Tuesday, December 13, 2011

the new leukemia normal,

I was able to talk through the whole story up until now of Martin's Leukemia last night with a great listener. I didn't have to be strong or hold it all together...I'm not sure how much I even said between the tears. But talking through it and sharing it another time, I realize a little more that this IS OUR STORY. This is our new normal.

Včera večer jsem se mohla podělit o Martinově leukemii se skvělou posluchačkou. Nemusela jsem být silná nebo se snažit všechno udržet pohromadě. Ani nevím kolik jsem toho kvůli pláči byla schopná vlastně říct. Ale díky tomu, že jsem to mohla s někým opět sdílet, jsem si o trochu lépe uvědomila, že tohle je NÁŠ PŘÍBĚH. Tohle je naše nová každodenní realita.

The past weeks, in my sadness I have felt like this was a nightmare., dark and scary and lonely. Cindy (the great listener) said to me, 'Jane, I will tell you exactly why this is not a nightmare. I am real. Your family who is supporting you is real. All of the people helping you and praying for you are real. They are with you in this. Your girls are real and Martin is real. You are not alone.'

Poslední týdny jsem ve svém smutku vnímala jako noční můru. Černou a strašidelnou a osamělou. Cindy (ta skvělá posluchačka) mi řekla: "Jane, já ti řeknu proč tohle není noční můra. Já jsem skutečna. Tvoje rodina, která tě podporuje je skutečná. Všichni ti lidé, kteří vám pomáhají a modlí se za vás jsou skuteční. Jsou v tom s váma. Tvoje holčičky jsou skutečné a Martin je opravdový. Nejsi sama."

This is happening to all of us together. To be able to hold my girls this morning, take a deep breath and feel the tangible evidence here with me, at this moment, that this is all real- is good for me. I know that God is with us and hasn't left us for a second throughout all of this. But honestly, as much as I believe it with all of my heart, that truth is still so abstract for me sometimes. Today I really feel and know that I am not alone. That Martin is not alone.

Tohle se děje nám všem. To že jsem dneska ráno mohla obejmout moje holčičky, pořádně se nadechnout a pocítít tento hmatatelný důkaz toho, že jsou se mnou, v tuto chvílí, že tohle je skutečné pro mě bylo dobre. Vím, že Bůh je stále s námi, že nás ani na sekundu neopustil. Ale upříme, i když tomu věřím celým svým srdcem, tahle pravda je pro mě občas docela abstraktní. Dnes doopravd citím a vím, že nejsem sama. Že Martin není sám.

What is the new normal for us? Last week, there were days when I felt like I should be able to do this, no problem. Martin travels a lot, for a week or sometimes more. I have systems and ways of managing with the girls, and we can do it. The house stays relatively clean, we make it out to preschool and back, everyone stays fed, clothed and healthy, we do everything that needs to be done plus a lot of fun things. I usually talk on the phone late at night to the States, have friends over to watch movies, cook vegetarian, do some painting or make things from paper and as much as we miss Martin, we make the best of it.

Co pro nás je ta nová každodenní realita? Minulý týden jsem měla pár dní, kdy jsem se cítila jakože to bez problému zvladnu. Martin hodně cestuje, někdy na týden, někdy na delší dobu. Mám svoje vyzkoušené metody jak to s holkama zvládnout, které fungujou. Náš byt je relativně uklizený, zvládneme to do školky a zpátky, všechny jsme najedené, oblečené a zdravé, zvládneme nejen to co musíme a navíc i to, co nám přínáší zábavu. V noci většinou telefonuju s kamarádama a rodinou v Americe, mám návštěvu, vařím vegetariánská jídla, maluju nebo vyrábím věci z papíru, a i když nám Martin moc chybí, čas bez něj si užijeme naplno.

This is just so different. Martin isn't in Colorado or Gig Harbor or on a bike trip with his favorite bikers, the Bike Masters. In this new normal, he is sick. Our world is shaken. The unknown is just so big, or rather I am more aware of how much I don't know. We are different. How I plan my day is different. How I look at people on the metro is different. Time and space and distance feel different.

Tohle je ale něco úplně jiného. Martin není v Coloradu nebo na Gig Harbor nebo na výletě s jeko oblíbenými cyklisty, na Bike Masters. V téhle nové realitě je nemocný. Náš svět je otřesen. To neznámo je tak obrovské, nebo lépe řečeno, já jsem si víc vědoma toho jako moc toho ještě nevím. I my jsme jiní. To jak si naplánuju den je jíné. Jak se dívám na lidi v metru je jíné. Čas, prostor a vzdálenost vypadají jinak.

Not that any one day ever looks the same, but we have found a rythym that seems to be good for now. When the girls are healthy, we have our normal morning- somehow everyone ends up in our bed, Sofia wants to keep sleeping and Mia wants to start playing. We get ready for preschool, I drop Mia off upstairs with Mikey and Monika and the boys, while Sofia and I walk about 15 minutes. This walk has become one of my favorite times of the day. We talk about everything; she is SO excited to go to school.

Ne že by každý den vypadal stejně, ale našli jsme si rytmus, který nám zatím vyhovuje. Když jsou holky zdravé, máme společné tak nějak normální ráno, kdy všechny zkončíme v naší posteli, Sofia chce jěště spát, a Mia si chce začít hrát. Nachystáme se na cestu do školky, já odvedu Miu k Mikeymu, Monice a klukům, kde si Mia hraje, zatímco já odvedu Sofii do školky. Trvá mi to asi 15 minut. Tahle procházka se stala mou oblíbenou částí dne. Bavíme se o všem, Sofia je NADŠENÁ z toho, že jde do školky.

I come home, get Mia and then put her down for a nap. This time for me is when I start thinking about things. I read and pray and write. I start thinking about how and when to get to the hospital. When is a sitter coming today? Is one of the girls healthy enough to come with me? What does Martin need today? I talk with Martin on the phone and see how the Dr.'s visit went...I can't wait to see him. Everything from this point in the day until I see him takes too long. The metro goes too slow, the lines are too long at Albert. The 5 minute walk from our house to the metro takes forever....In our 'old normal' I thought I was pretty patient and calm. That was then! I usually send Martin an SMS saying I will be later than I thought and am so frustrated that I can't be there faster. He finally said to me, 'Jane, there is no 'late' anymore while I am here. I'm not going anywhere.' haha.

Vrátím se domů, vyzvednu Miu, kterou uložím, aby si zdřímla. Ten čas, který díky tomu mám pro sebe, je čas, kdy začínám nad věcma přemýšlet. Čtu si, modlím se a píšu. Přemýšlím nad tím, kdy a jak se dostat do nemocnice. Kdy dneska příjde slečna na hlídání? Je jedna z holičiček zdravá natolik, aby mohla jít se mnou? Co dneska Martin potřebuje? Volám Martinovi, abych zjistila, copak dneska pan Doktor povídal. Nemůžu se dočkat toho až ho uvidím. Od této chvílé než ho zase uvídím se všechno táhne. Metro jede pomalu, řada v Albertu je moc dlouhá. Pěti minutová cesta z domu na metro trvá celou věčnost. V té naší staré realitě jsem byla celkem trpělivá a klidná. To bylo kdysi. Obvykle pošlu Martinovi smsku, že dojedu později než jsem si myslela, a štve mě, že tam nemůžu být dřív. On to nakonec vyřešil tím, že mi řekl: "Jane, pro mě neexistuje později, když jsem tady. Já nemám kam jít." haha

After I visit with him, I can relax. I pick up Sofia from preschool, and walk in the door and hear Mia giggling with one of our amazing babysitters. I still feel sad, but a peace or calm that I could hold Martin's hand and look into his eyes for a short time, that the girls are ok and that the sun is already starting to set at 4:00. Another day is almost behind us. I try to remember some encouragement from what I read in the morning from the Bible or from something someone sent me. From this point, I try my best to just have fun together. We do ALOT of painting and playdoh, ALOT of dancing and playing the guitar or banging on a xylophone. We play outside and try to be normal, but it is hard.

Uklidním se až po tom co ho uvidím. Vyzvednu Sofii ze školky, a dojdu domů k rozesmáte Mie, se kterou si hraje jedna z našich ůžasných "hlídaček". Pořád jsem smutná, ale cítím klid a mír, protože jsem mohla držet Martinovu ruku a podívat se mu do očí, i když jen na chvilku, a taky z toho, že holčičky jsou v pořádku a že slunce zapadá, i když jsou je čtyři odpoledne. Další den je skoro za náma. Pokouším si vzpomenou na něco povzbuzujícího, co jsem ráno četla v Bibli, anebo co mi někdo poslal. Od téhle chvíle se snažím si čas s holkama užít jak nejlíp to jde. Hodně malujeme a modelujeme z plastelíny. HODNĚ tančíme a hrajeme na kytaru a xylofon. Chodíme si hrát i ven a snažíme se o to, aby všechno bylo co nejvíc normalní, ale to je těžké.

I have stopped all of my 'old normal' regular things, like teaching, czech lessons, regular meetings etc. I still haven't been in big group settings, except for a birthday party this weekend (I ended up crying with a good friend!)... I look forward when we can do those types of things again without it being such a stretch. I know that time will come soon. That time will come soon when this isn't the 'new normal'....it is just normal.

Úplně jsem vypustila to, co jsem v té mé staré realitě dělala pravidelně jako je učení ve škole, učení se česky, meetinky, atd. Stále jsem se ještě neoctla ve velké skupině, kromě jedné narozninové oslavy, (kde jsem si nakonec pobrečela s dobrou kamarádkou!) Těším se na to, až budu moc některé věci zase dělat, aniž by to něco komplikovalo. Vím, že to bude brzy. Že ten čas příjde co nevidět, a že tahle nová realita bude zase jenom realita.

Once again, thank you for your support, your love, grace and patience as you stand with us in this and embrace this as OUR STORY and as we come to understand this as God's gift to us. you are God's gift to us. thank you.

Jěště jednou moc děkujeme za vaši podporu, lásku, milosrdenství a trpělivost, za to jak s námí v tomhle jste a jak vnímáte NÁŠ PŘÍBĚH a jak společně docházíme k tomu, že tohle je dar od Boha. Vy jste náš dar od Boha. Děkujeme.


thank you, Irenka Micková for the translation!

No comments:

Post a Comment