If
I had to title this last month, it would be 'Acceptance'. Acceptance at
gunpoint, maybe? Parts of this month have been terrible, but I can say that I
am glad for my heart to have been taken on this road. It was time. If I could
have chosen how it would have happened, I would have preferred to have go
through this at my own pace, during some quiet moments with the Lord, maybe in
the mountains or at the beach, reading a book about it or some scripture. Those
would have been my plans...
Kdybych měla tento měsíc nějak
nazvat, byl by měsícem „přijmutí“. Snad přijmutí pod tlakem?
Některé chvíle tohoto měsíce
byly příšerné, ale můžu říct, že jsem vděčná za cestu po které teď mé srdce
putuje. Již bylo a čase. Kdybych si mohla vybrat jak by se to odehrávalo, byla bych upřednostnila tiché
chvilky s Pánem, možná v horách, nebo na pláži, čtení knížky o Něm,
nebo písmo. Takové by byly mé představy.
A
few days ago we passed the one year mark of Martin's diagnosis. A year ago, I
started this blog to share our story with cancer. This past Friday, 30 Nov,
Martin and I really didn't know whether to joke about it, celebrate it or cry.
So we did all three. We laughed about it with our dear friends Mikey and
Monika, celebrated the victory of surviving a year, and cried that it feels
like it will never end.
Před pár dny to byl rok
Martinovi nemoci. Právě před rokem jsem začala psát tento blog, abych
s vámi sdílela náš příběh o jeho rakovině. Tento pátek 30. listopadu, jsme
už s Martinem vážně nevěděli, jestli se máme smát, slavit nebo plakat. Tak
jsme se rozhodli pro všechny tři. Smáli jsme se tomu s našimi drahými
přáteli Mikym a Monikou, slavili naše vítězství o přežití jednoho roku a
plakali nad pocitem, že to nikdy neskončí.
A
month ago, it felt differently. It seemed like we could live fine, relatively
normal, lives with Leukemia. That it was 'ending'. We were all, especially
Martin, feeling well. Our thoughts and prayers were going fast in every other
direction far from sickness- friends, ministry, the future, our girls...normal
life things.
Před měsícem jsem se cítila
jinak. Zdálo se, že bychom mohli žít dobrý, relativně normální život
s leukémií. Že to všechno končilo. Všichni jsme se cítili dobře a hlavně
Martin. Naše myšlenky a modlitby šly směrem od nemoci – pro kamarády, službu,
budoucnost, naše děti,.. věci běžného života.
Then
with one phone call, God brought our thoughts and prayers, our hearts back into
painful focus. Martin is still sick. I don't know why that reality hurts
differently this time. It's been a year. Should I have been more prepared? On
guard? Could we have been?
Jedním telefonátem nám Bůh naše
myšlenky a modlitby přivedl zpět do bolestivé soustředěnosti. Martin je stále
nemocný. Nevím jestli tato realita bolí jinak než předtím. Byl to rok. Měla jsem být více připravena? Více na pozoru?
I
look back to last year and can remember the sheer adrenaline (result of
millions of prayers) that got me through last December. Honestly, it is with
exhaustion and heaviness that I sit and accept (or try to accept) all of this.
Overwhelmed, extremely emotional and numb at the same time. Did I say tired?
Mohu se ohlédnout zpět za
minulým rokem a vzpomenout na čistý adrenalin (výsledek milionů modliteb) který
mě pohltil během minulého prosince. Upřímně je to s vyčerpaností a
těžkostí, že jen sedím a přijímám (nebo se snažím přijímat) toto všechno.
Pohlcena, extrémně emocionální a zároveň znecitlivělá. Zmínila jsem unavená?
Martin
has been the hero for taking this horrendous intensive treatment EVERY DAY. He
physically has to sit and accept it. Accept that he is sick and receive the
poison. I see the effects of it on him and the battle going on inside of him
every morning. Not going is never an option, but it never gets easier to leave.
He was really ill the first week, then had an OK second week and now he is
really weak. He has 7 more days. Hopefully, whatever comes next does not
include this treatment or going to the hospital so much.
Martin je hrdina, že vydrží tuto
příšernou intenzivní léčbu KAŽDÝ DEN. Je nucen sedět a fyzicky přijímat.
Přijímat, že je nemocen a přijímat „jed na krysy“. Vidím na něm ty účinky a ten
boj, kterým si každé ráno vnitřně prochází. Nejít na ošetření není možností, ale nikdy to není lehké
odejít. První týden mu opravdu
nebylo dobře, druhý týden byl lepší a teď je velice slabý. Má ještě sedm dnů do
konce.
I
think I would have said a bit ago that we were 'getting used to it (cancer)'.
In my mind, that was acceptance. But now I disagree with myself. 'Getting used
to it' could be avoiding it, minimizing it, forgetting it, hoping it would die
without attention....like all the herbs I planted in May.
Myslím, že bych předtím řekla,
že si „na to zvykáme (na rakovinu)“.
V mých myšlenkách to bylo právě přijetí. Ale nyní se sebou
nesouhlasím. „Zvykat si na to“ by bylo obcházet to, minimalizovat to,
zapomenout na to doufat že to uhyne bez pozornosti… jako všechny ty kytky co
jsem zasadila v květnu.
Tonight,
acceptance means to me holding the truth in my hands, looking at it, feeling
the weight of it, talking about it to God using nice and not so nice words, and
trying to reach the place of honestly being able to say that with whatever
circumstance I am holding, ' It is well with my soul'. That because of Jesus
Christ, the gift of God's love is so much greater than whatever is in my hands.
It sounds absolutely crazy- even to someone who has heard it a million times.
That it is possible to accept Martin's illness and receive perfect love of God
at the same time....and have joy. The joy trumps the tears, and maybe is even
magnified through them.
Dnes večer, je pro mě přijetí
držení pravdy v rukou, dívání se na ní, cítit její tíhu, rozmlouvat o ní
s Bohem s použitým pěkných i nepěkných slov, snažit se dosáhnout
místa, kde bych opravdu upřímně mohla říct, že jakákoli okolnost, kterou držím
je „v pořádku s mou duší“. To proto, že Ježíš Kristus, dar Boží lásky je
větší než cokoli, co držím ve svých rukou. Je to absolutně bláznivé – i pro
toho kdo toto slyšel snad již milionkrát. Že je možné přijmout Martinovu nemoc
a současně se otevřít Boží lásce.. a mít radost v plnosti. Radost přebíjí
slzy a možná je skrze ně i zesílena.
I'm
definitely not there yet. But I am walking in that direction, together with
God.
Here
are a few snapshots of this journey for me these past few weeks:
Ještě tam rozhodně nejsem. Ale
jdu tím směrem, spolu s Bohem. Zde je několik momentek z mé cesty za
těch posledních pár týdnů.
*Kathy
Usrey gave me a big hug, and told me, 'It will be ok'.
For
those of you who don't know Kathy and Tiffany, let me take a moment and
introduce you. Their family (Kathy and David and two of their children, Tiffany
and David Jr.) moved to Paris a long time ago, maybe 9 years ago, to work with
young international and French teenagers with Young Life. I have had the
privilege to get to know them- they have always been extraordinarily beautiful
ladies.
A
few years ago, a brain tumor was found in David Usrey, Kathy's husband. After
surgeries and treatments, times when it seemed like he was going to be fine, a
long fight with cancer, David passed away last March. March is only 8 months
ago.
Kathy Usrey mě objala a řekla
„Bude to v pořádku.“
Pro ty, kdo nevíte Kathy a
Tiffany, dovolte mi Vám je představit.
Tato rodina (Kathy, David a jejich dvě děti, Tiffany a David Jr.) se
přestěhovala zhruba před devíti lety do Paříže, aby pracovali s mladými,
mezinárodními a francouzskými studenty pro Younglife. Mám tu výsadu je znát,
jsou to výjimečné ženy. Před pár lety, objevili v Davidově mozku (Kathyin
manžel) nádor. Po operacích a ošetřeních se zdálo, že vše bude v pořádku.
Avšak po dlouhém boji s rakovinou, David zemřel minulý březen. To je před
pouhými osmi měsíci.
Kathy
and her daughter Tiffany (25 years old?) came to join our YL European
conference two weeks ago, and stayed to be the speaker for our womens' retreat
following the conference. For several months, I knew they were coming. I
couldn't wait to be with them and was terrified at the same time. I didn't know
what they would really be like- would they be angry? Sad? A mess?
Kathy a její dcera Tiffany
přijely aby se zúčastnily naší YL Evropské konference před dvěma týdny a zůstaly
aby promluvili na ženském setkání které po konferenci následovalo. Po mnoho
měsíců jsem věděla, že přijedou. Nemohla jsem se dočkat až se s nimi
uvidím, ale stejně tak jsem byla vyděšená. Nevěděla jsem, jaké opravdu budou –
budou rozzlobené? Smutné? Rozervané?
The
minute they walked in the door, and I looked into Kathy's eyes, I wept. She and
Tiffany were radiant. They would probably say 'yes', they have been angry, sad
and a mess at times.
Kathy
Usrey gave me a big hug and told me, 'It will be ok'. If the
absolutely worst happens (i can't type it) it. will. be. ok. Not
because Martin will be fine and everything will be better, and this will be
behind us....but because of Jesus. And I saw that this IN Kathy and Tiffany. I
got to spend a lot of time with them- and literally have pages journaled about
our time together.
Jakmile vstoupily do dveří a já
se podívala Kathy do očí, plakala jsem. Ona i Tiffany byly veselé. Možná by
řekly „ano“ v tom čase byly rozzlobené, smutné a rozervané. Kathy Usrey mě
obejmula a řekla mi „Bude to v pořádku“. I když se stane to nejhorší (nemohu to napsat) bude. to . v. pořádku. Ne díky tomu, že Martin
bude zdravý a vše bude za námi, ale díky Ježíši. A toto jsem viděla
V Kathy a Tiffany. Strávila jsem s nimi mnoho času a mám o tom
popsáno mnoho stránek v deníku.
*Tiffany
Usrey led us in worship. I cannot begin to tell you how hearing her praise and
thank God challenged and blessed me.
Tiffany Usrey nás vedla
v chválách. Nemohu ani popsat jak mě její hlas a písně díky Bohu
povzbudily.
*Kathy
also said this sentence: The fear is worse than the reality. I could talk about
this for a long time, but I will just say that this makes me angry at fear and
once again thankful for the steadfast love of Jesus.
Kathy také řekla toto: Strach je
horší než realita. Mohla bych o tomhle mluvit dlouho, ale řeknu jen, že nad
strachem pociťuji zlobu a jsem znovu vděčná za stálou lásku Ježíše.
*My
mind really for the first time has go to the 'worst case scenario place' and
stayed there long enough to feel it.
V představách mě poprvé má
mysl poprvé zavedla k „nejhorším scénáři“ a zůstala jsem u něj dlouho na to,
abych tu tíhu opravdu cítila.
*I
have little warrior girls, who are so strong and sensitive at the same time.
Sofia and Mia continue to amaze me with their understanding and concern and
response to all of this.
Mám doma holky bojovnice, které
jsou tak silné a citlivé zároveň. Sofia a Mia mě nepřestávají udivovat svým porozuměním,
starostí a reakcí nad vším tím co se děje.
*MY
PARENTS WERE HERE FOR A MONTH!!! They had already planned to be here in
November because of our conferences and childcare. Perfect timing. They served
us, loved us, loved the girls, cared for us, lifted so many burdens during
their visit....in practical ways and emotional ways.
Here's
an example of a specific way: Martin felt better travelling home with someone
on the metro,so on days when I couldn't go with him, my father would meet him
at Karlovo Namesti and for some fresh air, they would walk across the river to
Andel (15 minutes) and come home. It was perfect. Thank you, Mom and
Dad!!!!!!
MOJI RODIČE TU BYLI CELÝ MĚSÍC.
Plánovali již déle, že tu budou celý Listopad kvůli konferenci a hlídání
dětí. Perfektně načasované.
Sloužily nám, milovali nás, milovali děti, starali se o nás, nesli s námi
naše tíhy během jejich pobytu tady.. ve věcech jak praktických tak
emocionálních. Zde jen pro příklad: Martin se cítil o mnoho jistější, když mohl
po ošetření jet domů metrem
s někým. Mnoho dnů jsem
nemohla, můj taťka se s ním proto setkal na Karlově náměstí a po malé
procházce přes řeku na metro Anděl a nabráním čerstvého vzduchu s ním jel
domů. To bylo perfektní. Děkuji, mami a tati!
*There
are few songs that are meaningful to my heart these days. These words and this
truth are so precious to me right now
Hodně písní v posledních
dnech zasáhlo mé srdce. Tato slova a tato pravda jsou pro mě tak drahocenná.
O Love
that will not let me go,
I rest my weary soul in thee;
I give thee back the
life I owe,
That in thine ocean depths its flow
May richer, fuller be.
O light
that foll’west all my way,
I yield my flick’ring torch to thee;
My heart
restores its borrowed ray,
That in thy sunshine’s blaze its day
May brighter,
fairer be.
O Joy
that seekest me through pain,
I cannot close my heart to thee;
I trace the
rainbow through the rain,
And feel the promise is not vain,
That morn shall
tearless be.
O Cross
that liftest up my head,
I dare not ask to fly from thee;
I lay in dust life’s
glory dead,
And from the ground there blossoms red
Life that shall endless be.
„ Lásko,
která mě nepustí, svou slabou duši nechám spočívat v tobě, dávám ti zpět
lásku co jsem dlužna. Aby v hloubkách moří tvých mohla proudit, mohla být
plnější a bohatší.
Světlo,
které mě doprovází celou mou cestou, skláním mou uhasínající pochodeň
k Tobě. Mé srdce uzdravuje její propůjčený paprsek. Aby v tvé záři planula, byla jasná
a čistá.
Radosti,
která mě v mém smutku hledá, nemohu uzavřít své srdce nad Tebou. Vidím
duhu skrz déšť a cítím, že tvůj slib není marný. Zármutek bude bez slz.
Kříži,
který zvedá mou tvář, neodvažuji se od tebe vzdálit. Ležím v prachu, sláva
života mrtva. Ze země však vzkvétá život, který bude nekonečný.“
One
last thing, I hope this doesn't sound depressing. Martin still may be fine. He
probably will be and of course that would be amazing. I can't wait to celebrate
years to come. It's just in my own walk with this that I am in this acceptance phase.
Can't wait to move into party phase.
Jako poslední věc. Doufám, že
toto neznělo depresivně. Martin se pořád může uzdravit. Pravděpodobně uzdraví a
to by bylo skvělé. Nemohu se dočkat radosti let, které mají přijít. Toto je jen
má osobní cesta, kde teď procházím fází porozumění přijetí. Nemohu se dočkat až se přesunu do fáze
oslav :)
Thank
you so much for making it through this post. We don't go a day without being so
very thankful for the love, prayers and support we receive from so many of you.
Chtěla bych vám moc poděkovat za
přečtení tohoto příspěvku. Není den, kdy bychom nebyli vděční za všechnu tu
lásku, modlitby a podporu, kterou od Vás mnohých přijímáme.
Thank you so much Veronika Kristufova for the translation of this super long post!
Great post Jane - you have a gift at articulating all that you are experiencing and making everyone so far away geographically feel close. You guys continue to be in our prayers!
ReplyDeleteJane, thank you for sharing your heart and soul in this post. I love you very much and pray for you, Martin, and the girls daily.
ReplyDeleteJane, we love you. Our family will be praying for you and Martin...for strength and endurance, and a firm hold of God's faithfulness even through the darkest moments. When the emotions take you down, I pray that your heart and mind can be anchored in the truth of His unfailing love (even when you can't feel it), and that nugget of truth will keep you afloat. We love you!
ReplyDeletejessel for the Newton family