Holidays

This has not been a normal holiday season for us. But what is normal?

Overall, this holiday time has not felt like Christmas, for a lot of reasons related to and unrelated to cancer.

Nebyly to tak úplně normální vánoční svátky. Ale co je normální?

Je spoustu důvodů proč nemám pocit, že jsou právě vánoce – některé jsou spojené s rakovinou, některé ne.

But I am holding on to a few crystal clear memories and moments that were so filled with the hope and the spirit of Christmas. One of those moments was at church. I had both girls with me; I was holding them near.  The Advent candles were lit (I don't remember which week it was). The room was beautifully and simply decorated. I can't even remember what song we were singing! But I clearly remember thinking Christmas is near. I felt the expectation and hope and potential of what was coming. God in the Flesh.

Na druhou stranu vzpomínám na okamžiky, které byly naplněny nadějí a atmosférou vánoc. Jedním takovým okamžikem byla adventní bohoslužba. Obě holky byly se mnou, držela jsem je v pevném objetí. Už si nepamatuji, která to byla adventní neděle.. Svíčky na adventním věnci hořely, místnost byla nazdobená krásně a decentně, a zpívali jsme chvály, které mi připomněly že vánoce jsou za dveřmi. Citila jsem to očekávání a naději toho co má přijít.

The other moment, was one I wish I had a photo of. It was at the dinner table at Martin's parent's house on the 24th.

(Here in Czech, we celebrate Christmas on the 24th with a big family dinner. After dinner, the children go into another room and return when they hear a little bell ring. When they return to the room all of the presents are under the tree to be opened!)

The girls in dresses, (which doesn't happen often), a beautiful set table, decorated tree behind the girls, candles lit. Before the soup was served, we were sitting at the table. I didn't want the moment to end. The girls were full of excitement and anticipation of the gifts to come. They seemed so old (4.5 and almost 3) and radiant. I can't explain it. I looked over to Martin's mom and she too was beaming. Delighted by the girls, having a full home and table, and to have Martin there. Last year, we had the same Christmas meal at the same table and we tried to pull together the joy and spirit - but the fact that Martin was in hospital loomed. THIS moment was different. The table was full. He was right beside me. Other things were looming.... but not this one. This year was exhausting for us in many ways, but we made it back here. To this table with family. With Martin.

I felt the same hope, expectation and potential that I felt in church a few weeks before. All of those, plus one more: contentment.

Přála bych si, aby někdo vyfotil moment, kdy jsme se celá rodina sešli s Martinovými rodiči a babičkou ke Štědrovečerní večeři. Holky měly na sobě šatičky (to se nestává moc často!), stůl byl krásně prostřený, stromek nazdobený, na věnci hořely všechny čtyři svíčky a všichni jsme seděli u stolu. Přála jsem si, aby tahle chvíle neskončila. Holky se nemohly dočkat a byly tak napjaté jaké dárky letos dostanou. Už jsou tak velké (4.5 a 3 roky) a úplně zářily! Stejně jako Martinova mamka, která byla nadšená nejen z holek,ale taky z toho, že je Martin na vánoce u ní doma. Před rokem jsme měli podobnou večeří, ale ta atmosféra a radost nebyla úplná – Martin byl v nemocnici. Teď to bylo jiné. U stolu jsme byly všichni, Martin vedle mě.Pořád zůstává spousta otazníků, ale teď, aspoň na chvili to bylo jiné. Jsme u stejného stolu jako před rokem, vyčerpaní, ale jsme tu pohromadě, včetně Martina. Cítila jsem stejné očekávání a naději toho co má přijít jako jsem citila na bohoslužbě. To všechno a ještě jednu věc navíc: spokojenost.

I wish I could say those feelings stuck with me throughout the week. Those were two fleeting moments. Honestly, it has been a painfully long 9 days of this last leg of Martin's treatment. Time could not  have gone any slower.  The girls have been home from skolka, which I thought would be fun...but we got sick. And the weather was terrible. (sorry for complaining) We made the best of it and the girls were great- it has just been lots of time inside.

Přála bych si, aby tyto pocity se mnou zůstaly po celý týden. Oba tyto momenty a jejich emoce moc dlouho nevydržely. Posledních 9 dní Martinovi léčby byly opravdu nekonečné. Čas nemohl utíkat pomaleji. Moc jsem se těšila že holky budou na prázdniny ze školky doma, jenže všem nám bylo špatně. A počasí tomu moc nepřidalo, bylo opravdu hnusně (omlouvám se, že si tak stěžuju). Dělali jsme co jsme  mohli, většinu času uvnitř našeho bytu.

This last treatment has been different. Although it is still the same arsenic treatment that Martin has been taking for 51 days... we are reaching our end. I really don't think we can take any more. Martin said yesterday has he was leaving for his last one before todays' test, 'I think my body can only take 51 of these.' I think our family can only take 51.  I remember saying the same thing after the first 30 days! My choice this last week has been to either do something purposeful, something connecting to my heart, like write letters, read, pray, exercise, even write this blog...all of which would lead to tears. OR watch movies, organize something, sleep or make something. So honestly, I have existed mostly in group 2. I have watched a lot of movies, slept and organized and have been crafty. I'm just too emotionally tired to go to group 1. I go there because I have to. I know I need to. But I would much rather watch Top Chef and work on a baby blanket for a friend's baby boy all day everyday.

Poslední část léčby byla nejnáročnější.  Martin absolovoval 51 hodinových kapání naředěným arzenikem a už jsme byli se silami na konci.. Myslím, že víc bychom už nezvládli. Martin včera prohlásil, že už jeho tělo víc než 51 kápání nedává. Vzpomínám si, že jsme řikali to samé, když jich bylo teprve 30. Minulý týden jsem pořád zápasila s tim co mám dělat- zda něco smysluplného, něco co mám ráda jako psaní dopisů, čtení, modlitby, cvičení, nebo napsat tento blog. Ale u všech těchto věci bych brečela. Nebo jsem se mohla dívat na filmy, spát, tvořit a uklízet. Nejvíc času jsem trávila koukáním na filmy, spaním, uklizením a občas jsem i něco malého vytvořila.  Věci z první skupiny jsou pro mě zatím moc emočně vyčerpávající. Dělám je, jenom když musím. Vím, že mám. Upřímně bych se radši dívala na Top Chef a hačkovala deku pro chlapečka mé kamarádky, který se má narodit každým dnem.

There's not much to say about Martin's treatment, except that yesterday was his last one. And right now he is getting his blood and bone marrow tested. We should know the results in two days. Martin's body is a mess and he has been very uncomfortable. He is so weak and so sick. He tries to move past it and do normal things and 'be' healthy, but has to sleep before and after. He has had a sore throat for several days and couldn't speak, which is torture for Martin. I had the same sore throat which was gone in two days. Martin has had it for three weeks.

Nemáme žádné nové zprávy ohledně Martinovi léčby. Včera měl poslední kapání, dneska dává krev a vzorek kostní dřeně. Výsledky by měly být za dva až tři dny. Vedlejší učinky se rozmnožují a jsou hodně nepříjemné. Je slabý a nemocný. Snaží se dělat normální věci, ale o to víc musí pak spát. Ke všemu se jestě přidala bolest krku a ztráta hlasu na několik dní. Měla jsem to same a za dva dny to bylo pryč. Martin už s tim bojuje tři týdny.

Yesterday was the one year anniversary of Martin returning home from the hospital. I can't believe it. I'm very emotional thinking about this year and the next.  Here's the virtual surprise party we (you) threw and here is the blog post from a year ago.

Včera uplynul rok od Martinova propuštění z nemocnice. Nechce se mi tomu ani věřit. Když na to pomyslím, vlastně na celý ten uplynulý rok a na ten přístí, slzy mi vtrhou do očí a brečím. Tady je odkaz na virtualní party, kterou jsme překvapili Martina po propuštění z nemocnice a taky odkaz na blok, který jsem ten den napsala.

All in all, we are hanging in there. Not so gracefully, but we are living day by day.

Can I share a few prayer requests? I can think of 4.

1. That Martin's tests would show no cancer in his blood/bone marrow.

2. That we could have hope to pray for that. I have big hope, the Christmas-kind of hope in Jesus. But I'm scared to hope for Martin's health. It's too hard. I know they must be connected, the two hopes...I may not be able to. I think that's why it is so precious for YOU to hope and pray for Martin's health so specifically, when I can't. I've been struggling to look forward to 2013

3. My dear friend, and old Young Life leader (she's not old, just from a long time ago..18 years ago!), Jessel, wrote in Christmas letter to us, that she is praying for the sweetness of Jesus would be greater than any bitterness.... I think that is a perfect prayer for us right now.

4. Lastly, for the girls. They continue to take this all in and live in the reality of having a sick daddy. It is their everyday life. And it has been for a big fraction of their little lives. Pray that they will have little or big breaks from it. Maybe even a nice big break in 2013. One day they will fully understand how serious this is. May that process be gentle. 

Jdeme dál. Není to jednoduché, nevznášíme se, ale snažíme se to brát den po dni. Můžete se prosim se mnou modlit za pár věci? Napadají mě teď čtyři.

1.     Negativní výsledek testů – remisi.

2.     Modlitby za naději v Martinovo uzdravení. Mám tu velkou naději, kterou slavíme o vánocích – naději v Ježíši. Ale nemám dost naděje pro Martinovo uzdravení. Je to těžké. Vím, že obě naděje jsou propojené, ale nedaří se mi je v mé hlavě spojit dohromady. Proto je pro mě velkou nadějí, že když se nemůžu za Martinovo uzdravení modlit já, modlíte se vy. Je pro mě těžké těšit se na příští rok.

3.     Moje dobra kamarádka Jessel, se kterou se  znám z Young Lifu už přes  18let, mi ve vánočním přání napsala, že se modlí aby Ježíšova dobrota převyšovala nad veškerou hořkostí naší situace.

4.     Prosím modlete se i za naše holky.  Vědí, že jejich táta je nemocný. Je to jejich každodenní realita, která už je dlouhou dobu součástí jejich krátkých životů. Modlete se za to, aby byly chvíle odpočinku, třeba I tak dlouhé jak bude dlouhý rok 2013. Jednou jim vysvětlíme, jaké to bylo celé vážné.

Thank you so much.

I hope you each can celebrate this New Year is some way with friends and family or the quietness of your own home. Happy New Year!!

Moc Vám všem děkuji.

Doufám, že oslavíte nový rok s přáteli a rodinou a/nebo v klidu vašeho domova. Všechno nejlepší do 2013!!