Holidays

This has not been a normal holiday season for us. But what is normal?

Overall, this holiday time has not felt like Christmas, for a lot of reasons related to and unrelated to cancer.

Nebyly to tak úplně normální vánoční svátky. Ale co je normální?

Je spoustu důvodů proč nemám pocit, že jsou právě vánoce – některé jsou spojené s rakovinou, některé ne.

But I am holding on to a few crystal clear memories and moments that were so filled with the hope and the spirit of Christmas. One of those moments was at church. I had both girls with me; I was holding them near.  The Advent candles were lit (I don't remember which week it was). The room was beautifully and simply decorated. I can't even remember what song we were singing! But I clearly remember thinking Christmas is near. I felt the expectation and hope and potential of what was coming. God in the Flesh.

Na druhou stranu vzpomínám na okamžiky, které byly naplněny nadějí a atmosférou vánoc. Jedním takovým okamžikem byla adventní bohoslužba. Obě holky byly se mnou, držela jsem je v pevném objetí. Už si nepamatuji, která to byla adventní neděle.. Svíčky na adventním věnci hořely, místnost byla nazdobená krásně a decentně, a zpívali jsme chvály, které mi připomněly že vánoce jsou za dveřmi. Citila jsem to očekávání a naději toho co má přijít.

The other moment, was one I wish I had a photo of. It was at the dinner table at Martin's parent's house on the 24th.

(Here in Czech, we celebrate Christmas on the 24th with a big family dinner. After dinner, the children go into another room and return when they hear a little bell ring. When they return to the room all of the presents are under the tree to be opened!)

The girls in dresses, (which doesn't happen often), a beautiful set table, decorated tree behind the girls, candles lit. Before the soup was served, we were sitting at the table. I didn't want the moment to end. The girls were full of excitement and anticipation of the gifts to come. They seemed so old (4.5 and almost 3) and radiant. I can't explain it. I looked over to Martin's mom and she too was beaming. Delighted by the girls, having a full home and table, and to have Martin there. Last year, we had the same Christmas meal at the same table and we tried to pull together the joy and spirit - but the fact that Martin was in hospital loomed. THIS moment was different. The table was full. He was right beside me. Other things were looming.... but not this one. This year was exhausting for us in many ways, but we made it back here. To this table with family. With Martin.

I felt the same hope, expectation and potential that I felt in church a few weeks before. All of those, plus one more: contentment.

Přála bych si, aby někdo vyfotil moment, kdy jsme se celá rodina sešli s Martinovými rodiči a babičkou ke Štědrovečerní večeři. Holky měly na sobě šatičky (to se nestává moc často!), stůl byl krásně prostřený, stromek nazdobený, na věnci hořely všechny čtyři svíčky a všichni jsme seděli u stolu. Přála jsem si, aby tahle chvíle neskončila. Holky se nemohly dočkat a byly tak napjaté jaké dárky letos dostanou. Už jsou tak velké (4.5 a 3 roky) a úplně zářily! Stejně jako Martinova mamka, která byla nadšená nejen z holek,ale taky z toho, že je Martin na vánoce u ní doma. Před rokem jsme měli podobnou večeří, ale ta atmosféra a radost nebyla úplná – Martin byl v nemocnici. Teď to bylo jiné. U stolu jsme byly všichni, Martin vedle mě.Pořád zůstává spousta otazníků, ale teď, aspoň na chvili to bylo jiné. Jsme u stejného stolu jako před rokem, vyčerpaní, ale jsme tu pohromadě, včetně Martina. Cítila jsem stejné očekávání a naději toho co má přijít jako jsem citila na bohoslužbě. To všechno a ještě jednu věc navíc: spokojenost.

I wish I could say those feelings stuck with me throughout the week. Those were two fleeting moments. Honestly, it has been a painfully long 9 days of this last leg of Martin's treatment. Time could not  have gone any slower.  The girls have been home from skolka, which I thought would be fun...but we got sick. And the weather was terrible. (sorry for complaining) We made the best of it and the girls were great- it has just been lots of time inside.

Přála bych si, aby tyto pocity se mnou zůstaly po celý týden. Oba tyto momenty a jejich emoce moc dlouho nevydržely. Posledních 9 dní Martinovi léčby byly opravdu nekonečné. Čas nemohl utíkat pomaleji. Moc jsem se těšila že holky budou na prázdniny ze školky doma, jenže všem nám bylo špatně. A počasí tomu moc nepřidalo, bylo opravdu hnusně (omlouvám se, že si tak stěžuju). Dělali jsme co jsme  mohli, většinu času uvnitř našeho bytu.

This last treatment has been different. Although it is still the same arsenic treatment that Martin has been taking for 51 days... we are reaching our end. I really don't think we can take any more. Martin said yesterday has he was leaving for his last one before todays' test, 'I think my body can only take 51 of these.' I think our family can only take 51.  I remember saying the same thing after the first 30 days! My choice this last week has been to either do something purposeful, something connecting to my heart, like write letters, read, pray, exercise, even write this blog...all of which would lead to tears. OR watch movies, organize something, sleep or make something. So honestly, I have existed mostly in group 2. I have watched a lot of movies, slept and organized and have been crafty. I'm just too emotionally tired to go to group 1. I go there because I have to. I know I need to. But I would much rather watch Top Chef and work on a baby blanket for a friend's baby boy all day everyday.

Poslední část léčby byla nejnáročnější.  Martin absolovoval 51 hodinových kapání naředěným arzenikem a už jsme byli se silami na konci.. Myslím, že víc bychom už nezvládli. Martin včera prohlásil, že už jeho tělo víc než 51 kápání nedává. Vzpomínám si, že jsme řikali to samé, když jich bylo teprve 30. Minulý týden jsem pořád zápasila s tim co mám dělat- zda něco smysluplného, něco co mám ráda jako psaní dopisů, čtení, modlitby, cvičení, nebo napsat tento blog. Ale u všech těchto věci bych brečela. Nebo jsem se mohla dívat na filmy, spát, tvořit a uklízet. Nejvíc času jsem trávila koukáním na filmy, spaním, uklizením a občas jsem i něco malého vytvořila.  Věci z první skupiny jsou pro mě zatím moc emočně vyčerpávající. Dělám je, jenom když musím. Vím, že mám. Upřímně bych se radši dívala na Top Chef a hačkovala deku pro chlapečka mé kamarádky, který se má narodit každým dnem.

There's not much to say about Martin's treatment, except that yesterday was his last one. And right now he is getting his blood and bone marrow tested. We should know the results in two days. Martin's body is a mess and he has been very uncomfortable. He is so weak and so sick. He tries to move past it and do normal things and 'be' healthy, but has to sleep before and after. He has had a sore throat for several days and couldn't speak, which is torture for Martin. I had the same sore throat which was gone in two days. Martin has had it for three weeks.

Nemáme žádné nové zprávy ohledně Martinovi léčby. Včera měl poslední kapání, dneska dává krev a vzorek kostní dřeně. Výsledky by měly být za dva až tři dny. Vedlejší učinky se rozmnožují a jsou hodně nepříjemné. Je slabý a nemocný. Snaží se dělat normální věci, ale o to víc musí pak spát. Ke všemu se jestě přidala bolest krku a ztráta hlasu na několik dní. Měla jsem to same a za dva dny to bylo pryč. Martin už s tim bojuje tři týdny.

Yesterday was the one year anniversary of Martin returning home from the hospital. I can't believe it. I'm very emotional thinking about this year and the next.  Here's the virtual surprise party we (you) threw and here is the blog post from a year ago.

Včera uplynul rok od Martinova propuštění z nemocnice. Nechce se mi tomu ani věřit. Když na to pomyslím, vlastně na celý ten uplynulý rok a na ten přístí, slzy mi vtrhou do očí a brečím. Tady je odkaz na virtualní party, kterou jsme překvapili Martina po propuštění z nemocnice a taky odkaz na blok, který jsem ten den napsala.

All in all, we are hanging in there. Not so gracefully, but we are living day by day.

Can I share a few prayer requests? I can think of 4.

1. That Martin's tests would show no cancer in his blood/bone marrow.

2. That we could have hope to pray for that. I have big hope, the Christmas-kind of hope in Jesus. But I'm scared to hope for Martin's health. It's too hard. I know they must be connected, the two hopes...I may not be able to. I think that's why it is so precious for YOU to hope and pray for Martin's health so specifically, when I can't. I've been struggling to look forward to 2013

3. My dear friend, and old Young Life leader (she's not old, just from a long time ago..18 years ago!), Jessel, wrote in Christmas letter to us, that she is praying for the sweetness of Jesus would be greater than any bitterness.... I think that is a perfect prayer for us right now.

4. Lastly, for the girls. They continue to take this all in and live in the reality of having a sick daddy. It is their everyday life. And it has been for a big fraction of their little lives. Pray that they will have little or big breaks from it. Maybe even a nice big break in 2013. One day they will fully understand how serious this is. May that process be gentle. 

Jdeme dál. Není to jednoduché, nevznášíme se, ale snažíme se to brát den po dni. Můžete se prosim se mnou modlit za pár věci? Napadají mě teď čtyři.

1.     Negativní výsledek testů – remisi.

2.     Modlitby za naději v Martinovo uzdravení. Mám tu velkou naději, kterou slavíme o vánocích – naději v Ježíši. Ale nemám dost naděje pro Martinovo uzdravení. Je to těžké. Vím, že obě naděje jsou propojené, ale nedaří se mi je v mé hlavě spojit dohromady. Proto je pro mě velkou nadějí, že když se nemůžu za Martinovo uzdravení modlit já, modlíte se vy. Je pro mě těžké těšit se na příští rok.

3.     Moje dobra kamarádka Jessel, se kterou se  znám z Young Lifu už přes  18let, mi ve vánočním přání napsala, že se modlí aby Ježíšova dobrota převyšovala nad veškerou hořkostí naší situace.

4.     Prosím modlete se i za naše holky.  Vědí, že jejich táta je nemocný. Je to jejich každodenní realita, která už je dlouhou dobu součástí jejich krátkých životů. Modlete se za to, aby byly chvíle odpočinku, třeba I tak dlouhé jak bude dlouhý rok 2013. Jednou jim vysvětlíme, jaké to bylo celé vážné.

Thank you so much.

I hope you each can celebrate this New Year is some way with friends and family or the quietness of your own home. Happy New Year!!

Moc Vám všem děkuji.

Doufám, že oslavíte nový rok s přáteli a rodinou a/nebo v klidu vašeho domova. Všechno nejlepší do 2013!!

Happy New Years's and a belated Merry Christmas from the Hasik family!
It's been quite a year. We are so grateful to be surrounded by friends and family...even thousands of miles (kilometers) away. We hope that 2013 is simply the best year of your life- because of the peace, joy and hope that comes from closeness with Jesus!

once again.

As a joke, I was going to just post the same exact post from 12 December, with nothing added or changed.  Unfortunately, after the tests from this week, the results and information are almost the same.  

 Možná by to byl dobrý vtip, kdybych zkopírovala text z 12.12. aniž bych tam něco změnila nebo upravila. Bohužel výsledky testů a zpráva od doktora je doslova stejná jako ta poslední.

from 12 DEC, with just a few small changes in red.

drobné odchylky dnešní zprávy oproti té minulé jsou červeně

"We got a call from the doctor this (afternoon) morning with results from Martin's blood and bone marrow tests. The cancer cells are still there in his bone marrow. They are still there. The doctor said that they are minimal, but still there. 

Dnes (odpoledne) ráno nám zavolali z nemocnice ohledně Martinových výsledků testů krve a kostní dřeně. Rakovinové buňky v jeho kostní dřeni stále ještě jsou. Stále tam jsou. Doktor říká, že jejich množství je minimální, ale jsou tam.

Martin went back in to start the daily doses of the poison treatment this afternoon. He has to go for (9) 8 days. That is his (our) next countdown and then the doctors will see what's next. 

Martin se tedy dnes odpoledne vrátil k obvyklé léčbě denní dávkou jedů. Musí proto  dalších (9) 8 dní chodit do nemocnice. To je pro něj (nás) další odpočítávání a po těch osmi dnech nám doktoři budou schopni říct co dál.  

This is the season for countdowns and waiting. We aren't looking farther than 8 days. Even as I type this, I feel (very) disappointed but not devastated. I am certain that is from being held in prayer all around the world today. Thank you. 

Tohle je období odpočítávání a čekání. Nedohlédneme dále než za těch osm dní. I teď, když to píšu, si připadám (velmi) zklamaná, ale ne zničená. Jsem si jistá, že  je to díky tomu, že za nás dnes po celém světě modlíte. Děkuji "

On one hand, not much has changed. We, especially Martin, are just moving forward and doing what we are told. Same as last week. We are doing our best to have hope, to trust, take one day at a time, not worry, and even be a little in the 'Christmas spirit'.

Na jednu stranu se toho moc nezměnilo. My, Martin zejména, jdeme dál a děláme to, co máme. Stejně jako minulý týden. S vypětím všech sil se snažíme doufat, věřit, nedělat si starosti, zvládnout jeden den za druhým a mít aspoň trochu vánoční náladu.

 But something has changed. We have one more set of 'bad' test results. Three in a row, now. Martin has 8 more treatments behind him and 9 more in front of him. We are encouraged from week full great visits and meetings- a small Christmas party, visits from good friends and a prayer meeting for us at our Church. It also included an ear infection for Mia and some sleepless nights, which reminded me of last Christmas season. 

Na druhou stranu se něco se přece jen změnilo. Máme o jedny špatné výsledky testů víc. Teď jsou to tedy tři za sebou. Martin má za sebou o 8 terapií víc a 9 dalších ještě před sebou. Minulý týden nám přinesl i povzbuzení, spoustu našich dobrých přátel přišlo na návštěvu a v církvi jsme uspořádali modlitební setkání. Minulý týden ale také měla Mia infekci ucha a zažili jsme několik probděných nocí. To vše mi připomnělo minulé Vánoce.

Last year, Martin was in the hospital and Sofia was just getting over a few weeks of pneumonia. November and December were so full of sickness. I remember saying desperately to a friend, 'I just need to see one person get better in my home'. I remember it being sad and hard, but just so thankful that Martin was alive and was going to make it out. This year IS better. (I'm writing this to remind myself). Martin is HOME with us. Mia got sick, and now is almost back to normal- in a total of 3 days!

Loni byl Martin v nemocnici a Sofia měla několikatýdenní zápal plic. Listopad a prosinec byly plné nemoci. Pamatuji si, jak jsem se zoufale svěřovala kamarádce, že potřebuji, aby se aspoň jednomu člověku doma udělalo lépe. Pamatuji si, že jsem byla smutná a uzavřená, ale zároveň také vděčná, že Martin je naživu a dostane se z toho. Tento rok JE lepší. (Tohle píšu, abych to připomněla sama sobě). Martin je s námi DOMA. Mia je nemocná, ale už je skoro v pořádku - trvalo to jen 3 dny!

and even though it seems like this has been a year full of bad news, not only in our house, but in the community of those around us, in Connecticut, all over....we have a little deeper understanding of sorrow, suffering and following Jesus through it all. I think we all do. All of you who have joined us in this, or who are also have heavy hearts for a million reasons, it is the perfect time to come together and celebrate the coming of hope and peace and joy. Not that it is coming, but that already God is with us, Emmanuel. This good news really does far outshine the bad news....even the horrendous news. Really. Truly. 

I'm fighting for this perspective this week. 

A ačkoli se zdá, že tento rok byl plný špatných zpráv a to nejen pro nás doma, ale i pro lidi v našem okolí, v Connecticutu, všude... o trochu lépe teď rozumíme zármutku, utrpení a následování Ježíše. Myslím, že to tak prožíváme všichni. Vy všichni, kdo jste se k nám připojili, nebo máte obtěžkané srdce z milionu jiných důvodů, teď je ten ideální čas spojit se a oslavovat příchod naděje a míru a radosti. Nejen ten příchod, ale i to, že Bůh už je s námi, Emmanuel. Tato dobrá zpráva úplně zastiňuje ty špatné... dokonce i ty příšerné zprávy. Vážně. Opravdu.

O tento náhled na věc tento týden usiluji.

short reflection by Martin

Last week, Martin wrote a short paragraph for our Young Life Prague newsletter, and I thought that here would be a good place to share it as well. I love his perspective and the ways he is being challenged on many levels.

(If you aren't already on our newsletter list and would like to be, click HERE We would love to share with you about YL Prague a few times year and be connected in this way.)

Following Christ when it hurts - reflection on 2012

It is over a year since the diagnosis. God has not left me nor forsaken me. Neither was i guaranteed a save and rich long life that I enjoyed for 37 years, nor can I claim any entitlement for it now. As the life circumstances changed, He has not changed. My life was changed. My relationship with Him is growing stronger, the false idols are useless and worth dropping off. Not even money can buy the way out of cancer. Giving Jesus my life was a decision to submit to his leading into the ways of His kingdom, not the success in this world. Life looks different from the hospital bed. The line between life and death is thinner, but the ties with Him are stronger. Praying for healing. Praying for remission. Praying for becoming a better witness of the hope that I have through His love and grace. For the sick Jesus has something more.. Praise God for that!!

Následování Krista v bolestech - ohlédnutí se za 2012

Od diagnozy uběhl už celý rok. Bůh mě neopustil, ani se mě nezřekl. Nikdy jsem neměl garantován pohodový a bohatý život, kterého jsem si užíval po celých 37 let, a ani nemám nic, na základě čeho bych se teď nečeho takového mohl domáhat. Životní situace se změnila, On je pořád stejný. Život se mi změnil. Vztah s Ním je silnější, falešné modly jsou na nic. Ani peníze nevykoupí záchranu od rakoviny. Odevzdání života Ježíši bylo rozhodnutí podřídit se způsobům Jeho království, ne úspěchu v tomto světe. Život vypadá jinak z nemocniční postele. Tenká niť odděluje život od smrti, ale pouto s Ním se utužuje. Modlím se za uzdravení. Modlím se za remisi. Modlím se za to, abych byl lepším svědectvím o naději, kterou mám v Jeho lásce a milosti. Pro nás nemocné, Ježíš má něco víc.. Chvála Bohu za to!!

They are still there.

We got a call from the doctor this morning with results from Martin's blood and bone marrow tests. The cancer cells are still there in his bone marrow. They are still there. The doctor said that they are minimal, but still there.

Dnes ráno nám zavolali z nemocnice ohledně Martinových výsledků testů krve a kostní dřeně. Rakovinové buňky v jeho kostní dřeni stále ještě jsou. Stále tam jsou. Doktor říká, že jejich množství je minimální, ale jsou tam.
Martin went back in to start the daily doses of the poison treatment this afternoon. He has to go for 8 days. That is his (our) next countdown and then the doctors will see what's next.

Martin se tedy dnes odpoledne vrátil k obvyklé léčbě denní dávkou jedů. Musí proto  dalších 8 dní chodit do nemocnice. To je pro něj (nás) další odpočítávání a po těch osmi dnech nám doktoři budou schopni říct co dál. 
We just had two days of NO HOSPITAL and Martin enjoyed them a lot. Mia unfortunately has had a cough so we kept her home, but she and Martin have had a lot of fun. And he has taken Sofia to skolka both mornings which is a big WIN for everyone.

Měli jsme jen dva dny BEZ NEMOCNICE a Martin si je moc užil. Naneštěstí, Mia zrovna dostala kašel, takže jsme s ní byli doma, ale s Martinem si užili spoustu zábavy. A dokázal odvést Sofii obě dvě rána do školky, což je  pro nás všechny velké vítězství.

This is the season for countdowns and waiting. We aren't looking farther than 8 days. Even as I type this, I feel disappointed but not devastated. I am certain that is from being held in prayer all around the world today. Thank you.

Tohle je období odpočítávání a čekání. Nedohlédneme dále než za těch osm dní. I teď, když to píšu, si připadám zklamaná, ale ne zničená. Jsem si jistá, že  je to díky tomu, že za nás dnes po celém světě modlíte. Děkuji

THANKS KLARA FLEKOVA!!!!

Hoping this treatment is almost over.

It's been over a month since Martin has been taking this rat poison treatment, alongside of his normal chemotherapy. It was supposed to have been over by now. A few days ago, we received some new results that showed that this treatment wasn't working, and that he would have to continue it through for at least another week.



Už je to přes měsíc, co Martin nastoupil krom běžné chemoterapii i léčbu „krysím jedem“. Tato léčba měla být touto dobou už u konce, ale před pár dny jsme obdrželi nové výsledky testů. Ukázaly, že léčba nezabírá a proto se bude v této léčbě dále pokračovat a to nejméně další týden.



It has been a long week....continuing to take something that you know hasn't worked yet is harder than taking something that you know is working. The side effects were also getting very uncomfortable, almost unbearable. On Thursday, martin had an unplanned meeting with the doctor, and learned that uncomfortable side effects were from the combination of two chemo therapies. Thankfully, as a result Martin 'only' has to take the poison treatment, no more morning and evening chemo pills. These past two or three days have been much more pleasant. We even went for a short walk with some good friends, Nina and Andre yesterday in Stromovka. I didn't think that would be possible at the beginning of the week!



Byl to dlouhý týden …. je těžší pokračovat v léčbě, která ještě nezabrala, než v léčbě o které víte, že už začala fungovat. Vedlejší příznaky byly nepříjemné až nesnesitelné. Doktor během neplánované čtvrteční prohlídky rozhodl, že vedlejší účinky jsou následkem kombinace chemoterapií, které měl  Martin třikrát denně. Ranní a večerní chemo prášky byly vysazeny, zůstává jen kapání jedu.  Poslední dva, tři dny byly mnohem lepší, dokonce tak, že jsme mohli jít s našimi dobrými přáteli Ninou a Andreem na krátkou procházku do Stromovky. Na začátku týdne by mě ani nenapadlo, že by to bylo možné.



But tomorrow, Monday, he will have a blood and a bone marrow test and we will see what the next step is. Hopefully, the numbers will show no bad cells and we can have a nice long rest from any kind of aggressive treatment. At this point, I have no idea what will happen if the results remain the same as this last week. I guess either continue this treatment, or something else.



Zítra, v pondělí jde Martin znovu na testy krve a kostní dřeně, na základě kterých se uvidí jaký bude další postup. Doufám, že výsledky neobjeví žádnou „špatnou“ buňku a my tak budeme moci mít pauzu od jakékoliv agresivní léčby. V tuto chvíli ani nevím, jak by se postupovalo dál pokud budou výsledky stejné jako minulý týden. Nejspíše by se pokračovalo dál ve stávající léčbě, nebo by se zvolila nějaká jiná.



I am trying to stay cool about it, but it's not easy. Martin isn't feeling well tonight. I think all of us, including the girls are a bit on edge. It is snowing so quietly and beautifully outside. I'm trying to wait just as peacefully.



Snažím se zůstat v pohodě, ale není to jednoduché. Martin se necítí dnes večer dobře. Myslím, že všichni jsme trochu v situaci kdy pomalu nevíme jak dál. Venku právě padá sníh, tak tiše a nádherně. Snažím se čekat taky tak klidně.



If you have a few moments to think of us and talk to God on our behalf, ask Him for peace, real rest and patience. And not to lose hope, regardless of the results tomorrow.



Jestli máte chvilku, tak na nás myslete a modlete se k Bohu naším jménem, žádejte Ho o pokoj, opravdový odpočinek a trpělivost. A taky abychom neztratily naději bez ohledu na to jaké budou výsledky zítřejších testů.



We'll keep you posted. Thanks for EVERYTHING!!



Budeme vás informovat. Díky za VŠECHNO !!!

Thank you Filip Šimáček for the translation. 

Acceptance

If I had to title this last month, it would be 'Acceptance'. Acceptance at gunpoint, maybe? Parts of this month have been terrible, but I can say that I am glad for my heart to have been taken on this road. It was time. If I could have chosen how it would have happened, I would have preferred to have go through this at my own pace, during some quiet moments with the Lord, maybe in the mountains or at the beach, reading a book about it or some scripture. Those would have been my plans...

Kdybych měla tento měsíc nějak nazvat, byl by měsícem „přijmutí“. Snad přijmutí pod tlakem?

Některé chvíle tohoto měsíce byly příšerné, ale můžu říct, že jsem vděčná za cestu po které teď mé srdce putuje. Již bylo a čase. Kdybych si mohla vybrat  jak by se to odehrávalo, byla bych upřednostnila tiché chvilky s Pánem, možná v horách, nebo na pláži, čtení knížky o Něm, nebo písmo. Takové by byly mé představy.

A few days ago we passed the one year mark of Martin's diagnosis. A year ago, I started this blog to share our story with cancer. This past Friday, 30 Nov, Martin and I really didn't know whether to joke about it, celebrate it or cry. So we did all three. We laughed about it with our dear friends Mikey and Monika, celebrated the victory of surviving a year, and cried that it feels like it will never end. 

Před pár dny to byl rok Martinovi nemoci. Právě před rokem jsem začala psát tento blog, abych s vámi sdílela náš příběh o jeho rakovině. Tento pátek 30. listopadu, jsme už s Martinem vážně nevěděli, jestli se máme smát, slavit nebo plakat. Tak jsme se rozhodli pro všechny tři. Smáli jsme se tomu s našimi drahými přáteli Mikym a Monikou, slavili naše vítězství o přežití jednoho roku a plakali nad pocitem, že to nikdy neskončí.

A month ago, it felt differently. It seemed like we could live fine, relatively normal, lives with Leukemia. That it was 'ending'. We were all, especially Martin, feeling well. Our thoughts and prayers were going fast in every other direction far from sickness- friends, ministry, the future, our girls...normal life things. 

Před měsícem jsem se cítila jinak. Zdálo se, že bychom mohli žít dobrý, relativně normální život s leukémií. Že to všechno končilo. Všichni jsme se cítili dobře a hlavně Martin. Naše myšlenky a modlitby šly směrem od nemoci – pro kamarády, službu, budoucnost, naše děti,.. věci běžného života.

Then with one phone call, God brought our thoughts and prayers, our hearts back into painful focus. Martin is still sick. I don't know why that reality hurts differently this time. It's been a year. Should I have been more prepared? On guard? Could we have been?

Jedním telefonátem nám Bůh naše myšlenky a modlitby přivedl zpět do bolestivé soustředěnosti. Martin je stále nemocný. Nevím jestli tato realita bolí jinak než předtím. Byl to rok.  Měla jsem být více připravena?  Více na pozoru?

I look back to last year and can remember the sheer adrenaline (result of millions of prayers) that got me through last December. Honestly, it is with exhaustion and heaviness that I sit and accept (or try to accept) all of this. Overwhelmed, extremely emotional and numb at the same time. Did I say tired?

Mohu se ohlédnout zpět za minulým rokem a vzpomenout na čistý adrenalin (výsledek milionů modliteb) který mě pohltil během minulého prosince. Upřímně je to s vyčerpaností a těžkostí, že jen sedím a přijímám (nebo se snažím přijímat) toto všechno. Pohlcena, extrémně emocionální a zároveň znecitlivělá. Zmínila jsem unavená?

Martin has been the hero for taking this horrendous intensive treatment EVERY DAY. He physically has to sit and accept it. Accept that he is sick and receive the poison. I see the effects of it on him and the battle going on inside of him every morning. Not going is never an option, but it never gets easier to leave. He was really ill the first week, then had an OK second week and now he is really weak. He has 7 more days. Hopefully, whatever comes next does not include this treatment or going to the hospital so much. 

Martin je hrdina, že vydrží tuto příšernou intenzivní léčbu KAŽDÝ DEN. Je nucen sedět a fyzicky přijímat. Přijímat, že je nemocen a přijímat „jed na krysy“. Vidím na něm ty účinky a ten boj, kterým si každé ráno vnitřně prochází. Nejít na ošetření  není možností, ale nikdy to není lehké odejít.  První týden mu opravdu nebylo dobře, druhý týden byl lepší a teď je velice slabý. Má ještě sedm dnů do konce.

I think I would have said a bit ago that we were 'getting used to it (cancer)'. In my mind, that was acceptance. But now I disagree with myself. 'Getting used to it' could be avoiding it, minimizing it, forgetting it, hoping it would die without attention....like all the herbs I planted in May. 

Myslím, že bych předtím řekla, že si „na to zvykáme (na rakovinu)“.  V mých myšlenkách to bylo právě přijetí. Ale nyní se sebou nesouhlasím. „Zvykat si na to“ by bylo obcházet to, minimalizovat to, zapomenout na to doufat že to uhyne bez pozornosti… jako všechny ty kytky co jsem zasadila v květnu.

Tonight, acceptance means to me holding the truth in my hands, looking at it, feeling the weight of it, talking about it to God using nice and not so nice words, and trying to reach the place of honestly being able to say that with whatever circumstance I am holding, ' It is well with my soul'. That because of Jesus Christ, the gift of God's love is so much greater than whatever is in my hands. It sounds absolutely crazy- even to someone who has heard it a million times. That it is possible to accept Martin's illness and receive perfect love of God at the same time....and have joy. The joy trumps the tears, and maybe is even magnified through them. 

Dnes večer, je pro mě přijetí držení pravdy v rukou, dívání se na ní, cítit její tíhu, rozmlouvat o ní s Bohem s použitým pěkných i nepěkných slov, snažit se dosáhnout místa, kde bych opravdu upřímně mohla říct, že jakákoli okolnost, kterou držím je „v pořádku s mou duší“. To proto, že Ježíš Kristus, dar Boží lásky je větší než cokoli, co držím ve svých rukou. Je to absolutně bláznivé – i pro toho kdo toto slyšel snad již milionkrát. Že je možné přijmout Martinovu nemoc a současně se otevřít Boží lásce.. a mít radost v plnosti. Radost přebíjí slzy a možná je skrze ně i zesílena.

I'm definitely not there yet. But I am walking in that direction, together with God. 

Here are a few snapshots of this journey for me these past few weeks: 

Ještě tam rozhodně nejsem. Ale jdu tím směrem, spolu s Bohem. Zde je několik momentek z mé cesty za těch posledních pár týdnů.

*Kathy Usrey gave me a big hug, and told me, 'It will be ok'.

For those of you who don't know Kathy and Tiffany, let me take a moment and introduce you. Their family (Kathy and David and two of their children, Tiffany and David Jr.) moved to Paris a long time ago, maybe 9 years ago, to work with young international and French teenagers with Young Life.  I have had the privilege to get to know them- they have always been extraordinarily beautiful ladies.

A few years ago, a brain tumor was found in David Usrey, Kathy's husband. After surgeries and treatments, times when it seemed like he was going to be fine, a long fight with cancer, David passed away last March. March is only 8 months ago.

Kathy Usrey mě objala a řekla „Bude to v pořádku.“

Pro ty, kdo nevíte Kathy a Tiffany, dovolte mi Vám je představit.  Tato rodina (Kathy, David a jejich dvě děti, Tiffany a David Jr.) se přestěhovala zhruba před devíti lety do Paříže, aby pracovali s mladými, mezinárodními a francouzskými studenty pro Younglife. Mám tu výsadu je znát, jsou to výjimečné ženy. Před pár lety, objevili v Davidově mozku (Kathyin manžel) nádor. Po operacích a ošetřeních se zdálo, že vše bude v pořádku. Avšak po dlouhém boji s rakovinou, David zemřel minulý březen. To je před pouhými osmi měsíci.

Kathy and her daughter Tiffany (25 years old?) came to join our YL European conference two weeks ago, and stayed to be the speaker for our womens' retreat following the conference.  For several months, I knew they were coming. I couldn't wait to be with them and was terrified at the same time. I didn't know what they would really be like- would they be angry? Sad? A mess? 

Kathy a její dcera Tiffany přijely aby se zúčastnily naší YL Evropské konference před dvěma týdny a zůstaly aby promluvili na ženském setkání které po konferenci následovalo. Po mnoho měsíců jsem věděla, že přijedou. Nemohla jsem se dočkat až se s nimi uvidím, ale stejně tak jsem byla vyděšená. Nevěděla jsem, jaké opravdu budou – budou rozzlobené? Smutné? Rozervané?

The minute they walked in the door, and I looked into Kathy's eyes, I wept. She and Tiffany were radiant. They would probably say 'yes', they have been angry, sad and a mess at times. 

Kathy Usrey gave me a big hug and told me, 'It will be ok'.  If the absolutely worst happens (i can't type it) it. will. be. ok.  Not because Martin will be fine and everything will be better, and this will be behind us....but because of Jesus. And I saw that this IN Kathy and Tiffany. I got to spend a lot of time with them- and literally have pages journaled about our time together. 

Jakmile vstoupily do dveří a já se podívala Kathy do očí, plakala jsem. Ona i Tiffany byly veselé. Možná by řekly „ano“ v tom čase byly rozzlobené, smutné a rozervané. Kathy Usrey mě obejmula a řekla mi „Bude to v pořádku“.  I když se stane to nejhorší (nemohu to napsat) bude.  to . v. pořádku. Ne díky tomu, že Martin bude zdravý a vše bude za námi, ale díky Ježíši. A toto jsem viděla V Kathy a Tiffany. Strávila jsem s nimi mnoho času a mám o tom popsáno mnoho stránek v deníku.

*Tiffany Usrey led us in worship. I cannot begin to tell you how hearing her praise and thank God challenged and blessed me. 

Tiffany Usrey nás vedla v chválách. Nemohu ani popsat jak mě její hlas a písně díky Bohu povzbudily.

*Kathy also said this sentence: The fear is worse than the reality. I could talk about this for a long time, but I will just say that this makes me angry at fear and once again thankful for the steadfast love of Jesus. 

Kathy také řekla toto: Strach je horší než realita. Mohla bych o tomhle mluvit dlouho, ale řeknu jen, že nad strachem pociťuji zlobu a jsem znovu vděčná za stálou lásku Ježíše.

*My mind really for the first time has go to the 'worst case scenario place' and stayed there long enough to feel it. 

V představách mě poprvé má mysl poprvé zavedla k „nejhorším scénáři“ a zůstala jsem u něj dlouho na to, abych tu tíhu opravdu cítila.

*I have little warrior girls, who are so strong and sensitive at the same time. Sofia and Mia continue to amaze me with their understanding and concern and response to all of this. 

Mám doma holky bojovnice, které jsou tak silné a citlivé zároveň. Sofia a Mia mě nepřestávají udivovat svým porozuměním, starostí a reakcí nad vším tím co se děje.

*MY PARENTS WERE HERE FOR A MONTH!!! They had already planned to be here in November because of our conferences and childcare. Perfect timing. They served us, loved us, loved the girls, cared for us, lifted so many burdens during their visit....in practical ways and emotional ways.  

Here's an example of a specific way: Martin felt better travelling home with someone on the metro,so on days when I couldn't go with him, my father would meet him at Karlovo Namesti and for some fresh air, they would walk across the river to Andel (15 minutes) and come home. It was perfect.  Thank you, Mom and Dad!!!!!!

MOJI RODIČE TU BYLI CELÝ MĚSÍC. Plánovali již déle, že tu budou celý Listopad kvůli konferenci a hlídání dětí.  Perfektně načasované. Sloužily nám, milovali nás, milovali děti, starali se o nás, nesli s námi naše tíhy během jejich pobytu tady.. ve věcech jak praktických tak emocionálních. Zde jen pro příklad: Martin se cítil o mnoho jistější, když mohl po ošetření  jet domů metrem s někým.  Mnoho dnů jsem nemohla, můj taťka se s ním proto setkal na Karlově náměstí a po malé procházce přes řeku na metro Anděl a nabráním čerstvého vzduchu s ním jel domů. To bylo perfektní. Děkuji, mami a tati!

*There are few songs that are meaningful to my heart these days. These words and this truth are so precious to me right now

Hodně písní v posledních dnech zasáhlo mé srdce. Tato slova a tato pravda jsou pro mě tak drahocenná.

O Love that will not let me go,
I rest my weary soul in thee;
I give thee back the life I owe,
That in thine ocean depths its flow
May richer, fuller be.

O light that foll’west all my way,
I yield my flick’ring torch to thee;
My heart restores its borrowed ray,
That in thy sunshine’s blaze its day
May brighter, fairer be.

O Joy that seekest me through pain,
I cannot close my heart to thee;
I trace the rainbow through the rain,
And feel the promise is not vain,
That morn shall tearless be.

O Cross that liftest up my head,
I dare not ask to fly from thee;
I lay in dust life’s glory dead,
And from the ground there blossoms red
Life that shall endless be.

„ Lásko, která mě nepustí, svou slabou duši nechám spočívat v tobě, dávám ti zpět lásku co jsem dlužna. Aby v hloubkách moří tvých mohla proudit, mohla být plnější a bohatší.

Světlo, které mě doprovází celou mou cestou, skláním mou uhasínající pochodeň k Tobě. Mé srdce uzdravuje její propůjčený paprsek.  Aby v tvé záři planula, byla jasná a čistá.

Radosti, která mě v mém smutku hledá, nemohu uzavřít své srdce nad Tebou. Vidím duhu skrz déšť a cítím, že tvůj slib není marný. Zármutek bude bez slz.

Kříži, který zvedá mou tvář, neodvažuji se od tebe vzdálit. Ležím v prachu, sláva života mrtva. Ze země však vzkvétá život, který bude nekonečný.“

One last thing, I hope this doesn't sound depressing. Martin still may be fine. He probably will be and of course that would be amazing. I can't wait to celebrate years to come. It's just in my own walk with this that I am in this acceptance phase. Can't wait to move into party phase. 

Jako poslední věc. Doufám, že toto neznělo depresivně. Martin se pořád může uzdravit. Pravděpodobně uzdraví a to by bylo skvělé. Nemohu se dočkat radosti let, které mají přijít. Toto je jen má osobní cesta, kde teď procházím fází porozumění přijetí.  Nemohu se dočkat až se přesunu do fáze oslav :)

Thank you so much for making it through this post. We don't go a day without being so very thankful for the love, prayers and support we receive from so many of you.

Chtěla bych vám moc poděkovat za přečtení tohoto příspěvku. Není den, kdy bychom nebyli vděční za všechnu tu lásku, modlitby a podporu, kterou od Vás mnohých přijímáme.

Thank you so much Veronika Kristufova for the translation of this super long post!

Note from Martin

Bylo to obycejne, normalni ctvrtecni rano.(8.11.) Vlastne az na jednu vyjimku. Meli jsme vzacnou navstevu a ja se moc tesil na kratkou prochazku Prahou, vzpominani na casy, ktere jsem stravil spolu s McKnightovymi, kdyz jeste bydleli v CR a zakladali sbor v Ricanech. Den byl naplanovany, zbyvalo naplanovat vikend a hlidani deti behem konference evropskeho YL nasledujici tyden.. Nalada byla dobra,  testy z 5.11. se zdaly byt na prvni pohled dobre! Celkove jsem se citil dobre.

Nasledujici den v patek jsem mel zacit planovanou dvoutydenni udrzovaci chemoterapii v prascich. Kazdodenni zivot se uz pomalu vracel do normalnich koleji.

It was an ordinary Thursday morning (8.11.). All, except one thing. We had a special guest and I was looking forward to go for a short walk through Prague remembering the times I spent together with McKnights when they used to live here in the Czech Republic and founded a church in Ricany. The day was planned and I just wanted to do some more planning for the weekend and the next week because we needed babysitting during the European YL conference. I was in a good mood, tests results from 5.11. seemed to turned out well! I just felt good in general.

I was supposed to start another round of chemotherapy in pills the next day (Friday) which I had been taking for several months. The everyday life was slowly starting to get normal again.

Cislo na zvonicim mobilu vypadalo spis na nejaky marketingovy pruzkum. Misto pruzkumu se ozval muj osetrujici lekar a bohuzel nemel dobrou zpravu. Ve vzorku se nasly nejake "nemocne" bunky a bude se muset udelat dalsi krevni test a nasledne agresivni chemoterapie na 30 dni. Co to vlastne znamena? Chvili nam trvalo, nez jsme si pripustili, ze jeho zprava byla o relapsu. Po 10 mesicich cistych vzorku krve a kostni drene, najednou je leukemie zpatky.

My mobile phone rang and the the number seemed like one from some marketing research. But instead it was my doctor calling and sadly he had some bad news. They found some "ill" cells in my blood test and so I will have to attend more blood tests and then another aggressive chemotherapy for 30 days. What does it actually mean? It took us a while to admit that this is a relapse. Suddenly, after 10 months with good blood and bone marrow tests results, the leukemia has returned.

Recidiva - kdyz to prijde zpatky..
Chemoterapie arzenikem, ktery je specialne upraven pro lidske telo je prozatim fyzicky nejnarocnejsi lecbou, kterou jsem za poslednich 12 mesicu podstoupil. Jak uz psala Jane, je to opravdu upraveny jed na krysy, ktery mi kazdy den hodinu kape do tela. Prvni 3 dny jsem mel velke bolesti, postupne si telo zvykalo a zhruba v polocase je to tak kazdy druhy az treti den, kdy mam nejake bolesti a prospim zbytek dne po chemoterapii. Od zacatku listopadu jsem se omluvil ze vsech povinnosti a veci, ktere mi prinaseli radost a stal jsem se znovu 100% pacientem. Sice nejsem v nemocnici a muzu si uzivat "rodinneho prostredi", ale krome navstevy nemocnice a prijezdu domu, nic moc dalsiho nedavam. Nejsou sily.

A Relapse - when it´s back...

 Arsenic chemotherapy is the  most difficult treatment which I´ve been through for last 12 months. As Jane mentioned before, it really is a rat poison and I´m getting it into my body everyday for an hour for 30 days.  I was in pain for the first three days but step by step my body was getting used to it. Every second or third day I‘m in pain and after chemotherapy I sleep for the rest of the day. From the beggining of November, I have skipped all my duties and things that used to bring me joy and I am 100% a pacient  again. I am not in a hospital and can enjoy being with my family but I am not able to do anything else than visit the hospital and return back home. I’m out of strength.

Psychicky mam prozatim sil dost. Mam motivaci, hlava to zatim dava. Jsou chvile, kdy to na me dolehne a je tezke si predstavit ze me ceka jeste 10 dni terapie, ktera je fakt svinstvo. Uz chapu, proc se nekterym pacientum zveda zaludek, kdyz slysi v metru hlaseni stanice "Karlovo namesti," kde je nemocnice. Pomalu, ale jiste si snazim aspon o minuty oddalit odjezd z domova a na "Karlaku" se mi opravdu z metra nechce. Oproti predchozim lecbam je to rozdil.  Vedel jsem, ze po 4 podanich budu mit zase mesic volno, jenom prasky a kontroly. Ted je to denni navsteva vcetne vikendu a uz se mi tam fakt nechce. Ale vim, ze je to pro me dobro a tak jedu kazdy den.

Mentally, I still have enough strength. I have motivation. I am swimming with my head above water. Sometimes, it all just falls on me and it´s difficult to imagine that I still have 10 more days of this muck chemo ahead of me. Now I understand why are some patients feel ill when they hear the name of the metro stop "Karlovo namesti" where the hospital is. I always try to delay leaving the house to go to the hospitál, at least for a few minutes and I really hate getting off the subway when I arrive to Karlovo namesti. There is a big defference in comparison to other medical treatments I’ve been through. In the past I used to know that after 4 doses I would be free again for a month, I would just take some pills. But now it repeats every single day incuding weekends and I really don´t want to go through this again. But, at the same time I know it is good for me so I keep going there every day.

Slysel jsem o tom, ze lide kteri si projdou utrpenim a bolesti, maji jiny pohled nejen na svuj zivot, ale taky na svuj vztah s Bohem.Nemam potrebu byt prehnane nabozensky nebo obvinovat Boha otazkami "Proc?". Nemuzu si narokovat ani o den prodlouzit zivot. To, jakou mam podporu od lidi blizkych a vzdalenych se neda popsat. Neumim si predstavit a ani nechci domyslet, jakym utrpenim prochazi ti, kdo okolo sebe nemaji rodinu, pratele, a kamarady, kteri je podporuji. Beru to jako Bozi dar, ktery ma obrovskou hodnotu a neda se nicim nahradit.

I´ve heard that people who went through suffer and pain have a different view not just on their own life but also on their relationship with God. I don´t feel the need to be exaggeratedly religious or to blame God with the questions like "Why?!" I can´t lenghten my life even for one day. I can hardly describe to you how much support I have received from those close to me...even if they are far. I can´t imagine how terrible it must be for someone who has no family and friends. I take this as a very valuable and irreplaceble gift from God. 

Dobre okolnosti me provazely cely zivot a nemam na co si stezovat. Pri zprave o relapsu jsem byl uz svobodny od narokovani si Bozi prizne a s tim spojenych naroku na okolnosti, ktere by mi vyhovovaly.  Dostavam milost odprostit se od me falesne identity na zaklade toho co delam a nedelam, touze po uspechu a vitezstvi,  narokovani si zdravi a dobre kondice. Muj zivot je spojen s Kristem - to on me pozval skrze svoji obet a smrt do Boziho kralovstvi.  Je to paradox, ze i ono dlouhe a prozatim nekoncici udoli ma prichut nebe - je mistem kde vladne milujici Buh.

Good circumstances accompanied me through my whole life and I have no reason to complain. I was already free from demanding God´s favour the moment I got the message about a relapse. I receive the grace to free myself from my false identity built on what I´m doing and not doing; my desire for achievement and victory. I´m free from demanding good health and good physical condition. My life is connected to Christ - he is the one who invited me through his sacrifice and death to God´s kingdom. It is a paradox that this long and (for now) not ending valley has a flavour of heaven - it is a place where the loving God rules.

thank you, Klara Flekova, for translation from Czech to English.