Acceptance

If I had to title this last month, it would be 'Acceptance'. Acceptance at gunpoint, maybe? Parts of this month have been terrible, but I can say that I am glad for my heart to have been taken on this road. It was time. If I could have chosen how it would have happened, I would have preferred to have go through this at my own pace, during some quiet moments with the Lord, maybe in the mountains or at the beach, reading a book about it or some scripture. Those would have been my plans...

Kdybych měla tento měsíc nějak nazvat, byl by měsícem „přijmutí“. Snad přijmutí pod tlakem?

Některé chvíle tohoto měsíce byly příšerné, ale můžu říct, že jsem vděčná za cestu po které teď mé srdce putuje. Již bylo a čase. Kdybych si mohla vybrat  jak by se to odehrávalo, byla bych upřednostnila tiché chvilky s Pánem, možná v horách, nebo na pláži, čtení knížky o Něm, nebo písmo. Takové by byly mé představy.

A few days ago we passed the one year mark of Martin's diagnosis. A year ago, I started this blog to share our story with cancer. This past Friday, 30 Nov, Martin and I really didn't know whether to joke about it, celebrate it or cry. So we did all three. We laughed about it with our dear friends Mikey and Monika, celebrated the victory of surviving a year, and cried that it feels like it will never end. 

Před pár dny to byl rok Martinovi nemoci. Právě před rokem jsem začala psát tento blog, abych s vámi sdílela náš příběh o jeho rakovině. Tento pátek 30. listopadu, jsme už s Martinem vážně nevěděli, jestli se máme smát, slavit nebo plakat. Tak jsme se rozhodli pro všechny tři. Smáli jsme se tomu s našimi drahými přáteli Mikym a Monikou, slavili naše vítězství o přežití jednoho roku a plakali nad pocitem, že to nikdy neskončí.

A month ago, it felt differently. It seemed like we could live fine, relatively normal, lives with Leukemia. That it was 'ending'. We were all, especially Martin, feeling well. Our thoughts and prayers were going fast in every other direction far from sickness- friends, ministry, the future, our girls...normal life things. 

Před měsícem jsem se cítila jinak. Zdálo se, že bychom mohli žít dobrý, relativně normální život s leukémií. Že to všechno končilo. Všichni jsme se cítili dobře a hlavně Martin. Naše myšlenky a modlitby šly směrem od nemoci – pro kamarády, službu, budoucnost, naše děti,.. věci běžného života.

Then with one phone call, God brought our thoughts and prayers, our hearts back into painful focus. Martin is still sick. I don't know why that reality hurts differently this time. It's been a year. Should I have been more prepared? On guard? Could we have been?

Jedním telefonátem nám Bůh naše myšlenky a modlitby přivedl zpět do bolestivé soustředěnosti. Martin je stále nemocný. Nevím jestli tato realita bolí jinak než předtím. Byl to rok.  Měla jsem být více připravena?  Více na pozoru?

I look back to last year and can remember the sheer adrenaline (result of millions of prayers) that got me through last December. Honestly, it is with exhaustion and heaviness that I sit and accept (or try to accept) all of this. Overwhelmed, extremely emotional and numb at the same time. Did I say tired?

Mohu se ohlédnout zpět za minulým rokem a vzpomenout na čistý adrenalin (výsledek milionů modliteb) který mě pohltil během minulého prosince. Upřímně je to s vyčerpaností a těžkostí, že jen sedím a přijímám (nebo se snažím přijímat) toto všechno. Pohlcena, extrémně emocionální a zároveň znecitlivělá. Zmínila jsem unavená?

Martin has been the hero for taking this horrendous intensive treatment EVERY DAY. He physically has to sit and accept it. Accept that he is sick and receive the poison. I see the effects of it on him and the battle going on inside of him every morning. Not going is never an option, but it never gets easier to leave. He was really ill the first week, then had an OK second week and now he is really weak. He has 7 more days. Hopefully, whatever comes next does not include this treatment or going to the hospital so much. 

Martin je hrdina, že vydrží tuto příšernou intenzivní léčbu KAŽDÝ DEN. Je nucen sedět a fyzicky přijímat. Přijímat, že je nemocen a přijímat „jed na krysy“. Vidím na něm ty účinky a ten boj, kterým si každé ráno vnitřně prochází. Nejít na ošetření  není možností, ale nikdy to není lehké odejít.  První týden mu opravdu nebylo dobře, druhý týden byl lepší a teď je velice slabý. Má ještě sedm dnů do konce.

I think I would have said a bit ago that we were 'getting used to it (cancer)'. In my mind, that was acceptance. But now I disagree with myself. 'Getting used to it' could be avoiding it, minimizing it, forgetting it, hoping it would die without attention....like all the herbs I planted in May. 

Myslím, že bych předtím řekla, že si „na to zvykáme (na rakovinu)“.  V mých myšlenkách to bylo právě přijetí. Ale nyní se sebou nesouhlasím. „Zvykat si na to“ by bylo obcházet to, minimalizovat to, zapomenout na to doufat že to uhyne bez pozornosti… jako všechny ty kytky co jsem zasadila v květnu.

Tonight, acceptance means to me holding the truth in my hands, looking at it, feeling the weight of it, talking about it to God using nice and not so nice words, and trying to reach the place of honestly being able to say that with whatever circumstance I am holding, ' It is well with my soul'. That because of Jesus Christ, the gift of God's love is so much greater than whatever is in my hands. It sounds absolutely crazy- even to someone who has heard it a million times. That it is possible to accept Martin's illness and receive perfect love of God at the same time....and have joy. The joy trumps the tears, and maybe is even magnified through them. 

Dnes večer, je pro mě přijetí držení pravdy v rukou, dívání se na ní, cítit její tíhu, rozmlouvat o ní s Bohem s použitým pěkných i nepěkných slov, snažit se dosáhnout místa, kde bych opravdu upřímně mohla říct, že jakákoli okolnost, kterou držím je „v pořádku s mou duší“. To proto, že Ježíš Kristus, dar Boží lásky je větší než cokoli, co držím ve svých rukou. Je to absolutně bláznivé – i pro toho kdo toto slyšel snad již milionkrát. Že je možné přijmout Martinovu nemoc a současně se otevřít Boží lásce.. a mít radost v plnosti. Radost přebíjí slzy a možná je skrze ně i zesílena.

I'm definitely not there yet. But I am walking in that direction, together with God. 

Here are a few snapshots of this journey for me these past few weeks: 

Ještě tam rozhodně nejsem. Ale jdu tím směrem, spolu s Bohem. Zde je několik momentek z mé cesty za těch posledních pár týdnů.

*Kathy Usrey gave me a big hug, and told me, 'It will be ok'.

For those of you who don't know Kathy and Tiffany, let me take a moment and introduce you. Their family (Kathy and David and two of their children, Tiffany and David Jr.) moved to Paris a long time ago, maybe 9 years ago, to work with young international and French teenagers with Young Life.  I have had the privilege to get to know them- they have always been extraordinarily beautiful ladies.

A few years ago, a brain tumor was found in David Usrey, Kathy's husband. After surgeries and treatments, times when it seemed like he was going to be fine, a long fight with cancer, David passed away last March. March is only 8 months ago.

Kathy Usrey mě objala a řekla „Bude to v pořádku.“

Pro ty, kdo nevíte Kathy a Tiffany, dovolte mi Vám je představit.  Tato rodina (Kathy, David a jejich dvě děti, Tiffany a David Jr.) se přestěhovala zhruba před devíti lety do Paříže, aby pracovali s mladými, mezinárodními a francouzskými studenty pro Younglife. Mám tu výsadu je znát, jsou to výjimečné ženy. Před pár lety, objevili v Davidově mozku (Kathyin manžel) nádor. Po operacích a ošetřeních se zdálo, že vše bude v pořádku. Avšak po dlouhém boji s rakovinou, David zemřel minulý březen. To je před pouhými osmi měsíci.

Kathy and her daughter Tiffany (25 years old?) came to join our YL European conference two weeks ago, and stayed to be the speaker for our womens' retreat following the conference.  For several months, I knew they were coming. I couldn't wait to be with them and was terrified at the same time. I didn't know what they would really be like- would they be angry? Sad? A mess? 

Kathy a její dcera Tiffany přijely aby se zúčastnily naší YL Evropské konference před dvěma týdny a zůstaly aby promluvili na ženském setkání které po konferenci následovalo. Po mnoho měsíců jsem věděla, že přijedou. Nemohla jsem se dočkat až se s nimi uvidím, ale stejně tak jsem byla vyděšená. Nevěděla jsem, jaké opravdu budou – budou rozzlobené? Smutné? Rozervané?

The minute they walked in the door, and I looked into Kathy's eyes, I wept. She and Tiffany were radiant. They would probably say 'yes', they have been angry, sad and a mess at times. 

Kathy Usrey gave me a big hug and told me, 'It will be ok'.  If the absolutely worst happens (i can't type it) it. will. be. ok.  Not because Martin will be fine and everything will be better, and this will be behind us....but because of Jesus. And I saw that this IN Kathy and Tiffany. I got to spend a lot of time with them- and literally have pages journaled about our time together. 

Jakmile vstoupily do dveří a já se podívala Kathy do očí, plakala jsem. Ona i Tiffany byly veselé. Možná by řekly „ano“ v tom čase byly rozzlobené, smutné a rozervané. Kathy Usrey mě obejmula a řekla mi „Bude to v pořádku“.  I když se stane to nejhorší (nemohu to napsat) bude.  to . v. pořádku. Ne díky tomu, že Martin bude zdravý a vše bude za námi, ale díky Ježíši. A toto jsem viděla V Kathy a Tiffany. Strávila jsem s nimi mnoho času a mám o tom popsáno mnoho stránek v deníku.

*Tiffany Usrey led us in worship. I cannot begin to tell you how hearing her praise and thank God challenged and blessed me. 

Tiffany Usrey nás vedla v chválách. Nemohu ani popsat jak mě její hlas a písně díky Bohu povzbudily.

*Kathy also said this sentence: The fear is worse than the reality. I could talk about this for a long time, but I will just say that this makes me angry at fear and once again thankful for the steadfast love of Jesus. 

Kathy také řekla toto: Strach je horší než realita. Mohla bych o tomhle mluvit dlouho, ale řeknu jen, že nad strachem pociťuji zlobu a jsem znovu vděčná za stálou lásku Ježíše.

*My mind really for the first time has go to the 'worst case scenario place' and stayed there long enough to feel it. 

V představách mě poprvé má mysl poprvé zavedla k „nejhorším scénáři“ a zůstala jsem u něj dlouho na to, abych tu tíhu opravdu cítila.

*I have little warrior girls, who are so strong and sensitive at the same time. Sofia and Mia continue to amaze me with their understanding and concern and response to all of this. 

Mám doma holky bojovnice, které jsou tak silné a citlivé zároveň. Sofia a Mia mě nepřestávají udivovat svým porozuměním, starostí a reakcí nad vším tím co se děje.

*MY PARENTS WERE HERE FOR A MONTH!!! They had already planned to be here in November because of our conferences and childcare. Perfect timing. They served us, loved us, loved the girls, cared for us, lifted so many burdens during their visit....in practical ways and emotional ways.  

Here's an example of a specific way: Martin felt better travelling home with someone on the metro,so on days when I couldn't go with him, my father would meet him at Karlovo Namesti and for some fresh air, they would walk across the river to Andel (15 minutes) and come home. It was perfect.  Thank you, Mom and Dad!!!!!!

MOJI RODIČE TU BYLI CELÝ MĚSÍC. Plánovali již déle, že tu budou celý Listopad kvůli konferenci a hlídání dětí.  Perfektně načasované. Sloužily nám, milovali nás, milovali děti, starali se o nás, nesli s námi naše tíhy během jejich pobytu tady.. ve věcech jak praktických tak emocionálních. Zde jen pro příklad: Martin se cítil o mnoho jistější, když mohl po ošetření  jet domů metrem s někým.  Mnoho dnů jsem nemohla, můj taťka se s ním proto setkal na Karlově náměstí a po malé procházce přes řeku na metro Anděl a nabráním čerstvého vzduchu s ním jel domů. To bylo perfektní. Děkuji, mami a tati!

*There are few songs that are meaningful to my heart these days. These words and this truth are so precious to me right now

Hodně písní v posledních dnech zasáhlo mé srdce. Tato slova a tato pravda jsou pro mě tak drahocenná.

O Love that will not let me go,
I rest my weary soul in thee;
I give thee back the life I owe,
That in thine ocean depths its flow
May richer, fuller be.

O light that foll’west all my way,
I yield my flick’ring torch to thee;
My heart restores its borrowed ray,
That in thy sunshine’s blaze its day
May brighter, fairer be.

O Joy that seekest me through pain,
I cannot close my heart to thee;
I trace the rainbow through the rain,
And feel the promise is not vain,
That morn shall tearless be.

O Cross that liftest up my head,
I dare not ask to fly from thee;
I lay in dust life’s glory dead,
And from the ground there blossoms red
Life that shall endless be.

„ Lásko, která mě nepustí, svou slabou duši nechám spočívat v tobě, dávám ti zpět lásku co jsem dlužna. Aby v hloubkách moří tvých mohla proudit, mohla být plnější a bohatší.

Světlo, které mě doprovází celou mou cestou, skláním mou uhasínající pochodeň k Tobě. Mé srdce uzdravuje její propůjčený paprsek.  Aby v tvé záři planula, byla jasná a čistá.

Radosti, která mě v mém smutku hledá, nemohu uzavřít své srdce nad Tebou. Vidím duhu skrz déšť a cítím, že tvůj slib není marný. Zármutek bude bez slz.

Kříži, který zvedá mou tvář, neodvažuji se od tebe vzdálit. Ležím v prachu, sláva života mrtva. Ze země však vzkvétá život, který bude nekonečný.“

One last thing, I hope this doesn't sound depressing. Martin still may be fine. He probably will be and of course that would be amazing. I can't wait to celebrate years to come. It's just in my own walk with this that I am in this acceptance phase. Can't wait to move into party phase. 

Jako poslední věc. Doufám, že toto neznělo depresivně. Martin se pořád může uzdravit. Pravděpodobně uzdraví a to by bylo skvělé. Nemohu se dočkat radosti let, které mají přijít. Toto je jen má osobní cesta, kde teď procházím fází porozumění přijetí.  Nemohu se dočkat až se přesunu do fáze oslav :)

Thank you so much for making it through this post. We don't go a day without being so very thankful for the love, prayers and support we receive from so many of you.

Chtěla bych vám moc poděkovat za přečtení tohoto příspěvku. Není den, kdy bychom nebyli vděční za všechnu tu lásku, modlitby a podporu, kterou od Vás mnohých přijímáme.

Thank you so much Veronika Kristufova for the translation of this super long post!