. Phone calls would have to wait till the girls were in bed.. I still needed some practice saying the news in English. Typing was easier.

Naprosto přesně si pamatuji, kde byly holky. Smály se a užívaly si. Strašně moc jsem si přála, aby mohly zůstat na tomto “ šťastném místě”, ale také jsem se nemohla dočkat uložit je do Sofiiny postýlky, v našich pyžamech a jenom je držet a číst knižky a být spolu. Nějak se nám podařilo udržet klasickou večerní rutinu s krátkou epizodou Wonderpets, což mi umožnilo ukrást pár minut na první dva emaily. Telefonáty musejí počkat než holky usnou. Pořád jsem potřebovala trochu přípravy na to, to vyjádřit v angličtině. Psaní bylo snadnější

First, I wrote to our Young Life supervisors, Dave and Al who are SO much more to us than supervisors. They are some of our closest friends and they dearly love Martin. Within the hour they called. Stacey (Al’s wife) called and cried with me on the phone. I couldn’t really talk. Dave called and when he realized that I was doing the nighttime routine with the girls and weeping at the same time, he said, ‘Jane, I’m calling you at 9:45. Put the girls to bed, take a deep breath and I’m calling you at 9:45.’ And he did. On the dot.

Jako první jsem napsala našim Young Life vedoucím, Davovi a Alovi, kteří jsou mnohem více, než jen vedoucí. Jsou to jedni z našich nejbližších přátel a moc milují Martina. Během hodiny volali. Stacey (Alova manželka) volala a spolu jsme plakaly po telefonu. Ve skutečnosti jsem nemohla moc mluvit. Dave volal a když zjistil, že ukládám holky a u toho vzlykám, tak mi řekl: “ Jane, zavolám ti v 21:45, ulož holky a pořádně se nadechni a já ti zavolám v 21:45” A splnil to do puntíku.

Secondly, I wrote to our YL team here in Prague who are absolutely a part of our family. I couldn’t figure out how to send an email to the googlegroup…so Charlie did it for me J

Zadruhé jsem napsala našemu YL teamu v Praze kdo jsou naprosto součástí naší rodiny. Nemohla jsem přijít na to, jak poslat hromadný email skrze google skupinu tak to za mě udělal Charlie J

Then I sent the email to a bunch of our email groups. It is the very first post on this blog. I can honestly say that I don’t remember writing it.

Potom jsem poslala emaily našim emailovým skupinám. Je to také první post, na tomto blogu. Ale upřímně musím říct, že si vůbec nepamatuju, že jsem to psala.

I know children are incredibly sensitive and are constantly taking the emotional temperature of their surroundings. Of course my girls could tell that something was very very wrong. I wish I could have held it in more these first few days- but it was impossible. I can only hope that they sensed some sort of strength and hope in the midst of my brokenness. Still in shock, I was just in the beginning of accepting this new normal. And even though they are so small, I wanted to give them room to do the same. Daddy’s not home, is it ok? Things are a bit different. Mommy’s a bit off. Many people are coming around to help, bring meals and babysit. Is it ok? Yes, this new normal is. It will be. Trusting and believing that somehow this is good -is perhaps the biggest spiritual stretch I have ever done. Can small children do it as well? I think so. Gracefully and courageously and tenderly, maybe even more so.

Vím, že děti jsou neskutečně citlivé a neustále berou emocionální teplotu z jejich okolí. Jistě, že moje holky poznaly, že něco není v pořádku. Přeji si, abych se tehdy více udržela těch prvních pár dnů, ale bylo to nemožné. Jen doufám, že pocítily i trochu síly a naděje skrze to zdrcení. Pořád v šoku, jsem byla teprve na začátku uvědomování si tohoto nového normálu. A i když jsou ještě malé, chtěla jsem jim umožnit to samé. tatínek není doma, je to v pořádku? Věci jsou trošinku jinak. Maminka je trošinku mimo. Spousta lidí přichází pomoci, přináší jídlo, hlídají holky. Je to ok? Ano, tohle nové normální je. A bude. Víra v to, že tohle je přezevšechno v něčem dobré - je asi největší spirituální změna, kterou jsem kdy prošla. Můžou malé děti udělat to samé? Myslím si že jo. Elegantně, odvážně a něžně a možná jěšte snadněji.

After the girls went to bed, I called home and my dad answered. He was the first person I told in English without an email first. It was hard. That whole night, I stayed on the couch and slept in between phone calls to the States. I was wearing Martin’s Colorado sweatshirt. I felt so ill. I couldn’t even drink water without throwing up. Amazing how emotional trauma becomes physical.

Když holky usly, volala jsem domů a zvedl to taťka. Byl to první člověk, kterému jsem to řekla v angličtině bez toho, abych to napsala prvně. Bylo to složité. Celou noc jsem zůstala na gauči a spala mezi jednotlivými telefonáty do států. Měla jsem na sobě Martinovu mikinu Colorado. Cítila jsem se tak nemocná, nemohla jsem ani vypít vodu bez toho, abych zvracela. Zajímavé, jak se emocionální trauma projeví i fyzicky.

The next day, I did manage to get Sofia to skolka even though I was a complete mess. I told her teacher what had happened, I couldn’t handle the thought they wouldn’t be patient with her in this. I am so glad I did.

Dalši den ráno, se mi podařilo vypravit Sofii do školky i když jsem byla naprosto mimo. Řekla jsem učitelce co se stalo, nemohla jsem si představit, že by nebyli trpěliví se Sofií. Jsem moc ráda, že jsem to udělala.

I made it back to see Martin the next day. And our cancer journey began.

Dalši den se mi podařilo zajít za Martinem, a naše cesta s rakovinou začala.

As I mentioned in my last post, I can write this now because Martin is home. He is not healthy, but he is healthier…he is healing. And so am I. Writing this is a part of it. If you are reading this, you are a part of our healing. We don’t know the ending, but we are beginning to accept this as a gift. We are still only beginning to learn how to receive this gift and fold it into our lives…

Jak jsem se zmínila ve svém posledním postu, můžu to napsat, protože je Martin je doma. Není zdravý, ale je zdravější, uzdravuje se. A stejně tak i já. Psaním se lečím. Jestli to čtete, tak jse součástí uzdravování. Nevíme jak to dopadne, ale začínáme to brát jako dárek. Pořád se teprve učíme jak to příjmout a zakomponovat do našeho života.

Thank you again for joining us in this. Please continue to pray for Martin and that our family would continue to experience the grace, peace and power that comes only from Jesus Christ.

Znovu vám děkuji za to,že jste se zapojili. Prosím modlete se za Martina a za milost, poko a sílu, která přichází pouze od Boha, pro naši rodinu.

Thank you to the translation TEAM for translating this one. Irenka, Vendy and Honza, thank you:)

No comments:

Post a Comment