Advent.

I apologize for how long this is. It should be three posts! I hope you can get through it :) The current update is at the end, feel free to scroll down. thanks! 

I am so glad Christmas is over. With enthusiasm, I threw our tree off of the balcony and dragged it to the dumpster. It actually was a season of quiet hope, peace and even joy- but not because of the Christmasy things, but because of God pulling my heart from one place to another (like the dragging of the tired Christmas tree).
Two advent messages at church deeply resonated with me. Maybe their titles illustrate my heart; 'Uncertainty to contentment' and 'From fear to worship'. It was in these truths inspired by Mary, by the wise men and the shepherds that I felt my heart move to a place of peace.

Jsem tak ráda, že Vánoce jsou za námi. S entusiasmem jsem vyhodila náš vánoční stromeček z balkónu a dovlekla ho do popelnice. Vlastně to bylo období tiché naděje a klidu, dokonce radosti – ale ne kvůli těm vánočním věcem. Kvůli tomu, jak Bůh táhl mé srdce z jednoho místa do druhého (asi tak jako já ten znavený stromek). Dvě adventní kázání v kostele mě hluboce zasáhly. Jejich názvy teď jakoby naznačují mé srdce. „Od nejistoty ke spokojenosti“ a „Od strachu k chválení“. Bylo to v této pravdě, inspirované Marií, moudrými muži (tři králové) a pastýři, kdy jsem cítila, že se mé srdce hnulo do místa klidu.

I wish I could say that my heart would obediently stay in that place, but this month definitely pushed me past limits I didn't know I even had. There have moments of this month that have been wonderful and light, but others have been really hard, at times brutal. Even tonight as I sit and reflect, I am in shock at the extremes. Shocked and maybe exhausted.

Moc bych si přála říct, že mé srdce v tomto místě poslušně zůstane, ale tento měsíc mě rozhodně dovedl k limitu, který jsem ani nevěděla, že mám. Byly tu v tento měsíc momenty, které byly úžasné a světlé, ale jiné byly opravdu těžké, někdy až kruté. Každý večer, když sedím a přemýšlím o tom, jsem šokovaná z těchto extrémů. Šokovaná a možná i vyčerpaná.

Advent was hard, but special. Can I give you a quick outline in terms of Advent weeks? I can remember the month according to the candles lit. We lit the candles at almost every meal this year which etched the memory deeper in me.

Advent byl těžký, ale výjimečný. Mohu vám podat rychlý přehled podle adventních týdnů? Pamatuji si měsíc podle svíček na adventním věnci. Tento rok jsme zapalovali svíce skoro u každého jídla a zanechalo to ve mně hlubší vzpomínky.

Week one, Martin began his radiation treatment. It was unknown territory and in some ways scary. Radiation is so strange because it itself is not painful. The first few times even seemed like nothing was happening. But then we take a step back and remember what IS happening. Deadly light is being shone on Martin's brain, on his spine to affect his central nervous system. The core of his body. He was still stiff and in a bit of pain from the lumbar punctures he had received the week before, but day to day it was OK. This week, I didn't think radiation was so bad.  My brother's beautiful wife, Robyn, hopped on a plane and spent this week with us. Her visit was such gift on so many levels. She loved on my girls, listened to me a LOT, came with us to hospitals, did the preschool pick ups and drop offs (in a completely different culture and language!)...just to begin the list. She brought encouragement and as cheesy as this word is, she brought cheer. Exactly what we needed.

První týden, Martin začal své ozařování. Byla to pro nás neznámá oblast a v některých věcech dost děsivá. Ozařování je zvláštní, protože samo o sobě není bolestivé. Ty první dny to dokonce vypadalo, jako by se nic nedělo. Po tom však přišel krok zpět a hned bylo možné si vzpomenout, že NĚCO se děje. Smrtelné ozařování je vysíláno na Martinův mozek a jeho páteř aby zasáhlo jeho centrální nervový systém. Centrum jeho těla. Byl ještě celý ztuhlý a v bolestech z jeho vpichů do páteře, které dostal týden předtím, ale den ode dne to bylo Ok. Tento týden jsem si nemyslela, že je ozařování tak hrozné.

Báječná manželka mého bratra, Robyn, skočila na letadlo a strávila s námi celý týden. Její návštěva byla tak velkým darem v tolika ohledech. Byla s holkama, HODNĚ mi naslouchala, chodila s námi do nemocnice, vodila a vyzvedávala holky ze školky (a to v úplně jiném prostředí a jazyce!).. a to jen pro začátek celého toho seznamu. Přinesla nám hodně povzbuzení, a i když to zní jako klišé, radosti. Přesně to, co jsme potřebovali.

Week two, my opinion started to change about radiation. Martin continued it through Thursday. The best way I can explain it is that each day, one group of lights beams (ping pong balls) were put in his head. Day after day, the group of light beams bouncing around grows and gets more chaotic inside of his brain. Maybe that is a bit extreme, but the feeling behind his eyes are or in his ears became more and more intense as the week went on. This week, we were weary. It became harder and harder to get out the door to treatment. Martin looked like he had spent a week at the beach with his skin color, but this week was not in any sense a week at the beach.

Druhý týden, se můj názor na ozařování začal měnit. Martin pokračoval přes čtvrtek. Nejlépe to mohu vysvětlit tak, že každý den mu bylo k hlavě připevněno množství „světýlek“ (pingpongových míčků). Den za dnem, množství těchto světýlek poskakuje stále větší intenzitou a chaosem v jeho mozku. Možná je to trochu extrémní, ale to je ten pocit za jeho očima a ušima rostl s postupujícími dny v týdnu. Tento týden jsme hodně vyčerpaní. Začalo to být více a více těžké dostat se ze dveří na další dávku. Martin vypadal, jakoby strávil týden času na pláži, ale tento týden se tomu ani zdaleka nepodobal.

The ping pong balls/light beams that collected in his head made week three terrible. Although he didn't have any actual treatment, the symptoms of radiation (which I now hated) continued to become more and more intense. This week, we also learned for sure that Martin would be admitted to the hospital for his chemotherapy treatment on 23 December, one day before the Czech Christmas celebration. Even though he would have five days of treatment, they told us to expect six weeks in the hospital. This was a special time for us, because we knew the time we had before the hospital stay. Two years ago, we didn't have such a warning. We didn't have a night before or time to prepare. This time was a gift. Week three was actually very complicated for me and I will need some more time to sort it out. Martin was very ill at times during this week, which although was very hard, it prepared me for his move to the hospital. It made it seem right. It made me glad for him to go to the hospital and get treatment  and then well. MY PARENTS ARRIVED at the end of this week. Perfect timing.

Tyto pingpongové míčky/světla nashromážděné v jeho hlavě dělaly třetí týden příšerným. I když neměl žádné ošetřování, vedlejší účinky radiace (které už jsem teď nenáviděla) pokračovaly velmi intenzivně. Tento týden nám také bylo s jistotou oznámeno, že Martin bude přijat do nemocnice na chemoterapii 23. Prosince. Den před českými Vánocemi. I když měl mít pět dní ošetřování, řekli nám, ať očekáváme šest týdnů v nemocnici. Toto byl pro nás výjimečný čas, protože jsme věděli dopředu kolik máme před nemocnicí času. Před dvěmi lety jsme toto varování neměli. Neměli jsme předtím noc ani den, abychom se připravili.  Tento čas byl pro nás dar. Třetí týden byl pro mě velice komplikovaný a budu potřebovat hodně času, abych to zpracovala. Martinovi bylo opravdu velmi zle, a i když to bylo těžké, částečně mě to připravilo na to přemístění do nemocnice. Dávalo to dojem, že tak je to správné. Byla jsem za něj ráda, že může jít do nemocnice a dostat ošetření a potom ke konci týdne DORAZILI MOJI RODIČE. Bylo to perfektní načasování.

It was so wonderful to have them here to hold our hands as we started week four of advent. To get through the hospital drop off day, to celebrate Christmas and for support as we figure all this out. Martin wrote some of his thoughts of his first day in the hospital int he last blog post. For me, day one felt like I was on a fancy merry-go-round. The morning with the girls was actually happy. They were excited to finally spend the day at my parents' rental flat. Martin was feeling well, so his entry to the hospital was nice. He already knew several people and he greeted them and was in a good mood. I took a long walk through the city, did some Christmas shopping and then brought Martin some take out food and we ate lunch together. The only word I have is 'happy'. It was confusing and annoying, because it isn't a happy thing. I am now thankful for God's grace in it as it was happening. It is as if he gave us the gift of time- that we could hold the heaviness later and for the moment experience joy, peace and even quiet.

Bylo to pro mě krásné je mít tady, držet se za ruce a začít čtvrtý týden adventu společně. Abychom se spolu dostali přes první nemocniční den, oslavili spolu Vánoce a také pro tu podporu, když jsem tímto procházela. Martin napsal několik svých myšlenek ze svého prvního dne v nemocnici na blog. Pro mě byl tento den jako oslavný kolotoč. Toto ráno byly holky radostné. Byly nadšené, že mohou strávit den v pronajatém bytě mých rodičů. Martinovi bylo dobře, takže nástup do nemocnice byl „hezký“. Už ho vítalo mnoho lidí a byl v dobré náladě. Udělala jsem dlouhou procházku městem, nějaké vánoční nákupu a přinesla Martinovi nějaké jídlo a poobědvali jsme spolu. Jediné slovo, které mě napadá, je „radost“. Bylo to matoucí a rozčilující, protože tohle radostné vůbec není. Byla jsem vděčná za Boží milost. Jako by nám daroval tento dar času – abychom mohli tu těžkost držet až za dýl, a tento moment zakoušet radost, pokoj a dokonce ticho.

This week we have been able to visit Martin every day, the girls almost every day. I know I don't share very much about the girls on the blog (it's easier to just share instagram photos!) but their sweet, resilient, strong spirits are inspiring to Martin and I. They care and process and express this experience in gorgeous ways. I am so honored to be their mama. Mia cares for her beloved animals when they are sick, Sofia is making books for Martin when she wants to share her experience with him. They feel joy and sadness so quickly and freely. It is beautiful. God has also protected their health. Only once, I had to say 'no' to a visit because of a cough that we didn't know where it was going. It went away :)

Tento týden jsme mohli Martina navštěvovat každý den, holky skoro každý den. Vím, že na blogu moc o holkách nesdílím (je to jednodušší přes instagram!) ale jsou sladké, houževnaté a jejich silné duše jsou pro mě a pro Martina inspirující. Starají se, vnímají a vyjadřují věci nádhernými způsoby. Je to pro mě pocta, být jejich mamka. Mia se stará o svá milovaná plyšová zvířátka, když jsou nemocná. Sofia vyrábí Martinovi knížky, když s ním chce sdílet nějaký zážitek. Pociťují radost a smutek tak rychle a svobodně. Je to nádherné. Bůh také opatroval jejich zdraví. Jen jednou jsem musela říct „ne“ na návštěvu, kvůli kašli o kterém jsme nevěděly, kam směřuje. Nakonec odešel :)

Week four was Christmas. I think I will write another post about Christmas. Overall, it just happened. It came and went. I'm glad for the exciting distraction for the girls. That was THE biggest blessing of the Christmas festivities. As I shared earlier, I'm glad for the heart space to be waiting in hope. Our pastor Jake, in his message 'From fear to worship', gave us permission to be in a place of darkness, even fear. To feel it, experience it and to let the Lord usher in the light and move us to joy. That we don't have to turn it on, or manufacture the 'Christmas joy'. Made so much sense to me.

Čtvrtý týden byly Vánoce. Myslím, že napíšu ještě jeden příspěvek o Vánocích. Vcelku to vlastně proběhlo. Přišlo to a odešlo. Jsem ráda za vzrušující rozptýlení pro holky. To bylo to NEJVĚTŠÍ požehnání Vánočních svátků. Tak jako jsem už sdílela předtím, jsem ráda, že mé srdce může čekat v naději. Náš pastor Jake, v jeho kázání „Od strachu k chválení“ nám dal „povolení“ být v místě temnoty, i strachu. Cítím to, prožívám to a nechávám Pána na nás svítit světlo a přesouvat nás k radosti. Že nemusíme uměle předstírat vánoční radost. To pro mě dávalo velký smysl.

We had two big pieces of 'light' this week. (Sorry for the long bit on week 4!) On Christmas Eve, we received test results from Martin's blood, bone marrow and spinal fluid that show no cancer. This truly truly is incredible news. This means that the plan that the doctors put together is working. We are so thankful for them and for everyone at the hospital, and for our team of prayer support.
Here are some of Martin's words,
"Last night I finished my last chemo treatment. It means that during the next week my immunity will be wiped out from my body systems and I will have to be very careful of not getting sick. With no complications, it will take another two to four weeks before I will be able to return home with less potential risk of getting any type of infection, mold etc.

There is still a long road ahead. At the least , the application of the drug that goes thru my spine will continue for some months on regular basis. Just the fact that this option is available is a miracle on its own. When the director of the hospital stopped by to say Merry Christmas, he explained that I am the first patient in the Czech Republic to get this particular treatment.  I know, that it was not easy to get it for them at the time when I needed it, but it arrived and I can be treated. I do believe that this is another clear example of how God works to extent his grace, when there is not much of hope. Another miracle in the middle of the war.'

Tento týden jsme měli dvě velmi velká „světla“ (Omlouvám se za tak dlouhý popis týdne 4!). Na Štědrý večer jsme dostali výsledky Martinových odběrů krve, kostní dřeně a míšního moku, které ukazují, že rakovina není přítomná. To je opravdu zázračná zpráva. To znamená, že plán, se kterým doktoři přicházejí, funguje. Jsme za ně tak vděční a vlastně za všechny v nemocnici a za náš team modlitební podpory. Zde je několik slov od Martina „ Minulou noc jsem dokončil svou chemoterapii. Znamená to, že příští týden bude moje imunita naprosto vyhlazena a bude se muset dávat pozor, aby mé tělo neonemocnělo. Bez komplikací to budou další dva či čtyři týdny předtím, než se budu moci vrátit domů s menším riskem nakažení nějakou infekcí, plísní atd. Je tu ještě dlouhá cesta před námi. Nejméně léky, které probíhají mou páteří, budou pravidelně pokračovat ještě několik měsíců. Vlastně už jenom to, že tento postup je možný, je samo o sobě zázrakem.

 Když se u mě stavoval vedoucí nemocnice, aby mi popřál Veselé Vánoce, vysvětlil mi, že jsem prvním pacientem v České republice, který dostává tento typ ošetření, vím, že to pro ně ve chvíli mé potřeby nebylo lehké získat, ale nakonec mi péče byla zajištěna. Věřím, že toto je další jasný příklad Boží práce a milosti, i v místech, kde není moc naděje. Další zázrak uprostřed války.

Vlastně už jenom to, že tento postup je možný, je samo o sobě zázrakem.

The other big piece of news is that after his last dose of Chemotherapy on Friday, they gave Martin a 24 hour  trip home before his immune system levels would take a drop into dangerous zones. Another gift of TIME. This day is one we will never forget. Not because of anything extraordinary, but because of togetherness in the ordinary.  THIS was our Christmas gift this year. 

Další velkou novinou je, že po jeho poslední dávce chemoterapie v pátek, dali Martinovi 24hodinový „výlet“ domů, ještě než jeho imunitní systém spadne do nebezpečných míst. Další dar ČASU. Tento den je dnem, který nikdy nezapomenu. Není to kvůli něčemu výjimečnému, ale kvůli tomu, že jsme mohli být společně. TOTO byl náš letošní vánoční dárek.

Week 4 just ended with Martin going back to the hospital after this day off. Honestly, he is not doing well. The doctors really  do know what to expect, and they weren't wrong when they allowed only 24 hours. The side effects are painful and are keeping Martin from resting or opening his eyes. 

Čtvrtý týden skončil Martinovým nástupem do nemocnice po jeho dni volna. Upřímně mu opravdu nebylo dobře. Doktoři věděli co čekat, a opravdu se nemýlili, když Martinovi povolili jenom 24 hodin. Vedlejší efekty jsou bolestivé a nedají Martinovi odpočinout, a ani otevřít oči.

The merry-go-round of this journey continues. I hold on very tightly to the truth that God does not change. He IS the same yesterday, today and forever. 

Kolotoč této cesty pokračuje. Držím se velmi pevně pravdy, že Bůh se nikdy nemění. Je stejný včera, dnes a navždy.

Please thank God for these two pieces of news, that his tests are clear and for the the gift-day. And please ask the Lord to move my heart from 'uncertainty to contentment'. I am receiving and rejoicing over this news slowly. It doesn't feel like good news because today he is not here. He is uncomfortable. Things are not as they should be. My dear friend Bethany who is in a similar spot talks about this same feeling in terms of 'holding her breath'. I love that image. That's exactly it. Pray for a big exhale next year, at the right time. 

Prosím děkujme Bohu za tyto dvě noviny, že výsledy jsou čisté a za den daru času. A prosím proste Pána by naše srdce posunul od“ nejistoty do spokojenosti“. Přijímám a raduji se z této zprávy pomalu. Nezdá se to jako dobrá zpráva, protože dnes tu není. Není mu dobře. Věci se nemají tak, jak by se měly mít. Moje kamarádka Bethany, která je v podobné situaci o těchto pocitech říká, že jsou jako „zadržování dechu“. Ten obraz se mi líbí. Je to přesně tak. Modlete se prosím se velký výdech pro příští rok, ve správný čas.

Thank you for being our team of rejoicers :) and for brining our names and our hearts before God. We continue to be so deeply grateful and we want to say THANKS and acknowledge God's goodness, especially in thinking of this year and 2014. Happy New Year!!

Děkuji, že jste na našem teamu radujících se J a za to, že povznášíte naše jména  a srdce k Bohu. Jsme hluboce vděčni a chceme říct „DÍKY“ a vyznat boží dobrotu, zvláště v myšlenkách na rok 2014. Štastný Nový Rok!

Veronika K.: thank you so so much for the translation over the holidays! 

few thoughts on hospital life (from Martin)

Tak zase zpatky do nemocnice

Entering the hospital world again

Prvni den byl docela srumec. Na uvitanou me hned misto welcome drinku odebrali vzorky krve, jako predkrm byla sternalka, polivka na obed docela usla, hlavnim chodem v case obeda byla lumbalka (moje pater opet nespolupracovala..) a jako moucnik jsem dostal velkou kanylu pod klicovou kost. Pokud bych jeste dostal chemosku, pak bych mohl skoro rict, ze krome transplantace jsem vyuzil vsech sluzeb, ktere tu nabizeji J. Kdyz neco delam, tak uz poradne, ne? Nastesti padlo rozhodnuti, ze toho bylo docela dost na jeden den a tak chemoska byla odlozena na dalsi den. To byla opravdu MILOST a dost jsem si oddychl.

The first day was very busy. In the place of welcome drink, they draw my blood sample, as an appetizer they served a sternal puncture, had a decent soup for lunch, as the main course came the lumbar puncture (my spine was not made for it, that’s a fact now!!), dessert came right after that in a form of a long lasting port in my chest. I came very close to use all the services that they provide here (except the transplant!), but after going through all that a decision was made that I have had enough and the chemo can start tomorrow. They understand the word GRACE here!!

Odpocinek po vsech tech jehlach prisel vic nez vhod. Po lumbalce jsem musel lezet ctyri hodiny a nastesti ani ocekavane bolesti hlavy neprisly hned, ale az pozde vecer. Ctyri hodiny se nedaji zkratit. Cas bezi pomalu. Nic jineho nez cekat prakticky nejde delat.

Once all the procedures were made, I got some rest. I had to lay for four hours on my back after the lumber punctures and was expected some headaches that didn’t come until very late into the night.  There is no shortcut to laying on your bed for four hours. Time is ticking away slowly. I can’t do much. I can’t do what I want.

Asi nejsilnejsim zazitkem pokud se to tak da rict, bylo setkani s mym sousedem z detstvi, ktery je v soucasnosti na JIPce na stejnem patre. Pres nase rodice jsme se dozvedeli o tom, ze jsme oba ve stejne nemocnici. Po odpocinku jsem se citil docela dobre a tak jsem pozadal o “vychazku” a vyrazil na navstevu. Velice rychle jsem si uvedomil, jaka je “normalni realita” nas, kteri potrebujeme byt tady v nemocnici.

I don’t know if you can call it a highlight, but I met one of my neighbors from growing up who is presently at the ICU. It was through the contacts of our parents we learned of our own similar stories. Since I was doing ok, I wanted to meet him as soon as possible. The nurses gave me a permission for a short visit with him and I didn’t hesitate one second. The highlight lasted a very short time before it became the reality of the sick low.

Rozhovory v nemocnici jsou trochu jine. Na otazku jak se kdo ma, se odpovida v udajich vypovidajici o stavu v minutach, hodinach a mozna dnech. Dulezite je byt nazivu. A ta druha nejcastejsi otazka, “ Co delas? “ nebo “kde pracujes?” je naprosto irrelevantni. Kdyz jsme tak probirali co kdo mame a jake jsou vyhlidky, nadsene jsem se chlubil jak je skvely byt v kontaktu s klukama, ktere jsem tady v nemocnici poznal I mimo ni, jak se navstevujeme a volame si s Mykolou, Kostou a Robertem. Honza, ktery za posledni ctyri roky prodelal uz dve transplantace mi na to rekl tohle: Ja uz nemam zadny kamarady z nemocnice, vsichni zemreli.” To me dostalo. Tady se tomu clovek nevyhne, nemuzeme se zbavit bolesti a utrpeni, jsme ve valce, ktera je vetsi nez my. Je jedno jestli jsou to kulky nebo bomby co lita okolo nas. Budto zijes nebo ne.

One thing that is different about hospital conversations is that the “How are you?” question is not always answered by “Great” or “Good”. To be alive is a victory that counts for the next minutes, hours and days. And guess what, the usual number two question for men, ‘What do you do” might not even come up.  During our conversation, I mentioned to him the stories of my friends Kosta, Mykola and Robert and how we kept in touch for the past two years and I was able to visit with them during my time as the outpatient. Jan (John)- who has been diagnosed 4 years ago and had already his second transplant, said this sentence: “I don’t have any “friends” from hospital left, they are all dead.” It broke my heart again. We can’t push the pain and suffering away, we are in a war that is bigger than us. It doesn’t matter if its bullets or stem cells. You either live or die.

Nastesti tim ten prvni den nekoncil. Jeste se za mnou stavil muj kamarad ze stredni David, ktery mel shodou okolnosti sebou film s Brucem Willisem RED2. Nejen, ze to je dobre na odlehceni myslenek o smrtelnosti cloveka, ale videt Bruce jak se vyhyba kulkam a bombam bylo dostatecne inspirujici pro dalsi boje tady v nemocnici. Jinak je to film, ktery bych doporucil pouze v pripade, ze se nudite a fakt nevite co delat dalsi dve hodiny. Tady v nemocnici to neni ztrata casu, venku asi jo. To, ze si Bruce a jeho kamosi nataceni uzili, to je bez debat a je to na nich videt..

To lighten up the mood about the mortality of men, I finished my first day watching a Bruce Willis movie RED 2 with my friend from high school David. Watching Bruce Willis dodge from all the bullets and bombs was very inspirational and gave me a good boost to fight at the beginning of this month long journey. Great way to pass two hours in the hospital. In real life, Bruce and his friends had a lot of fun making the movie, you can tell, but I don’t know that I would recommend it, unless you really have two hours to waste.

The first day was hard for all of us, but we are constantly reminded by God’s goodness and grace. Overall (even while sick), we are well. It seems from some tests that the treatment from November has worked and I am encouraged.  Thank you again for your thoughts and prayers. And Merry Christmas!

adios radiation

The last blog post I wrote that we were celebrating the end of arsenic. Today, we are celebrating the end of radiation. One step at a time, one appointment at a time, one treatment at a time, one day at a time. That is definitely the theme of our life at the moment.

V minulém příspěvku jsem psala, že oslavujeme konec arzénu. Dnes oslavujeme konec ozařování. Jeden krok za druhým, jedna konzultace za druhou, jedno ošetření za druhým, jeden den za druhým.  Taková je teď „tematika“ našeho života.

We went today for what we thought would be his second to last treatment, and were very nicely surprised when the nurse said, 'I hope to never see you here again, Mr. Hasik.' This chapter for now is over and we are so glad.

Dnes jsme šli na co jsme si mysleli bude druhé ošetření. Sestra nás ale velmi mile překvapila když řekla: „Doufám, že se tu s vámi již nikdy nesetkám, pane Hasík!“ Tato kapitola je teď tedy u konce a jsme za to velmi vděčni.

The celebration time is really nice. It is definitely a welcomed change to the stress and weariness of treatment. Today is a big contrast from yesterday in our home, especially in my heart.
(Today is Wednesday, 11 December and yesterday is Tuesday, 10 December)

Tento čas „oslavování“ je velmi hezký. Výměna za ten stres a vyčerpání z ošetření je velmi vítána. Dnešní den je od toho včerejšího v naší domácnosti velkým kontrastem. A to zvláště v mém srdci.

Honestly, yesterday in many ways was a low for me in this new season of relapse. Martin was sick. I mean, yes, he is sick. But yesterday, he was in bad shape and there was nothing we could do to make it better.  11 days of radiation to his central nervous system, to his brain and spine literally toasted him. It was gradual and I honestly didn't even notice the side effects were getting more intense.

Upřímně byl pro mě včerejší den za dobu relapsu jeden z těch špatných. Martinovi bylo špatně. Chci říct, ovšem, že je nemocný, ale včera byl ve velmi špatném stavu a nebylo nic, co by to mohlo zlepšit. 11 dnů ozařování jeho centrálního nervového systému a jeho páteře ho doslova „opeklo“. Bylo to postupné a upřímně jsem si ani nevšimla, že vedlejší účinky jsou stále intenzivnější.

Sofia was coughing through the night and I decided to keep her home. In normal life, this isn't a problem.  I wouldn't even think twice about it. But because of Martin's weak immune system and because it was yesterday- it was a big deal. Every time she coughed, I could just imagine Martin catching it. It's not an easy task to keep Martin and Sofia separated. I dare you to try!


Sofia přes noc kašlala a já se rozhodla ji nechat doma. V běžném životě tohle není problém. Ani bych o tom nepřemýšlela. Ale vzhledem k Martinové oslabenému imunitnímu systému to byla závažná záležitost. Pokaždé když zakašlala, jsem si představovala, že by se Martin mohl nakazit. Není to lehký úkol, snažit se držet Martina a Sofiu od sebe. Jen si to zkuste!

I felt the weight of the past month. Everything seemed bigger, scarier, heavier. I went to the grocery store and as I was buying some things Martin was craving, I thought, 'My husband is craving this because he is leukemia' and had to swallow the tears. I couldn't decide the best order of doing things because I am so overwhelmed that Sofia is home from school and had to find a sitter on short notice. I had to do an errand for Martin and I may or may not have thrown keys at a guy for making fun of my Czech :)  All of this to say, I felt an incredible amount of stress and was way beyond my emotional limit. It was not a pretty day.

Cítila jsem tu zátěž uplynulého měsíce. Všechno se zdálo mohutnější, strašidelnější, těžší. Byla jsem v obchodě a nakupovala nějaké věci, na které měl Martin obrovskou chuť. Říkala jsem si „Můj muž má na tohle takovou chuť, protože má leukémii“ a musela jsem polykat slzy. Nemohla jsem rozhodnout, jak dělat věci postupně za sebou, protože jsem byla vším tak zaplavena a Sofia byla doma místo školky. Musela jsem rychle najít hlídání. Musela jsem udělat pochůzky pro Martina a dost možná jsem po jednom pánovi hodila klíče, když si dělal legraci z mé češtiny J Můžu jen říct, cítila jsem příšerný nátlak stresu a bylo to moc na můj citový limit. Nebyl to dobrý den.

I am not only glad to share with you that this step of treatment is behind us, but also what I experienced at some of my lowest moments. For me, these four thoughts redeem the lows.

Jsem nejen ráda, že se s vámi mohu podělit o novinu, že poslední krok tohoto ošetřování je za námi, ale také co jsme pociťovala při mých nejnižších chvílích.

1. God invites me to release my stress to him. He can take it. I don't have to worry about taking care of Him. Thinking about Jesus coming as a baby and the stress that he would one day carry...Our brokenness, our stress connects us. Jesus and I. In that truth, comes an incredible amount of strength. Perfect for an incredible amount of stress.

1. Bůh mě vyzívá, abych uvolnila svůj stres jemu. On to dokáže. Nemusím se starat o Něho. Přemýšlení o tom, že Ježíš přišel jako děťátko a ten stres, který On jednoho dne bude muset nést... Jeho zlomenost a stres nás spojují. Ježíše a mě. V takové pravdě přichází ohromné množství síly. Výborné pro tak neuvěřitelné množství starostí.

2. I opened this morning a package of 30 handmade cards from a children's church group. Each one of them with sweet pictures and encouragement. Some of them just hand an outline of a hand and their name. It was so special and I just wept through reading them. The timing was perfect. The timing has been perfect for each package, note of encouragement, phone call, visit. We feel so grateful to be connected to you as individuals and to communities. Thank you!

2. Dnes ráno jsem otevřela balíček 30 kartiček od dětí z Nedělní školy (kostela). Na každé z nich krásný obrázek a povzbuzení. Některé z nich měly jen obrys ruky a podpis. Bylo to tak výjimečné a musela jsem plakat, když jsem je četla. To načasování bylo perfektní. Načasování bylo perfektní pro každý balík, zprávu povzbuzení, telefonát i návštěvu. Jsme moc vděčni, že s vámi můžeme být ve spojení jak individuálně tak přes komunitu. Děkujeme!

3. Words to a song by Rita Springer sent to me from a dear friend went straight to my heart. It repeats, 'Oh how he (jesus) loves me'. I honestly didn't handle yesterday well. I am not proud of my actions or my heart (especially the key-throwing thing). This song reminded me of the perfect kind of grace that God freely gives. He gives us our daily bread, exactly what I needed yesterday. And today. He forgives us. And in the same way I am connected with Jesus in my brokenness, I am connected with him in his glory. Loved by him perfectly.  Severe mercy.

3.Slova písně Rity Springer, kterou mi poslala drahá kamarádka byly přímo pro mé srdce. Opakují „Ó jak mě miluje ..“ (Ježíš)

Upřímně jsem včerejšek nezvládla úplně nejlépe. Nejsem pyšná na svoje skutky ani na své srdce (a speciálně ten incident s házením klíčů). Ta píseň mi připomněla dokonalou Boží milost. Dává nám náš denní chléb, přesně co jsme včera potřebovali. A dnes. Odpouští nám. A stejně tak jako jsem spojena s Ježíšem skrz mou zlomenost, jsem s ním spojena skrz jeho slávu. Obrovská milost.

4. I am so honored to walk through this with Martin. His courage, perseverance, peace and joy challenge and change me. I still can't call cancer a gift, but Martin is. Martin with cancer is a gift to me and to the girls. I am also honored to walk through this with Sofia and Mia. They are my little warrior princesses and care for both Martin and I in their perfect little ways.

4. Jsem tak poctěna, že tímto obdobím mohu s Martinem procházet. Jeho odvaha, vytrvalost, pokoj a radost mě ostří a mění mě. Stále nemohu říkat rakovině dar, ale Martin jím je. Martin s rakovinou je pro mě darem a darem pro mé dcery. Jsem také poctěna, že tímto obdobím mohu procházet se Sofií a Miou. Jsou mé malé princezny – bojovnice a pečují o nás s Martinem svým vlastním drahým způsobem.

Yesterday is over. Today is almost over. and we take the next step. We will know more next week, but the next step is a hospital stay for an intense chemotherapy treatment. It will be the strongest chemo treatment yet and he will have 5 doses. We don't know how long he will be there- probably between 2 and 4 weeks. Most likely over Christmas. We will keep you posted as we know more.

Včerejšek je za námi. Dnešek je skoro za námi. A my děláme další krok. Budeme vědět víc příští týden, ale dalším krokem bude hospitalizace a intenzivní chemoterapie. Bude to zatím ta nejtěžší chemoterapie a Martin bude mít 5 dávek. Nevíme, jak dlouho tam budeme, pravděpodobně něco mezi 2 a 4 týdny. Nejspíše přes Vánoce.  Dáme vám vědět, jak se budeme dozvídat více.

sending love and thanks to you!
Posílám mnoho lásky a díků!

thank you so very much, Veronika Kristufova :)

a very HAPPY THANKSGIVING

Dear friends and family,

I want to thank you again so much for your love and prayers. Tuesday was another story of how we felt lifted and carried and richly blessed by the Lord. Martin started his radiation treatment and overall was not feeling well. We went straight from hospital #2 for the radiation to hospital #1 for arsenic. Honestly, it was a long long day and the thought of doing both of these treatments for the next few weeks made it even longer. 

Drazí přátelé a rodino,

Chtěla bych vám opět moc poděkovat za vaši lásku a modlitby. V u`tery byl dalším příběhem o tom, jak jsme se cítili požehnáni a neseni na rukou našeho Pána. Martin začal s ozařováním a necítí se moc dobře. Jeli jsme rovnou z nemocnice #2 kvůli ozařování do nemocnice #1 na ošetření arzénem. Upřímně to byl dlouhý den a s vědomím toho, že tyto dva procesy budeme následující týdny opakovat se nám zdál ještě delší.

It has been 27 days straight of the arsenic. On Friday, we found out that Martin had a good blood test, which although was encouraging we didn't let our hearts get set on the idea that that would mean his bone marrow test would come back clean as well. Clean bone marrow means no arsenic. We asked many of you to pray that this would happen. 

Bylo to přesně 27 dnů ošetřování arzénem. V pátek jsme se dozvěděli, že Martin měl dobré krevní výsledky. Přesto, že toto bylo velmi povzbuzující, neupínali jsme se na myšlenku, že to musí znamenat, že i testy jeho kostní dřeně budou v pořádku. Dobré výsledky kostní dřeně znamenají, že nemusí být ošetření arzénem. Mnohé z vás jsme prosili, abyste se za toto modlili.

After a long day, I am so so so so VERY glad to say that Martin received an unusually happy call from his doctor saying that HIS BONE MARROW TESTS WERE CLEAR!  which means, no more horrendous arsenic. alleluia!!

Po dlouhém dnu, jsem TAK šťasná, že vám mohu oznámit, že Martin dostal velmi neobvykle radostný telefonát od svého doktora, který oznamoval, že TESTY JEHO KOSTNÍ DŘENĚ JSOU V POŘÁDKU! To znamená žádný příšerný arzén! Halelujah!

So the blood is clear. the bone marrow is clear. now they are doing all they can to get at the root of the problem- the cancer stem cells in his spinal fluid, in the central nervous system. He is definitely not done and what is still ahead will not be a walk in the park (radiation and chemotherapy), but at least the 27days is over. at least we see something working. at least we see the power of prayer changing. at least we have thanksgiving together. 

Tak tedy krevní testy jsou v pořádku, testy kostní dřeně jsou v pořádku. Teď už se jen snaží seč jen mohou aby se dostali ke kořenu celého problému: rakovinné buňky v mozkomíšním moku, v centrálním nervovém systému. Rozhodně to ještě není za námi. Naopak, to co je před námi nebude procházka růžovým sadem (ozařování a chemoterapie), ale alespoň máme za sebou těch 27 dní. Alespoň vidíme, že něco funguje. Alespoň vidíme proměňující moc modlitby. Alespoň máme něco, za co společně vzdávat díky.

We also rejoice that our dear little friend Eliza Hunt is cancer free. (www.huntsinprauge.com)

and our dear friend Bryan Stedman has been qualified for a clinical trial because his white blood cell count is up. 

Radujeme se, že naše drahá malá přítelkyně Eliza Hunt je bez rakoviny.

(www.huntsinprauge.com)

A náš drahý přítel Bryan Stedman byl kvalifikován pro klinické hodnocení, protože počet jeho bílých krvinek stoupl.

I feel extremely thankful today. Although we don't know about tomorrow, it is easier to hope on behalf of Martin, Eliza and Bryan. We do know what it is like to sit next to Jesus and that will HE will be the same tomorrow. 

This summer, when Martin finished his arsenic treatment we had this party (see invitation below!). I kind of feel like in the same spirit we will celebrate Thanksgiving with our church family. Wish you were all here to celebrate with us!

filled with grace and peace, 

Jane

Dnes se cítím neskutečně vděčná. I když nevíme co bude zítra, je jednodušší doufat. A to co se týče Martina, Elizy i Bryana. Víme jaké to je, sedět s Ježíšem a ON bude stejný i zítra.

Toto léto, když Martin dokončil ošetření arzénem měli jsme oslavu (pozvánka dole!). Dnes se cítím jakoby ve stejném duchu, budeme oslavovat Díkuvzdání s naší církví. Přála bych si, abyste mohli oslavovat s námi!

Milost a pokoj,

Jane

An army of support

As always, your love and support and prayers for us are overwhelming. We cannot say enough what a gift it is to be loved and prayed for by AN ARMY! Thank you.

Yesterday was one of those days when we honestly felt like we really had an army behind us taking care of things and before us preparing the way. As mysterious as prayer is, I do believe that's what happened today. Specific prayers were answered, worries were calmed and we made it through another day. Giving God all of the glory.

Martin didn't have to have a lumbar puncture/chemo injection in his spine!
We met with the radiation doctor and received the plan for the next 2.5 weeks. It feels right and good.
Sofia went to a birthday party of one of her friends from school and Mia had quality time with Martin's mom. Both had huge smiles today. Although Martin was still in pain most of the day from Monday's treatment (and Tuesday's), it is starting to lift. And I am encouraged in my spirit.

So grateful to have a whole paragraph of answered prayers/miracles. (there are actually even more I could share). These grow our faith. We are challenged and changed to believe. and believe. and believe again. You are a part of it, and we say 'thanks!'

So today was only arsenic. Friday he has another check up to make sure everything is set for the radiation treatment  that should begin on Monday. Arsenic over the weekend and until he gets a good blood/bone marrow test. Please pray that he will have good test results so next week will be ONLY radiation.

and continue to pray for peace and rest for all of us. the real kind that only comes from Jesus.

once again, thanks and love! Jane


Jako vždy, vaše láska a podporující modlitby jsou pro nás nesmírné. Nemohu ani vyjádřit jaký je to dar být tak milováni a podporováni modlitbami. A to takovou armádou! Děkuji.

Včera to byl jeden z těch dnů, kdy jsme opravdu cítili, jako bychom za sebou měli armádu, starající se o vše a připravující cestu. Tak záhadná je modlitba a já věřím, že právě tím to bylo. Specifické modlitby se naplnily a starosti byly zklidněny, dostali jsme se skrz další den. Všechna chvála pánu!

Martin nedostal chemoterapeutickou injekci do páteře! Měli jsme konzultaci s doktorem ohledně ozařování a máme plán na další 2,5 týdny. Cítíme že je to správné a dobré.

Sofia šla na narozeninovou oslavu jedné ze svých kamarádek a Mia si užila krásný čas s Martinovou mamkou. Obě dnes měly na tváři obrovské úsměvy. I přesto, že byl Martin po celý den v bolestech ze svého ošetření v pondělí (i úterý), začíná být lehčeji.

A já jsem ve své duši povzbuzena.

Jsem tak vděčná, že máme celý odstavec zodpovězených modliteb/zázraků. Je jich vlastně mnohem víc, o kterých bych vám mohla vyprávět. Ty posilují naši víru. Jsme vyzívání věřit a věřit a věřit. Vy jste toho součástí a my říkáme "děkujeme!"

Takže dneska byl jenom arsén. V pátek další vyšetření, které ukáže jestli je vše v pořádku pro ozařování, které by mělo začít v Pondělí. Arsén ještě o víkendu, než bude proveden test kostní dřeně. Prosím modlete se za dobré výsledky a aby následující týden bylo POUZE ozařování!

Prosím pokračujte v modlitbách za pokoj a klid pro nás všechny. Ten opravdový, který přichází jen od Ježíše.

Ještě jednou s láskou a díky, Jane

thank you Veronika for translation!

Hello friends and family,
I just want to send out a quick note (a longer post/update is on the way) asking those of you who pray to pray for tomorrow.

Martin is meeting with the doctor tomorrow (Wednesday) about the next step of his treatment, but right now he is in a lot of pain from the lumbar punctures and chemo injections into his spine together with the arsenic. We pray that he wouldn't have to have another puncture tomorrow and that the doctors would come up with the right order of things.

We have had some really good, real conversations with the Sofia and Mia about cancer, Martin's leukemia and his upcoming hospital stay. Although they have been truly amazing and brave and sensitive, we can see their little worlds shaking. Please pray for peace. and patience.

We continue to trust and to believe and are holding on tightly to the Lord and each other. Every day is hard, but we rejoice and rest in God's faithfulness.

Many thanks and lots of love, Jane

translation on the way!!

Ahoj Přátelé a rodino!

Chtěla bych podat rychlou zprávu (delší a podrobnější je na cestě) a poprosit ty z vás, kteří se mohou na zítra modlit.

Martin má zítra schůzku se svým doktorem (středa) ohledně dalších kroků léčby, ale nyní má mnoho bolestí díky injekčním vpichům a chemickým injekcím do jeho páteře zároveň s ošetřením arsenem. Modlíme se, abychom zítra nemuseli mít další vpichy a aby doktoři měli moudrost při rozhodování o dalších krocích léčení.

Měli jsme několik velmi dobrých rozhovorů se Sofií a Miou o rakovině, Martinově leukémii a o jeho nastávajícím pobytu v nemocnici. I když byli opravdu výborně statečné a citlivé, vidíme, že i malá slova s nimi otřásají. Prosím modlete se za trpělivost.

Nadále důvěřujeme Bohu, věříme a pevně se Ho a sebe samých držíme. Každý den je těžký, ale radujeme se z Božího klidu a věrnosti.

Mnoho díků a lásky, Jane

thank you Veronika Kristufova for the translation!

new treatment plan

Mili pratele,

Dear friends,

Vzpominate si na skolni leta, kdy ti, jejichz jmena se objevila na stole reditele skoly, byli asi v peknym prusvihu? Tak to je presne ten pocit, ktery mam ze zprav, ze se dnes sesli spicky vedeni UHKT k probirani meho pripadu.

Do you remember back in the school days, that when your name was on the desk of the school master, most likely you were in trouble? I have exactly the same feeling about my case being brought to the highest in authority in the IHBT (my hospital).

Nemuzu si prat lepsi odborniky k posouzeni meho pripadu. Jak jsem psal uz v utery, je tezke si vybirat mezi transplantaci a chemoskou putujici pateri do mozku, ktera by mela najit a zabit tu jednu kmenovou bunku, ktera si uz dva roky hraje na schovavanou. Dneska uz vime, ze transplantace nebude potreba, protoze by nejspis vubec nic nevyresila. Tady ale dobra zprava konci.

I couldn’t ask for a better doctors to review my case. As I wrote on Tuesday, its hard to figure out what to pray for – is it better to have a transplant or not to have transplant but some chemicals running thru your spine to your brain looking for a stem cell that is playing hide and seek for two years now? Well, today we got the answer. I am not going to have a transplant. That’s where the good news ends.

Druha strana je o neco vaznejsi. Neexistuje zadna klinicka studie, odborna literatura ani nejsou dokumentovany jine pripady nez pripad jedne pani se stejnym druhem leukemie, ktera po dvou transplantacich byla testovana stejnym zpusobem jako ja dnes .

The other side starts to be more serious. There is no protocol, there is no literature, there are no documented cases other than of one lady, who was tested the same way I was tested today because even after second transplant her leukemia came back.

Pocinaje zitrkem do odvolani budou dve ruzne latky utocit na vsechny kmenove a zmutovane bunky soucasne – jedna na ty v krvi a kostni dreni a ta druha v mozkomisnim moku.

So starting tomorrow for however long it takes there will be two attacking drugs destroying the bad cells in the blood and bone marrow, while at the same time some other chemo is going to go thru cerebrospinal fluid into the brain.

Az dojde k uplnemu vymlaceni tech spatnych bunek ,pujdu si polezet do nemocnice a bude mi podano nekolik davek silne chemoterapie, po ktere pujdu na ozarovani. Pak uz snad bude konec.  Jak jsem uz rekl, tohle je plan, ktery byl dneska schvalen, nejede se podle zadne tabulky jako doposud. Jediny vysledek je ta pani, ktera uz je rok v remisi, takze je o dost dal nez kam jsem ja dosel za posledni dva roky.

The plan is that once the result of all of these three fluids will be negative, I will be admitted to the hospital for a series of very strong doses of chemo and for the big finale – radiation. As I said, once again, this comes with no guarantees as there is no protocol or clinically proved testing done on this particular way. There is one lady, who has had a remission for one year now. That is farther than I have been in two years.

Mam plnou duveru v meho doktora a jeho kolegy, kteri se o me vytecne staraji. Priznam se, ze jsem nervozni z predstavy ze jsem pokusnym kralikem kdyz mi jde o zivot, ale zase je tu realita, ktera je prosta – zadne jine reseni neexistuje. Nic se pro nas dnesnim dnem nezmenilo, porad zijeme s koncem na mysli, at uz to dopadne nebo ne. V tuto chvili prevlada radost nad tim, ze tato lecba mi umozni vice casu s rodinou. Cas na obavy z rizik bude vic nez dost.

I have a complete trust in this group of doctors who are taking care of me. I will admit that feeling like a guinea pig when you try to save your life makes me nervous, but to be all fair, there are no other options. Nothing has changed for us, we are still considering both of the possible outcomes, but at the moment the joy of less separation from my family sort of overtakes the risky business that is ahead of me.

Hned jak uvidime co nas ceka, pozadame vas o modlitby za konkretni veci. Ted prosim pokracujte v modlitbach za uplne uzdraveni a silu pro prekonani vsech tech testu a chemoterapii tak jak jsou v planu.

Once we tap into those waters we will kindly ask for specific prayer requests. For now, please continue to pray for a complete healing and strength to endure all the tests and chemo as they come.

Vazime si vaseho zajmu, prani a modliteb. Moc nas to povzbuzuje a vime, ze nejsme sami.

Your responses and prayers are a great encouragement to us. We know we are not alone.

martin

relapse #2. from Martin

Mam zavolat ve 4, tak jdu zavolat. Budto mame 3 dny do odjezdu na zabaleni a ostatni veci spojene s odjezdem a nebo musime prijit s planem B.

One phone call. I know I had to make it. It was 4pm and dialed the number. We either start packing and get ready to leave in 3 days or we just have to figure out a plan B.  

Spatna zprava.

Bad news.

Nevedel jsem jak moc je ta zprava spatna, do te doby nez jsem mluvil o tri hodiny pozdeji s doktorem. Mam “dalsi” relaps, to je vsechno co jsem slysel. To jsem si jeste myslel, ze bych mohl s doktorem treba uhadat mesic v Americe a pak bychom se pustili do chemoterapii.

I just didn’t know how bad it was, until I spoke to my doctor three hours later. The bad news was just “another” relaps .That’s what I heard. At that point I was thinking I could do some negotiating with my doctor about leaving for some time in the US before we start another round of chemo.

Stacilo jedno slovo. Transplantace. Hned jsem vedel co to znamena. Tady neni prostor pro vyjednavani.

It took one word. Transplant. There was no room for negotiation. I knew immediately, what it meant.

Po nekolika dnech me napadlo toto prirovnani, ktere mi pomaha se s tim vsim vyrovnat. Pred dvema lety, pri diagnose leukemie APL, jsem byl povolan do armady. Zivot se zmenil, to co jsem znal uz nebylo a to nove se stavalo mesic za mesicem snesitelnejsim a normalnim. Ve ctvrtek 24.rijna zprava ze transplantace je nevyhnutelna  znela jako kdyby prisel povolavaci rozkaz do boje. Cas dvouleteho treninku skoncil, jdeme do boje.  

Here is the illustration that helps me understand what is happening. Two years ago, with the fresh diagnosis, I was enlisted into the Army. Changed my lifestyle, the old life is gone, the new is still kind of new, but familiar and bearable. On Thursday Oct 24, with the news of transplant, came the order to go into the battle. The two year  training time is over, we move to the real fight.

Rika se, ze je dobre zacit u konce, at jde o cokoliv. To je nase pozice v tuto chvili. Samotna transplantace je diky pokroku mediciny rutinni zalezitosti. Bohuzel to co se odehrava v tele pred a zvlaste po transplantaci neni rutinni zalezitosti, ale bolestivy a zivot ohrozujici proces. Tohle uz neni ta “leukemia light” jak jsem o ni psal pred dvema lety.

They say, that with anything, you need to start from the end. That’s where we are now. The transplant itself is a procedure, that is a medical routine. The time before and especially after the transplant is not just painful but dangerously life threatening. This is no longer the “leukemia lite” as I called it almost two years ago.

Za posledni tyden se toho udalo pomerne dost. Minulou stredu dala moje sestra Jana vzorky krve na testovani pro mozne darovani kostni drene. Dnes jsem se dozvedel ze Jana nemuze byt darcem. Aniz by se ztracel cas, uz se pro me celosvetove hleda v databazich vhodny darce.

Things are moving fast. Last Wednesday my sister Jana gave blood samples if she would be a matching donor. Today I heard that she is not a match. With no time to waste, a world-wide search for a suitable non-family donor have began.

Tento ctvrtek me ceka lumbarni punkce. Je to z duvodu vylouceni pritomnosti leukemie v mozkomysnim moku. Pokud by tam leukemie byla, znamena to zmenu lecby. Stale se modlim za uzdraveni. Ale kdyz prijde na to jestli podstoupit transplantaci nebo mit chemoterapii, ktera pronikne do mozku aby to tam vycistila tak uprimne priznavam ze si nejsem jisty co si prat vic..

On Thursday, Nov 8^th, I will have a lumbar puncture to eliminate a possibility of the leukemia being in the cerebrospinal fluid. This is the last test that could alter the treatment for my diagnosis to something else than a transplant. To be quite honest, I don’t know what to pray for. I pray for healing, but neither transplant of the bone marrow nor the option of some chemicals having to kill something in my brain make my choice easy.

A jeste je tu Buh. Jeho pritomnost zazivam intenzivneji nez kdy predtim. Nemuzu ted mluvit o radosti tak jak jsem ji prozival v lete, ale muzu vydat svedectvi o velkem vnitrnim pokoji uprostred toho vseho bez garance happy endu. Nevime poradne do ceho jdeme. Nevime jak to dopadne. Co vim urcite je, ze me leukemie nemuze odloucit od meho nebeskeho Otce. Behem poslednich dvou let, kdy me drzel za ruku a prochazel se mnou od udoli az po vrcholky hor (doslova I obrazne), moje duvera v Neho posilila a duveruji mu jako dite svemu rodici. To je misto na kterem stojim – v duvere v Nej. Porad mu ale prekazim, kdyz prijde na to co Jane a holky. Chci byt ten kdo je povede a kdo se o ne postara, ale ja je neznam tak jako On a ani se o ne nikdy nebudu moc postarat tak, jak to dokaze jen Buh sam. Jako je tim milujicim nebeskym Otcem pro me, takovym je I pro ne.  To jen ja si naivne myslim, ze beze me to nejde a ja se o ne postaram lepe nez On.

And then there is God. His presence in my life feels stronger now than ever before. I can’t speak of joy as I spoke in the summer, but I can witness a great peace about this whole process with no guarantees of a happy end. We don’t know where we are going. I don’t know how this is going to end. But I know that leukemia can’t separate me from the loving heavenly Father! Last two years he walked with me through the valleys and mountain tops (literally and figuratively) that trusting Him like a child trust a parent is easier.  That is where I am – I trust him. What is really hard that I am still in His way when comes to Jane and the girls. I want to be around for them, but He knows and will take care of them much better than I will ever be able to. He is the same loving Father to them as He is for me. It’s only in my head that I think that they need me more than they need Him.

Nevim kdy znovu napisu. Mam par tydnu, mozna dva mesice pred tim nez budu stat v prvni linii boje o preziti. Musime ted dobre nakladat s casem a pripravit se jak jen to pujde, zvlastne na nekolikatydenni dobu transplantace a rekonvalescence.

I don’t know when will I write another message. I have a few weeks to couple of months before heading to the first line. This will be a time for us to make a lot of arrangements for the time of and after the transplant.

Jsme vam velice vdecni za slova povzbuzeni, prani a modlitby. Prosim modlete se za nas jmenem a za nasledujici veci:

We are thankful for your encouragement, thoughts and prayers. Here is one specific prayer request for      each member of the family:

Martin- moje pamet uz neni co byvala. Prosim modlete se abych si nasel cas a prostor naucit se vybrane casti Bible nazpamet . rad bych je mel ulozene v mysli pro dobu po transplantaci, kdy udrzet Bibli v ruce bude nadlidsky ukol.

my memory is not what it used to be. Please pray that I will make it a priority to memorize the right Bible verses to have them stored for time when the Bible will be too heave to lift it up.

Jane: for strength and encouragement and to just take things one day at a time. 

Sofia (5) – prijeti reality vaznosti onemocneni jeji taty. Je dost dobre mozne ze to budou tydny, kdy se neuslysime a neuvidime, vlastne nebudeme moci spolu vubec komunikovat

 to accept the reality of her dad sickness and the silence that will happen for weeks in our communication.

Mia (3.5)- kez by Mia zustala saskem rodiny a dokazala rozesmat celou rodinu jako to delala do ted – jeji jednoduche slovni hricky ktere se nerymuji, pokracovani objevu veci ktere jsou vic nez jasne, neskutecnymi tanecnimi kreacemi a legracnimi obliceji. Nesmime se jako rodina prestat smat!!!!

 to stay the clown of the family, to entertain everybody with the simple but silly jokes, fascinating discoveries of the obvious, entertaining dance moves and funny faces. We need to continue laugh as a family.

here we go again

Yesterday, our exciting news is that a little playground around the corner from our house was finally open for kids! The renovation process has taken forever (especially from a 5 year-olds' perspective) and it was a super fun surprise to play on all of the new toys on our walk home from skolka yesterday.

Naší včerejší radostí bylo otevření hřiště, které je za rohem, jenom kousíček od našeho domu, hlavně pro děti! Proces rekonstrukce trval celou věčnost (především pokud vám je 5). Bylo to skvělé překvapení si hrát s všema novýma hračkama na cestě domů ze školky.

At that moment, I was glad for a little excitement and fun for the girls. Half an hour earlier, Martin called for his latest bone marrow and blood test results for his Leukemia. The results were positive. The bad cells are there. Martin's doctor was traveling, so he called and called to reach him, but we had to wait for 3 hours. It was as if a bomb had been dropped into our living room, but we could just look at it and wait to see if it would be a cute little explosion or a big bad one.

V tu chvíli jsem byla vděčná za tohle malé vzrušení a trošku zábavy pro holky. Půl hodiny předtím volal Martin na výsledky posledních testů krevní dřeně a krve na leukemii. Nález byl pozitivní. Ty špatné buňky tam zase jsou. Martinův doktor byl na cestách, takže mu musel volat a volat aby se vůbec dovolal. Volali jsme 3 hodiny. Náš obývák pak byl jako po dopadu bomby, a my byli schopni jenom na ni koukat, zda-li to bude jenom malá prskavka a nebo pěkně hnusná velká bomba.

During that time, I picked up the girls and went to the 'new park'. I should have been running around packing and preparing for our six-month journey to the States. Everything was on pause. Except for the girls running and playing and jumping and climbing. I actually enjoyed that time. The stress of our trip started to fade and I didn't know what was ahead. I just had this feeling that I didn't want to waste this hour...before the bomb explodes (ok, maybe a little over dramatic! sorry!)

V té době jsem vzala holky a vyrazily jsme do našeho “nového parku”. Měla jsem pobíhat okolo a balit a plánovat na naši šestiměsíční cestu do Států. Všechny věci šly stranou. Stres z naší cesty začal mizet a já netušila, co je přede mnou. Akorát mnou rezonoval pocit, že nechci promhrat tuhle hodinku… než ta bomba vybuchne (no, možná to trošku přeháním! promiňte!)

And it did. We learned that because this is his second relapse, he would have to have a chemo and arsenic mix for some time and then a bone marrow transplant.

A ona fakt vybuchla. Zjistili jsme, že kvůli této druhé recidivě by Martin musel podstoupit chemoterapii a arsenikový koktejl po nějakou dobu a pak ještě transplantaci kostní dřeně.

We cancelled our trip. As sad and bummed as we are to not see friends and family, Martin needs to be here for treatment. We need to stay together as a family. It wasn't an easy decision, but it feels right.

Naši cestu jsme zrušili. I přes to jak smutní a vyplivlí jsme, že neuvidíme naši rodinu a přátele, tak Martin potřebuje zůstat tady kvůli léčby. A my potřebujeme zůstat spolu jako rodina. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale cítíme ho jako správné.

So here we are again. Even though Martin is feeling well today, we know the sick time is coming.

Takže je to tady zase. A ačkoli je Martinovi dobře dneska, tak víme, že se to blíží.

A few good things about this:
*Since we were leaving on Monday, our calendar here in Prague is completely open. So we don't have to cancel anything on this side of the ocean and have the space and grace to be in survival mode again.

A pár výhod z téhle změny:
- protože jsme měli v plánu vyrazit v pondělí, tak teď je náš diář pro Prahu naprosto prázdný. Takže nemusíme nic rušit na této straně velké louže a máme prostor a milost být v režimu “sebezáchovy”.

*Martin's treatment starts after seeing the doctor on Wednesday. We know that it will be longer and harder than before. SO we are leaving tomorrow to go the mountains for a few days before it all starts.

- Martinova léčba začíná hned po setkání s doktorem ve středu. Víme, že to bude delší a náročnější než předtím. Proto vyrážíme zítra do hor na pár dnů než to všechno začne.

*We KNOW in our hearts and our memory that God is in this. He is with us and although we may feel desperate, He is steady. and he is doing something (good) in us through this. We don't know what will happen, but we believe in God's good even in the bad.

-Víme v našich srdcích a z našich vzpomínek, že Bůh je v tom taky. Je s námi a ačkoli se můžeme cítit beznadějně. Je stálý a něco (dobrého) skrze toto koná. Nevím, co dalšího se stane, ale věříme v Boží dobrotu i v težkých chvílích.

more to come.
with thanks, Jane

více ještě přijde
s díky, Jane

thank you Karel Havlík for translation

This rarely happens;  I feel so compelled to write a blog post that I need to stop whatever I'm doing to sit down and write and click 'publish'. I feel this today. It's the feeling of wanting to scream from a mountain top or break something or bang on a drum. I will try to hold back from using exclamation marks and capital letters, but it will be hard :)

Toto se stává zřídka, když se cítím tak nucena napsat příspěvek, že musím přestat se vším co dělám,  sednout si psát a odkliknout „zveřejnit“.

Tak se cítím dnes. Je to ten pocit když chcete křičet z vrcholů hor, něco rozbít, nebo třískat do bubnu. Pokusím se nepsat mnoho vykřičníku a nepoužívat přespříliš velkých písmen, ale bude to těžké!

In the beginning of July, Martin had his LAST ARSENIC treatment. Since his relapse in November, he has had 11 liters of arsenic pumped into his body. He had 51 days straight through the winter holidays and then 10 day rounds every month following, with 20 day breaks in between. Many of you walked through that with us. It has been a terrible, sometimes exhilarating, often scary roller coaster. I like the image of a roller coaster mainly for the picture in my head as it comes to and end, when the car slows down and pulls into the end station. Windblown, heart beating fast, you look at the person next to you and with a sense of accomplishment and relief. Did we just do that? We didn't fall? Gravity. Inertia. Velocity.  Seat-belts in place. We made it. Not because of anything extraordinary about us, but because of the grace of God. The gifts along the way, support of friends, family, church, encouragement from so many of you made it manageable, and even fun. But it was only because God held us moment by moment. He made it OK in all the kinds of moments. Because that's who He is and what He does.

Na začátku července měl Martin své poslední kolo léčby arzenikem. Od doby jeho relapsu mu bylo do těla napumpováno 11 litrů  arzeniku. Měl  51 dnů v kuse v průběhu vánočních svátků a poté 10 dnů každý následující měsíc s 20 denními přestávkami mezi  tím. Mnoho z vás tímto procházelo s námi. Bylo to jako příšerná, občas vzrušující a strašidelná jízda na horské dráze. Líbí se mi to přirovnání k horské dráze, hlavně kvůli tomu zpomalení a postupnému úplnému zastavení na konci. Větrem ošlehaní, s hlasitě tlukoucím srdcem, se podíváte na osobu sedící vedle vás s pocitem dosažení cíle a oddechnutí. Vážně jsme to dokázali? Nespadli jsme? Gravitace. Setrvačnost. Rychlost. Bezpečnostní pásy stále na svém místě.  Zvládli jsme to. Ne kvůli nám, ale kvůli Boží milosti. A ty dary na té cestě, podpora přátel, rodiny, církve,.. povzbuzením od tolika z vás, to bylo zvládnutelné, někdy skoro zábavné. Ale je to jen kvůli tomu, že nás Bůh držel každý ten moment. Bylo to V POŘÁDKU ve všech těch momentech.  Protože to je kdo On je a co On dělá.

The last 10 days of the treatment were the worst. Physically, emotionally, psychologically- it was a long 10days. Honestly, it was hard for me to think life after the arsenic. I felt like it was the most aggressive, proactive way for the cancer to be done and gone. Once it's over, it's 'just' chemo left. Last time Martin was taking only the chemo pills, the leukemia came back. I don't trust it anymore. I trusted the arsenic, as crazy as that sounds. Thankfully, after talking through this with Martin, and some dear friends, it became clear to me where my heart was. I needed to shift it from fear to trust. This chorus meant a lot to me, 'Praise the name of Jesus, He's my rock, he's my fortress, he's my deliver in whom I trust.' Even more than rat poisoning!

Těch deset posledních dnů s arzénikem bylo nejhorších. Fyzicky, emocionálně i psychicky.  Bylo to dlouhých deset dnů. Upřímně, bylo pro mě těžké pomyslet na život po léčbě. Přišlo mi, že to je nejagresivnější, nejproaktivnější způsob jak překonat rakovinu. Jakmile je po tom, už zbývá „jen“ chemoterapie. Když bral minule Martin je prášky, rakovina se vrátila. Už tomu nedůvěřuji. Více důvěřuji arzénové léčbě, i když to zní bláznivě. Naštěstí, po rozmluvě s Martinem a dalšími přáteli se mi ujasnilo kde je mé srdce. Potřebovala jsem se přemístit ze strachu k důvěře. Tato slova jedné písně pro mě hodně znamenala  „Chvalme jméno Ježíše, je má skála, je má pevnost, je můj spasitel, kterému důvěřuji“. Mnohem více než „jedu na krysy“!!

So we celebrated. We had a family party together with Sofia's birthday. And we also had a small 'Kiss my ARSENIC goodbye' party to mark the end of this season. It was so fun for us. The only thing that would have made it better would have been if ALL of our friends and family from all over the world could have joined us. I had the chance to share a few words, and I knew immediately once I started talking that I wasn't ready to put into words what I was thinking at that moment. I could just hope that everyone together would feel as if we pulled into the roller coaster end station together. Relief. But I missed the chance to say how dear this ride has been to me. How, again because of the grace of God- not because the treatment is over, I can say with confidence and joy that all is well. And because of the grace of God, I feel free to CELEBRATE. We can celebrate this gift, this life. I look at Martin with a deep sense of admiration and joy, gratitude and respect. He didn't miss a minute of this journey to learn and un-learn things and get to know the GIVER of life. He has always loved life, but now even more, he seeks the giver. I've learned so much by walking through this with him.


A tak jsme slavili. Měli jsme společnou rodinnou oslavu i pro Sofiiny narozeniny. A měli jsme malou oslavu pro konec léčby abychom označili konec  tohoto období. Bylo to pro nás zábavné. Jediná věc, kdy by to bylo ještě lepší, by bylo, kdyby VŠICHNI naši přátelé a rodina z různých konců světa byli s námi. Měla jsem chvilku říci pár slov, ale v moment kdy jsem začala mluvit jsem věděla, že nemůžu slovy popsat co cítím. Mohla jsem jen doufat, že všichni cítí úlevu té jízdy na horské dráze. Ale zapomněla jsem říct jak vzácná tato jízda pro mě byla. Protože opět díky boží milosti – a ne proto, že léčba je za námi, mohu říct s jistotou a radostí „ vše je v pořádku“. A kvůlu boží milosti se cítím svobodná OSLAVOVAT. Můžeme oslavovat tento dar, tento život. Na Martina se dívám s pocitem obdivu a radosti, vděku a respektu. Nezmeškal ani minutu na této cestě aby se mohl učit a také odučit  různým věcem a učit se o samotném DÁRCI života. Vždy miloval život, ale teď ještě více vyhledává jeho dárce. Naučila jsem se toho tolik, na této cestě s ním.

For us now, Martin has another two years of chemotherapy as an outpatient. This is good news. The tests show that there is no more cancer in his blood, but they want him to continue so it wont come back...and just in case it is there. The big  journey is not over, just this part.

Teď má Martin před sebou ještě dva roky chemoterapie jako ambulantní pacient. To jsou dobré zprávy, krevní testy nám ukazují, že rakovina není v krvi přítomná, ale lékaři chtějí pokračovat kdyby se náhodou vrátila, .. nebo tam stále byla. Tahle cesta ještě není u konce. Jen její část.

Our journey today is linked closely with two others, who are at a different stage of their cancer story. With the same amount of emotion and relief I feel over Martin's leukemia, I want to take a moment to share deep concern and heartache for Eliza Hunt and Bryan Stedman. They are in it. They, together with their families are living day to day doing what they can to get healthy and have hope, and it is hard. Please pray for 11 month old Eliza Hunt and for Bryan Stedman, father and husband. Here are their blogs: www.huntsinprague.com, and  www.bethstedman.com. Please read their updates and fall in love with them like we have and pray for hope, healing and strength for all around them. The craziest thing is that you will find yourselves encouraged.

Naše dnešní cesta je úzce spjata s dalšími dvěmi, které jsou v jiné fázi své rakoviny. Se stejným dopadem emocí a oddechu které cítím z Martinovy rakoviny bych se chtěla poděli o svou starost o Elizu Hunt a Bryana Stedmana. Teď to celé prožívají společně se svými rodinami. Prosím modlete se za jedenáctiměsíční  Elizu Hunt a Bryana Stedmana. Zde jsou jejich blogy:  www.huntsinprague.com, a  www.bethstedman.com. Prosím přečtěte si jejich příspěvky a zamilujte si je jako my. Modlete se za naději, uzdravení a sílu pro všechny kolem nich. Nejbláznivější je, že vy sami budete povzbuzeni.

Jake Hunt, our pastor and Eliza's father was at our celebration party the day before the diagnosis of his daughter's tumor. Bethany, Bryan's wife has been a source of deep encouragement and blessing for me throughout her journey. She and her family lived in Prague for several years, and our husbands were diagnosed around the same time shortly after they returned to the States. Her humble strength and faith is gorgeous. But both families need prayer.

So please join us in celebrating and in praying. Thank you so, very much.

Jake Hunt, náš pastor a Elizy otec byl  s námi při oslavě konce léčby arzénem, den předtím, než byla diagnostikována jeho dcera. Bethany, Bryanova manželka pro mě byla zdrojem povzbuzení a požehnání na této cestě. Ona a její rodina žili několik let v Praze a po jejich návratu do USA byli naši manželé byli diagnostikováni v přibližně stejnou dobu. Její pokorná síla a víra je překrásná. Obě rodiny potřebují modlitby.

Proto se k nám prosím přidejte v oslavách i v modlitbách.

Děkuji, tolik moc děkuji.